Co říkáte na současnou situaci ve Francii?
Nejprve bych chtěl říci pár slov o samotném francouzském prezidentovi. Sedmačtyřicetiletý Emmanuel Jean-Michel Frédéric Macron vstoupil do politiky v roce 2014, když byl jmenován ministrem hospodářství. Poprvé byl zvolen prezidentem v roce 2017. Na rozdíl od svých předchůdců, zvláště Francoise Mitterranda, neměl milostné pletky. Naopak, už ve svých 15 letech se zamiloval do o 24 let starší Brigitte, která byla jeho učitelkou na gymnáziu a z předchozího manželství měla tři děti a sedm vnoučat.
Druhou jeho výjimečností je to, že o funkci prezidenta se ucházel jako nezávislý kandidát, založil však hnutí En marche, tedy Na pochodu, které později doplnil na heslo Francie na pochodu. Jeho politické názory by se daly charakterizovat jako středově liberální. Má smysl pro kompromis, což projevil po posledních francouzských parlamentních volbách, které se konaly až po olympijských hrách. V nich nejvíce hlasů získaly levicové strany, ale Macron premiérem jmenoval pravicového politika. Chtěl tím zřejmě vyrovnat rozdíl mezi parlamentní většinou a vládou, aby mohl lépe vládnout Francii. Jen připomínám, že v této zemi, na rozdíl od většiny evropských států, má od de Gaullových časů prezident mimořádné pravomoci. Mj. předsedá schůzím vlády., kterou fakticky řídí. To je důležité si uvědomit, máme-li hovořit o tom, kdo vládne této zemi.
... a nynější politikaření?
Tím částečně odpovídám na otázku rozložení politických sil ve Francii a jak to ovlivňuje francouzskou politiku. V podstatě ji určuje prezident, nikoliv parlament. Bývalý francouzský premiér Édouard Phillippe oznámil svou kandidaturu na prezidenta ve volbách, které se uskuteční v roce 2027. Přesto přibývají hlasy, že současný prezident může odejít dříve. A to je jádro současné politické krize. Ale nezapomínejme, že je jinak nedotknutelný – zodpovídá se nikoliv parlamentu, ale občanům, kteří ho zvolili.
Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka?
Každoročně jezdím do Štrasburku na zasedání Evropského parlamentu, když ten uděluje Sacharovovu cenu. Přitom se vždy zastavím v Paříži a zajdu do kostela; nikoliv na bohoslužbu, ale že toto prostředí mi umožňuje rozjímání. Naposledy jsem se tam setkal se starší paní, která tam zapalovala svíčky. Nedalo mi, a zeptal jsem se jí, proč to dělá. A ona mi vysvětlovala, že když byla ve Francii v květnu 1968 generální stávka, stávkovaly i prostitutky a na týden se uchýlily do kostelů, kde se o ně starali faráři. Ona byla mezi nimi, právě v tomto kostele. A své vyprávění zakončila památnou větou: Ma chate est internationale, mais ma coeur appartient a la France. Do češtiny přeloženo: Moje kočička je mezinárodní, ale moje srdce patří Francii. Takový projev vlastenectví mě chytil za srdce. Omlouvám se, jestli jsem to už někde použil, ale výstižnější příklad vlastenectví jsem neslyšel.
Čemu se nyní věnujete?
Vedle procházek s naší bišonkou Isabelou především psaní knížek. Vyšlo mi jich 36, dvě jsou v tiskárně (o tajemství archivů, a o tom, jak málo si všímáme svého okolí, prakticky nic nevíme o své čtvrti, o ulicích, jimiž chodíme) a mám osobní závazek do svých sto let jich vydat rovných čtyřicet. K tomu mi zbývá ještě osm let a tak mi držte palce, abych tento závazek splnil.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala