Co jako bývalý ministr zahraničních věcí říkáte na naši současnou zahraniční politiku?

Jsem k ní pochopitelně značně kritický. Není to zahraniční politika suverénního státu. Namísto tradičně vyvažované diplomacie, která byla dlouhá léta silnou stránkou Česka, dnes často chybí samostatný postoj, nepodléhající geopolitickým tlakům. Připomíná mi to spíše politiku amerického a izraelského vazala. V době, kdy jsem byl ministrem zahraničí, tak jsem prosazoval přátelské vztahy a dobrou spolupráci se všemi sousedy. Se Slovenskem jsme měli v Koncepci zahraniční politiky (schválené Poslaneckou sněmovnou v březnu 1999) zakotvené vztahy na „nadstandardní úrovni“. Za základní hodnoty jsme považovali mezinárodní právo, princip vlády zákona a princip nezcizitelnosti přirozených lidských práv. Jasně jsme podporovali multilaterální dimenzi naší zahraniční politiky, a tedy i principy Charty OSN. Nemohlo se nám tedy stát, jako se to stalo několikrát současné vládě (před nástupem Donalda Trumpa), že bychom se ocitli při hlasování v menšině spolu s USA, Izraelem a několika malými tichomořskými ostrovy. Samozřejmě jsme podporovali existenci státu Izrael, s nímž jsme dobře spolupracovali, ale nemohli bychom podpořit například současnou genocidní politiku vůči Palestincům a především Gazanům. A byli jsme proti válkám, které neměly mandát Rady bezpečnosti OSN. Petr Uhl nazval mou zahraniční politiku „politikou všech azimutů“, což je lehké zjednodušení, neboť nemohla zahrnovat třeba podporu vysloveně diktátorských režimů, které si nevážily lidských životů, ale podstatu naší politiky to vyjadřovalo. 

Vy jste signatářem iniciativy Mír a spravedlnost, před časem jste vystoupil na demonstraci za mír v Táboře. Jak nyní odhadujete vývoj situace na Ukrajině?

Jako mírový aktivista, a na hloupé nálepky, jako je třeba chcimír, kterou jeho autoři vnímali jako pejorativní nadávku, jsem spíše hrdý, tak samozřejmě odsuzuji pokračování války na Ukrajině. Chtěl bych věřit, že současná jednání mezi USA, Ruskem a Ukrajinou povedou co nejdříve k příměří a ukončení nesmyslného zabíjení a pak i k dohodě o trvalém a udržitelném míru, který bude garantován nejen USA a Ruskou federací, ale i dalšími vlivnými státy, například Čínou, Brazílií, Indií či Tureckem. Pochopitelně trvalý mír nebude všemi vnímán jako spravedlivý mír, ale měl by zajistit stabilitu v regionu, respektování demokracie na Ukrajině a rovněž i bezpečnostní zájmy Ruské federace. Dovedu si také představit významnou roli OSN jak na zárukách, že mírová dohoda nebude porušována, tak i na rekonstrukci zničené Ukrajiny. Na území Ukrajiny by mohly být vyslány zahraniční mírové jednotky za podmínky, že mezi nimi nebudou vojenské jednotky ze členských států NATO, které je dnes de facto jednou z válčících stran. Jsem přesvědčen, že Ukrajinci a Ukrajinky budou letos slavit své Vánoce již v mírových podmínkách. Mimochodem, právě naše iniciativa Mír a spravedlnost vždy prosazovala diplomatické řešení a dnes spolu se slovenskou iniciativou Zjednotenie za mier vyzýváme k ukončení nesmyslného zbrojení.

A co říci na postoj Spojených států v tomto směru?

