„Reálné mzdy díky poklesu inflace letos po dvou letech opět porostou, to se projeví ve zvýšené spotřebě domácností a návratu ekonomiky k růstu, a to dokonce mírně vyššímu, než jsme čekali v lednu. V absolutním vyjádření už by HDP měl být vyšší, než byl před covidem. Dá se říci, že tuto krizi máme za sebou,“ prohlásil ministr financí Zbyněk Stanjura. Podle čeho se nejlépe pozná, že krize skončila a že ji máme za sebou?

Že krize skončila a máme ji za sebou, se pozná podle toho, že jsou stabilizované veřejné finance, roste průmysl, roste HDP na hlavu, roste chuť firem investovat, přicházejí zahraniční investice. No, a u nás veřejné finance stabilizované nejsou, průmysl stagnuje, a bez započtení automobilového průmyslu dokonce klesá, HDP neroste. Naopak konec krize nelze poznat ani podle inflace, ani podle spotřeby. Nejtěžší krize naopak bývají doprovázeny stagflací, tedy výrazným poklesem cen…

Strážce státní kasy pochválil i efekt konsolidačního balíčku. Považuje za podstatné, že ozdravný balíček, který začal platit od letošního roku, ekonomiku ani domácí spotřebu nějak výrazněji nebrzdí, a přitom obrací kurz směrem k nižším rozpočtovým deficitům, které budou splňovat maastrichtská kritéria. V roce 2021 byl státní rozpočet v deficitu 419,70 miliardy korun, o rok později 360,41 miliardy korun, loni 288,50 miliardy korun a na letošek je plánován ve výši 252 miliard korun. Lze čtvrtbilionový plánovaný schodek pro tento rok ve srovnání s loňskem brát jako obrácení kurzu směrem k nižším rozpočtovým deficitům? Nebo kolik by musel ve skutečnosti maximálně být, abyste dala ministru financí za pravdu?

Nehrajme si tu na stanovení nějakého limitu. V tom to vůbec není! Dokonce osvícený ministr financí, který by měl silnou politickou podporu, by dost možná v prvním roce na cestě za vyrovnáním veřejných financí vysekl podobně velký schodek! A víte proč? Protože by správně věděl, že cesta nevede skrze zvyšování příjmů, ale skrze snižování výdajů! A proto by snížil obě strany rozpočtu: výdaje i příjmy. Tím by sice snižoval číselně schodek pomalejším tempem, ale současně by tím dokázal něco jiného, mnohem významnějšího: totiž snížení podílu veřejného sektoru na HDP. A to je to klíčové, co českou, ale i evropskou ekonomiku ničí. Takže i kdyby příští ministr financí dosáhl stejně velkého schodku jako pan Stanjura, ale současně jen za polovičních příjmů rozpočtu než Stanjura, byl by to majstrštyk hodný obdivu. Proto opravdu nelze uvažovat otrocky tak, že se podíváme na číslo schodku a dáme známku.

Václav Klaus ve své nové knize „Dílčí reformy jsou málo – řešením je systémová změna“ volá po zmenšení role a pravomocí státu a osvobození trhu, protože jen tak vybředneme z chronické stagnace. Česko podle něj musí podstoupit „myšlenkový zvrat“, který by měl někdo začít politicky prosazovat, ať už nějaká politická strana nebo její část. Vidíte na politické scéně nějaké subjekty, které by se toho mohly chopit, a existuje vůbec společenská poptávka po změně ekonomického systému a hospodářské politiky v České republice?

Jestli vidím subjekty, které by se systémové změny mohly chopit? Ano, vidím Svobodné, kterým jsem ekonomickou část programu přesně v tomto duchu psala na začátku roku já. A v tomto programu jsem došla k prakticky stejným závěrům jako Václav Klaus, konkrétně jsem v něm uvedla: „Poškození ekonomiky je již tak velké, že ho nelze opravit pouhou změnou parametrů. Nelze vrátit prosperitu jakýmikoliv balíčky, přesunem dotací, změnou daní, novou regulací. Jediná cesta k prosperitě je nová ekonomická přeměna podobně jako přechod ze socialistické centrálně plánované ekonomiky na tržní v 90. letech. Nejde o nadsázku, protože míra přerozdělování již dosáhla poloviny HDP, tedy nenápadně jsme se opět stali z poloviny socialistickou ekonomikou. Právě odtud plynou všechny neefektivity, regulace, útoky na soukromý majetek i svobodu slova.“