Jak jste v končícím roce rozdělil svou přízeň mezi Česko a Spojené království, kde jste byl déle a kde vám covidový režim vyhovoval víc?

Celkově jsem za poslední půlrok více času trávil v České republice. V Anglii jsem byl zhruba jeden týden v měsíci. Covidový režim byl v létě o něco volnější v Anglii, teď je to tam naopak o trochu přísnější. Při cestě do Británie je teď znovu povinný PCR test – a to i pro plně očkované – jeden před a druhý po překročení hranic. Navíc do výsledku druhého testu je povinná karanténa, což je den až dva. Čili cestování teď vyžaduje trochu víc peněz, času i logistiky, ale aspoň se cestovat dá. Celkově se covidový režim pro běžného občana v obou zemích příliš neliší.

Neliší se ani přístup veřejnosti v obou zemích k tomu, s čím se už druhým rokem musel svět vyrovnávat?

Abych byl upřímný, zcela zásadní rozdíl jsem nezaznamenal. Když to celé vypuklo, Britové se hodně semkli a podobné to bylo i v Česku. V Británii to období ztělesňoval svým příběhem Captain Tom Moore, když ve svých sto letech dokázal chozením v chodítku vybrat na boj proti covidu desítky milionů liber. Když ho královna Alžběta povýšila do šlechtického stavu, všichni cítili silnou sounáležitost, byla to událost, na kterou se bude vzpomínat v učebnicích. Skutečně bylo cítit velké kolektivní sepětí a odhodlání postavit se společně neviditelnému nepříteli. Skutečný Blitz Spirit, což je jinak termín, kterým se označuje národní odolnost a odhodlání vydržet německé bombardování v letech 1940 až 1941.

Po třetí čtvrté vlně se u mnoha lidí už projevuje únava, ale zároveň i rostoucí sebevědomí, že i v nových podmínkách se dá žít. Úplný návrat k „normálnímu“ předcovidovému stavu však ještě dlouho možný nebude, možná už nikdy. Svět se zkrátka změnil, musíme se s novými pravidly naučit žít.

Jednou z mála pozitivních věcí, které covidová doba přinesla, jsou méně přeplněné ulice v centru měst. Když jsem se nedávno procházel předvánočním Londýnem, dalo se i v centru pohodlně procházet. Ale podobné to je i v Praze.