K dřívějšímu postoji USA jsem byl velmi kritický, neboť vláda ignorovala varování Ruské federace, které prezident Putin explicitně pravidelně formuloval na bezpečnostních konferencích nejméně od roku 2007, že jakékoliv přibližování NATO k ruským hranicím bude vnímat jako nesmírně vážné ohrožení bezpečnosti Ruska, které nebude nikdy tolerovat členství Ukrajiny v Severoatlantické alianci. A bohužel ještě v prosinci 2021 tehdejší prezident USA Joe Biden veřejně sliboval Ukrajině vstup do NATO. A USA na území Ukrajiny zakládaly své základny. S ruskou invazí na Ukrajinu nesouhlasím, neboť šlo o porušení mezinárodního práva, ale vnímám ji jako vyprovokovanou. Na konci března 2022 se v Istanbulu dohodli ruští a ukrajinští vyjednavači na základních principech mírové dohody, které zahrnovaly především ujištění, že Ukrajina nevstoupí do NATO a že na sporných územích, tj Luhansko, Doněcko, Chersonsko, Záporoží a Krym proběhnou referenda pod dohledem OSN. I tehdy mi někteří ukrajinští politici sdělili, že nemohli vyjednat nic lepšího. Bohužel krátce poté přiletěl do Kyjeva tehdejší britský premiér Boris Johnson a vysvětlil Zelenskému, že Západ s ukončením války nesouhlasí, neboť jde o skvělou příležitost významně oslabit Rusko. Zelenský pochopil, a tak byla tato skvělá příležitost promarněna a od té doby bylo zabito mnoho tisíc lidí, velká území Ukrajiny byla zničena a na stole žádné lepší podmínky pro Ukrajinu nejsou a nebudou. Jsem si jist, že obava z ukrajinského členství v NATO byla hlavním důvodem pro ruskou invazi a i proto oceňuji, že dnes vláda USA říká jasně, že takovéto členství nepřichází v úvahu. Nedávno ruský ministr zahraničí Lavrov uznal, že na Západě jen USA chápou ruský postoj k Ukrajině. To mne nepřekvapuje, neboť USA by nikdy nedovolily ruské základny v Mexiku nebo v Kanadě. Jistě si pamatujete, že v roce 1962 málem došlo ke třetí světové válce díky tomu, že Fidel Castro nechal na Kubě instalovat sovětské rakety. Samozřejmě ho ani nenapadlo chtít vstoupit do Varšavské smlouvy. Před několika dny jsem se v Bratislavě účastnil jednání s premiérem Ficem, který jednoznačně zdůraznil, že Slovensko bude členství Ukrajiny v NATO vetovat. A to je dobře.

Mimochodem, na zmíněné demonstraci v Táboře zazněla i výzva k vystoupení z NATO. Bylo by to podle vás dobré řešení?

Vzhledem ke skutečnosti, že se NATO již delší dobu nechová jako obranná aliance, jak se definuje ve svých zakládajících dokumentech, tak takovýmto výzvám a obavám z militarizace dobře rozumím. Osobně jsem spíše zastáncem transformace NATO v defenzivní a mírově orientovaný blok, který by upřednostňoval prevenci konfliktů a dialog. V to jsem doufal, když jsem 12. března 1999 náš vstup do NATO podepisoval v americkém Kansasu. Bohužel krátce poté došlo k bombardování bývalé Jugoslávie a později k jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova, což bylo porušením Rezoluce 1244 RB OSN, k jejíž formulaci jsem přispěl spolu s mým řeckým kolegou Jorgosem Papandreem. Vystoupení z NATO by mohlo přinést více otázek než odpovědí. Měli bychom zvážit k této otázce referendum po důkladné analýze všech alternativ.

Naše vláda často mluví o tom, že patříme mezi hlavní spojence a podporovatele Ukrajiny. Jak hodnotíte od začátku války postoj ČR?

Mrzí mne, že vládní podpora Ukrajiny nebyla od začátku více vyvážená, směřující nejen k vojenské pomoci, ale i k humanitární pomoci a k mírovým snahám. Česká vláda zaujala velmi militantní postoj, bez prostoru pro jiný názor, což neodpovídá ideálu svobodné demokratické diskuse. Dokonce se u nás lidé za odlišný názor trestají, viz například osud paní učitelky Bednářové. A dnes, kdy v Saúdské Arábii a jinde probíhají mírové rozhovory, je výzva vlády dát na stůl „zbraně a peníze“ zcela kontraproduktivní. Dalším vyzbrojováním Ukrajiny, tedy pokračováním války, budeme zodpovědni jen za další krveprolití, další tisíce mrtvých a raněných, další devastaci Ukrajiny, aniž by nás to přiblížilo k míru. Míru nelze dosáhnout silou, ale jen dialogem a diplomatickým jednáním.

Kromě zahraniční politiky, co říci k dalším krokům vlády během jejich pomalu končícího volebního období?

Jistě nikoho nepřekvapí, že jako levicový politik s nimi nesouhlasím. Odmítnout zákonem definovanou valorizaci důchodů, uvažovat o propouštění z práce bez udání důvodu, navyšovat výdaje na zbrojení místo do zdravotnictví, školství či na stavbu bytů pro mladé rodiny, na důstojné mzdy apod., je politika, která nebere ohledy na sociální dopady a působí spíše technokraticky a arogantně. Chci věřit, že ještě letos budeme moci uvítat změnu.

Jen pár měsíců před volbami, co říkáte na atmosféru v této zemi? A čím podle vás mohou politici voliče v tuto dobu především získat?

Atmosféra je napjatá, společnost rozdělená. Lidé jsou unavení z krizí, které se na ně valí bez konce. Skutečný dialog s voliči je v nedohlednu. Před několika dny jsem v denním tisku četl varování lidem, že se blíží dezinformační kampaň, která bude zpochybňovat dodávání zbraní Ukrajině, naši přípravu na absurdní válku proti Rusku a další skvělé kroky současné vládní koalice. Ve skutečnosti jsem svědkem opaku, tedy dezinformační kampaně vlády proti opozici. Na sítích jsem si poslechl emocionální výlev proti mně, neboť jsem v roce 2022 zprostředkoval setkání íránského velvyslance s europoslankyní Kateřinou Konečnou. To je pravda, takovéto seznamování považuji v diplomacii nejen jako běžnou záležitost, ale téměř povinnost. Dialog a vzájemné poznání rozdílných stanovisek je naprostá nutnost. Ovšem dotyční propagandisté si k tomu vymysleli, že předsedkyně Konečná hovořila prý cosi o ukrajinském obilí či o vystoupení z NATO, což je čistá lež. Setkání proběhlo na půdě KSČM a nikdo jiný se ho nezúčastnil, a tak ani naše zpravodajské služby, na něž se autoři dezinformace odvolávali, nemohly vědět, o čem se na tomto čistě zdvořilostním setkání hovořilo. Vnímám to jako snahu před volbami zdiskreditovat potenciální koaliční partnery pana Babiše. Podobný útok se vedl i proti europoslanci Turkovi od Motoristů. 

Byl jste ministrem vlády Miloše Zemana, před časem jste pronesl pochvalná slova na adresu Kateřiny Konečné… Jak v současné době vnímáte pozici levice v ČR? A co říkáte na to, že trojice poslanců SPOLU v čele s Markem Bendou navrhuje, aby byla do trestního zákona zavedena trestnost podpory a propagace komunistického hnutí?

Levice v ČR je momentálně oslabena. Osobně mne velmi mrzí, že selhalo jednání o spolupráci hnutí Stačilo! se Socdem, což jsem vnímal jako potenciální krok ke sjednocení všech levicových stran a hnutí u nás. Pravici se podařilo překonat jejich vzájemné spory, a díky tomu vznikla i současná vládní koalice. Levice se drží smutné tradice, kdy programové rozdílné nuance jsou důležitější než vzájemná spolupráce. Stále chci věřit tomu, že v dohledné době pochopíme, že to je cesta do pekla a ke zneviditelnění místo snahy o obrodu levice. U Kateřiny Konečné si vážím její snahy vrátit levici důvěryhodnost a autenticitu. Někteří mí sociálnědemokratičtí kolegové připomínají zločiny KSČ z padesátých let, což odmítám, neboť pro mne KSČM je jiná strana. A to samozřejmě nepřipomínám, že Kateřina Konečná se narodila o několik desítek let poté, co mého otce v roce 1952 odsoudili na 25 let vězení za údajnou velezradu.

Co se týče návrhu na kriminalizaci podpory komunistického hnutí – to vnímám jako nesmírně smutný krok zpět. Zavání to vskutku totalitními praktiky z dob největších komunistických represí. V demokratickém a právním státě by neměla být zakazována ideologie, ale nezákonné činy. Je třeba ostře odmítnout snahy bojovat proti komunismu praktikami z doby totalitní vlády.

Na závěr úplně odbočíme. Vy jste se narodil ve Velké Británii. Jak vnímáte tuto zemi dnes? Někteří mluví o tom, že už to není ta „stará dobrá tradiční Anglie“…

Velká Británie prošla za poslední dekádu zásadními změnami – brexit, proti němuž jsem hlasoval, ekonomickou nestabilitou podpořenou pravicovou toryovskou vládou, ztrátou mezinárodní váhy. Ale přesto vnímám Británii jako právní stát (kéž by u nás byl stejně silně zakotven, jako je tomu ve Spojeném království), jako stát se silnými demokratickými institucemi a kulturní rozmanitostí a přes všechny problémy dané například špatně kontrolovanou ilegální migrací jako stát, kde jsou lidé ve své většině tolerantní. I to dělá Británii do značné míry jedinečnou. Ano, není to už „ta stará dobrá Anglie“ (ještě z doby, kdy jako koloniální velmoc vládla světu, nad nímž slunce nezapadalo), ale každá země se vyvíjí. Nostalgie by nás neměla zaslepit před tím, co je třeba ocenit.

Psali jsme:

Půl milionu za migranta. U Moravce myli hlavu Rakušanovi

Profesor Staněk: Pokud elity začnou válku s Ruskem, skončí to definitivní porážkou Evropy

Oni nemají zájem, aby Češi bydleli levně. Švihlíková o pravé příčině drahých bytů

„Hloupé a zbabělé.“ Rakušan se pustil do Turka