Bývalý liberecký předseda městské organizace KDU-ČSL Daniel Kalenda se nechvalně proslavil svými názory na 71 mrtvých běženců, kteří se udusili v kamionu. Prohlásil, že mu jich není vůbec líto a že jsou "lůza" a "špína". Jak se může takovýhle člověk vůbec ocitnout u lidovců?

Daniel Kalenda vstoupil do KDU-ČSL někdy před šesti sedmi lety. Měl lidoveckou rodinnou historii, jeho dědeček byl na Rychnovsku tajemníkem lidové strany a měl asi pocitově nejblíže ke KDU-ČSL. Zhruba před tři čtvrtě rokem jsem začal vnímat výrazněji jeho odlišné názory na menšiny a na uprchlíky. Mám pocit, že to gradovalo. A jak se mohl stát členem KDU-ČSL? Nelustrujeme, koho přijímáme. Ten člověk podepisuje, což máme ve stanovách, že neporušuje lustrační zákon. Jinak demokratická strana dává poměrně velký prostor lidem, kteří do ní chtějí vstoupit, aby tam něco dělali. V Liberci nás lidovců není mnoho, takže takový člověk potom má možnost být i viditelnější, pokud sám nabídne svůj čas. Musím doplnit, že především v době, kdy KDU-ČSL nebyla příliš v kurzu, pro lidovou stranu pracoval hodně.

Moje otázka vychází i z toho, že lidovci jsou většinou lidé věřící. A u nich bych předpokládal něco jako pomáhej bližnímu svému. I proto mě šokovalo, že podobné názory má někdo od lidovců...

KDU-ČSL není stranou jen pro věřící lidi či praktikující křesťany. Tím on pokud vím není. Profesně je historikem a průvodcem, nedávno získal titul bakalář. Je také člověkem, který dokáže pomoci. Nezištně pomáhá například na kulturních památkách. Vnímám tuto událost jako velice nešťastnou. Tím, že jsem Daniela znal poměrně dlouho, je mi líto, že se dostal do takovéto pozice. Na druhou stranu jsem ho v posledním půlroce několikrát upozornil, že jeho výroky dle mého nejsou v pořádku a neslučují se s naším programem. Vybavuji si jeho jednu reakci, kdy říkal, že byl pokárán za svoje výroky, což mu ukazuje, že je na správné cestě a je potřeba přitvrdit. No a přitvrdil tak, že to překročilo veškerou míru slušnosti a lidskosti.

KDU-ČSL Kalendu vyloučilo, to asi nešlo jinak…

Šlo by to jinak. Mohl vystoupit, což bychom kvitovali. Ale k tomu se evidentně neměl.

Po svém vyloučení údajně prohlásil, že se cítí jako novodobý Jan Hus. Z toho je vidět, že vůbec nic nepochopil, a že projevil naprostou neúctu k lidským životům...

Tvrdí, že to možná napsal špatnou formou, ale obsah je v podstatě v pořádku. Aspoň tak chápu jeho následné vyjádření. Což je možná ještě horší.

Česko není hlavním cílem současné imigrační vlny. Přesto se migrantů bojíme snad nejvíce z celé Evropské unie. Čím to je?

Člověk se nejvíce bojí toho, co nezná, s čím se nesetkal. A zároveň mají lidé tendenci, když se u nich objeví nějaký problém, říci, že za něj může někdo jiný. A poukázat na někoho, kdo za jejich problémy může. Obecně určitě v některých oblastech České republiky není jednoduché vyžít s některými menšinami. Ale ten strach je tam podle mě také o něco větší, než je to racio. Ještě se k tomu přidává něco, co se mi nikdy nelíbilo, a to je kolektivní vina. Vždycky můžu odsoudit konkrétní čin konkrétního člověka, maximálně party. Nikdy ale člověka nemohu odsoudit jen proto, že patří k nějakému národu či etniku. I menší skupina, která je hlasitější, je více slyšet a je vnímána výrazněji. A je podvědomě chápána jako větší. Pokud je ve společnosti nějaké etnikum, které je hlasitější, než je běžné, což u nás v Čechách je, ruší. Kdyby se takto chovali v Itálii, tak si tam toho nevšimnou. Protože je tam jiný naturel a je běžné, že lidi na ulici křičí.

Anebo v Británii, kam jich hodně odešlo...

V těchto státech jsou zvyklí, že je tam lidí s odlišnou barvou pleti tolik, že vedle černocha vypadá Rom výrazněji více jako původní obyvatel Evropy než člověk, který má kořeny v Africe. Takže na sebe tolik neupozorňuje, už jenom tím, jak vypadá. Velkou roli ve strachu hrají i média, především bulvární, také internet, sociální sítě, které hodně ukazují ty negativní věci. Pak je to dáno částečně politickou reprezentací, která neřekla včas, že situaci řeší a jak. No, a pak tu máme naši hlavu státu, která se k tomuto problému staví úplně jinak než třeba prezident Slovenska. Je to kombinace, mix těchto faktorů. Neříkám, že lidé nemají právo mít strach. Je ale otázka, jak se k tomu postaví představitelé státu a co jim nabídnou jako řešení. Možná by bylo dobré informovat, jak se v táborech s běženci jedná. Jsou několik měsíců na cestě někam do neznáma, což je určitě strašně psychicky náročné. Dostanou se blízko svého vysněného cíle, a tady je zavřou. Nevím, jestli je jim dostatečně vysvětleno, že je to dočasné řešení, například proto, že je třeba ověřit totožnost, chceme zjistit pohnutky, proč sem přichází a že s nimi bude nakládáno takhle a takhle a jak dlouho to bude trvat. Nevíme, jestli se jim to takto říká. Možná, že ano. Zároveň vůbec nevíme, jak to v táborech probíhá. Potřebovali bychom více informací, abychom si ten obrázek mohli udělat. Což je i role médií.

Dokážu pochopit minimálně to, že když běženci putují tisíce kilometrů, aby se dostali do Německa, a zadrží je u nás pár kilometrů od něj a zavřou někde v Bělé, že se jim to asi nelíbí. Neměli bychom je tedy raději do toho Německa pustit? A až tam ať se řeší, jestli na azyl mají nárok, či nikoliv?

Neznám přesně všechny mezinárodní úmluvy. Člověk by, myslím, měl požádat o azyl v té zemi Evropské unie, do  které poprvé vstoupí. Vrátím se ale o třicet let a více zpátky, kdy lidé emigrovali od nás. Západ vnímal východní blok většinově jen jako Sovětský svaz a Jugoslávii. Běžní lidé neznali žádnou jinou zemi. Proto chápu, že ve vzdálených zemích na východě, je to podobné. Pokud se rodina nebo dokonce vesnice složí a pošle svého člena do Evropy, tak mu řeknou: pojedeš do Německa, Anglie nebo Francie. Protože to jsou velké státy, které znají. A možná si nedokážou představit, že vedle toho existují menší země, kde by také mohli žít. To znamená, oni se na cestu vydávají s tím, že jdou do některé z těchto velkých zemí. Část migrantů v nich má navíc třeba vzdálené příbuzné. Je pochopitelné, že když jsem daleko od domova, jsem někde cizí, mám spoustu otázek a obav, tak chci být tam, kde žije můj bratranec, který mluví stejným jazykem, a můžu si s ním o tom popovídat. I v Liberci vím o několika Syřanech, oba známe Ibiho, tak si dovedu představit, že kdyby se nějaký jeho příbuzný vydal do Evropy, že půjde možná i do Liberce, protože tady někoho má. Je ale fakt, že příbuzné mají imigranti hlavně v těch výše zmiňovaných velkých zemích.