Na konci revolučního roku 1989 jste vedl ochranku Václava Havla. Jak jste se k tomu dostal?

17. listopadu mě sebrali pod Vyšehradem, ztloukli, obvinili a v noci odvezli do ruzyňské věznice. Když jsem se odtamtud po čtyřech dnech vazby vrátil, doma jsem si dal sprchu a hned mazal na Václavák. Už ten první večer, když jsme se rozcházeli a Vašek si to namířil k domovu, jsem si uvědomil, že to takhle nejde. Nebál jsem se, že by ho estébáci znovu zatkli, protože ti se z ulic v podstatě vytratili.

Vašek by asi ustál spoustu věcí, ale nějakýho primitiva, skalního komunistu nebo vypatlanýho milicionáře, co by chtěl ručně bránit svý scestný ideje a dělat ramena, těžko. Tehdy ale promlouval k davům na Václaváku a byl na ráně. Rozhodl jsem se, že ho budu chránit, protože se umím rvát!

A musel jste se při obraně Havla rvát?

Musím říct, že ne. Spíš jsem ho pak musel chránit před fotografy a kameramany, protože mu někteří strkali objektivy až do ksichtu. To už nás bylo víc. Kameraman Standa Milota, co natočil film Spalovač mrtvol, a různí studenti a studentky z tělovýchovy. Pak přiletěl Miloš Forman a my jsme většinou rozráželi dav fotografů, reportérů a televizních kameramanů, přičemž Vašek na nás, že to takhle nemůžeme dělat, že je to neuctivé. Forman na to: „Ale můžou. Ony i média vědí, co dělat!“ On byl z tý Ameriky v tomhle už dost zkušený.

Vždycky jsem klukům říkal, ať lidi slušně požádají, aby nás nechali projít. Prostě žádné konflikty. Neměli jsme zbraně a ani bych je nepřipustil. Správná ochranka totiž brání chráněnou osobu vlastním tělem a vrhá se na útočníka.