Co vlastně evropská diplomacie? Existuje vůbec? Před časem vyvolala pozdvižení slova Emmanuela Macrona o tom, že bychom se jako Evropa měli víc zaměřit na vlastní zájmy a nebýt ve vleku toho, co chtějí a potřebují Američané. Lze udělat z Evropy světového hráče, který bude brán vážně?

Jestliže na tohle Evropa rezignuje a nebude schopna se dohodnout na společné zahraniční a bezpečnostní politice, bude hrozit, že se náš kontinent stane hřištěm, na kterém budou hrát geopolitické hry jiní. Nebudeme-li schopni sami, budou zde dominovat jiní a Evropa jako entita zmizí. Vždy jsem bral velmi vážně, že je potřeba mluvit o určité strategické autonomii Evropy. Nedávno jsem byl ve Varšavě, kde mi francouzští politici říkali, že nejsou schopni se s Američany dohodnout na tom, že pro Evropu je strašně důležitá Afrika. Nestabilita celého severu Afriky, migrační vlny a oni nejsou schopni Spojeným státům vysvětlit, jak je to pro Evropu důležité. Amerika má jako hlavního vyzyvatele Čínu, hlavní předmět jejich zájmu je v Asii a s Afrikou nám nehodlají pomoci, protože to necítí jako problém. Říkám to jako příklad, že zájmy Evropy a Ameriky nebudou nikdy stejné. Svět viděný z Washingtonu je jiný než svět viděný z Evropy. Tlačí nás nebezpečí migrace, potřebovali bychom mít společnou politiku vůči Africe, protože destabilizace zemí Sahelu a severní Afriky je něco, co nás konkrétně ohrožuje. Vidíme, že to může měnit politické uspořádání v některých státech Evropy. Jak se chceme dohodnout na migrační politice, když nemáme společnou strategii vůči severní Africe? Nemáme schopnost ovlivnit v těchto zemích, ztratili jsme k tomu schopnosti. Pokud nemáme vliv na sever Afriky, v konečném důsledku to bude destabilizovat celou Evropu. Nejsme bez viny, protože jsme v řadě zemí pomáhali situaci rozbít, než abychom pomáhali hledat způsoby jak koexistovat. V těchto oblastech musíme cestu hledat sami a nikdo nám moc nepomůže.

Africkou politiku tedy vlastně Evropa nemá.

Její současná podoba je taková, že tam dodáváme zbraně. Ano, podporujeme tam naše organizace nebo nějaké menší dobré věci, například tam budujeme studny, ale Afričané řeknou, že jim tam Číňané budují infrastrukturu. Tím jim vytvářejí podmínky k tomu, aby ti lidé zůstávali ve svých zemích a něco dělali. Jednak je čínská pomoc daleko masivnější, ale hlavně míří skutečně k tomu, aby Afričané své země dále rozvíjeli. Zatímco naše pomoc se vůbec nedostává na takovou úroveň a to ani rozsahem, ani tím, že bychom podporovali něco významného, co tamním obyvatelům ulehčí život a dá jim důvod tam zůstat. Teď nejde zrovna o Českou republiku, ale západní Evropa se nezbavila postkoloniálního syndromu a představuje si, že Afrika je dobrá hlavně na těžbu surovin. Vzácné zeminy a ostatní věci, které potřebujeme k našemu Zelenému údělu, budeme získávat z Konga a dalších afrických zemí. Sami Afričané si to uvědomují a říkají, že jsme pro ně dobří jen pokud si u nich můžeme vytěžit suroviny, ale jejich zemědělské suroviny už na evropský trh nepustíme. Využíváme je účelově, jak se nám hodí a to je právě ten postkoloniální syndrom. Opakuji, že nemluvím o Česku, protože my jsme žádné kolonie neměli, ale jde o Západ. Ten je vnímán jako ten, kdo Afriku pouze využívá. U Číňanů naopak Afričané oceňují, že jim tam nehlásají žádné hodnoty, ale staví jim kriticky důležité infrastrukturní projekty jako železnice apod. 

Charakter toho, co my v Africe děláme, a strategie, jak se tam pohybujeme, v tom nám nikdo pomáhat nebude. Budoucí vývoj mezi Evropou a Afrikou je klíčový, což je zřejmé z migračních vln. Musíme se naučit hledat způsoby, jak Afriku stabilizovat a ne ji dále rozvracet, protože za to neseme určitou odpovědnost. Není pochyb o tom, že se Evropa musí postavit na vlastní nohy a pokud to nezvládneme, budou si ji krájet ostatní. 

Zmínil jste v souvislosti s Afrikou Čínu. Rozveďme trochu více naši čínskou politiku v porovnání s tou západní a nyní hlavně americkou. Ministr zahraničí Blinken byl nedávno v Pekingu obě země sbližovat, usmiřovat, pracovat na oteplování vztahů. Mezitím česká vláda označila Čínu za nepřátelskou zemi. Co si z toho vzít? Kdo se chová správně?

Naše role je strašně sporná a nedomyšlená. Podívejme se trochu zpátky, jak vznikla ta naše tchajwanská politika. Zrodilo se to v Poslanecké sněmovně s tím, že se stalo hrozně populární jezdit na Tchaj-wan, kdekdo už tam byl, protože to prostě byla možnost si někam zajet a poslanci to měli zaplacené. Nebyla to promyšlená aktivita, šlo o určitou roli parlamentní diplomacie a ne moc šťastné. Nikdy se mi nelíbila chuť jezdit do Tchaj-wanu a nechat si za to platit hostitelem. Bohužel zrovna Česká republika je země, kde se to Tchaj-wanu velice vyplatilo, protože hledal mezi postkomunistickými zeměmi někoho, kdo jim půjde na ruku. Naše tchajwanská politika nevznikla proto, že bychom tomu natolik rozuměli a chtěli do toho aktivně vstupovat. Kdybychom chtěli dělat hodnotovou politiku, můžeme ji dneska dělat v Polsku nebo Izraeli, kde jde o zásadní věci týkající se například nezávislosti soudů a jiných záležitostí.

Připadá mi kuriózní, že jsme se rozhodli dělat hodnotovou politiku zrovna na Tchaj-wanu. Kdyby nám šlo o tchajwanské investice, jak slýcháme od těch, co tam jezdí, tak největší tchajwanský investor v České republice je společnost Foxcon a její majitel Terry Gou je člověk, který tady sice zaměstnává asi 10 tisíc zaměstnanců, ale v Číně jich zaměstnává půl milionu a je to obdivovatel čínské politiky a někdo, kdo je stoupencem co nejlepší spolupráce mezi Čínou a Tchaj-wanem. Na jeho názory se u nás moc nikdo neptá, protože by asi byli překvapeni. Toto je věc vnitřní politické diskuse na Tchaj-wanu, kde budou zanedlouho volby. Tam se bude rozhodovat, jaký koncept vztahů s Čínou zvítězí. Jistě vím, že drtivá většina Tchajwanců nechce válku s Čínou. Nepřejí si eskalaci vztahů s Čínou a nepřejí si válku s Čínou, to vám garantuji.