Boris Johnson se rozhodl prosadit brexit za každé situace, ta je však stále nejasná i přesto, že premiér Johnson je razantnější politik než Theresa Mayová. Co z celého procesu brexitu vyplývá pro nás a naši zemi?

Jak asi ví každý, kdo to trochu sleduje, Johnson je zamčen do situace, v níž má zákonem zakázán brexit bez smlouvy, brexit se všemi smlouvami dosud předloženými, ale zamítnutými parlamentem, zákaz uspořádat volby, a přikázáno škemrat u EU o další odklad a jednání o změně smlouvy, které obě, jak už několik státníků EU řeklo, že bude vetovat. Větší politickou absurditu si lze těžko představit. Má na vybranou v zásadě jen dvě možnosti. Vykonat brexit bez smlouvy, porušit tím zákon a riskovat vězení – nebo rezignovat a ponechat na parlamentu, aby sestavil nějakou jinou vládu, jež by dostala většinovou poslaneckou podporu, která je rovněž nepravděpodobná.

Pro Česko z toho zatím nic nevyplývá, ale pro každého by bylo nejlepší, kdyby už ty tahanice skončily, kdyby Británie mohla z EU odejít a začít dojednávat obchodní podmínky s celou EU nebo s jednotlivými členy, aby to příliš nenarušilo ekonomiku celé Evropy. Asi nejpraktičtější by bylo udržet s EU podobný vztah, jaký má Švýcarsko, tedy otevřený bezcelní obchod a cestování, bez automatického práva na trvalý pobyt, a hlavně bez automatického přejímání zákonů a direktiv EU. Tím by odpadla i ta takzvaná irská pojistka, která je beztak spíš nějaký „červený slaneček“, který má odvést pozornost od něčeho důležitějšího. To je ale spíš přání než reálná předpověď. Odklad brexitu za 31. říjen musí schválit všichni členové EU, takže stačí, aby jej jeden vetoval, a Británie je venku bez ohledu na parlamentní zákon zakazující brexit bez smlouvy. Jak jsem někde právě četl, Česko by to mohlo ovlivnit vetem Babišovým.

Zbývají ještě dvě nedořešená rizika. Jedním je, že Johnson nakonec přijme nějakou mírně upravenou, ale stále pro Británii nevýhodnou dohodu. Tím by si zavřel dveře před dojednávanou volební podporou Nigela Farage a jeho Brexit Party a mohlo by to znamenat konec Konzervativní strany. Pak by hrozilo to druhé riziko, totiž marxistická vláda Corbynova. Ta by samozřejmě byla katastrofou pro celou Evropu, tedy i pro Česko. Je mně líto, ale nic optimističtějšího mě v této chvíli nenapadá. Ale protože jsem povoláním dramatik, tato geniální zápletka mě fascinuje a napjatě čekám, jak ji Johnson rozlouskne.

Americký prezident Trump přikázal přehodnotit vojenskou pomoc Ukrajině. Současně vyjádřil přání, aby se Rusko znovu připojilo do skupiny ekonomicky nejvyspělejších ekonomik světa a z G7 aby bylo opět G8. Jsou to dobré zprávy pro Evropu? Co k tomu říci?

Nikdy jsem k Rusku nechoval velké sympatie politické ani kulturní (jaké mám třeba k Británii, Francii, Itálii, Holandsku nebo USA), ale kloním se k názoru, že rozkol s Ruskem po pádu komunismu neměl nikdy nastat, a těžko dnes zpětně hádat, kdo na něm nese největší vinu. Vojenská pomoc Ukrajině byl nesmysl a nikdy jsem nepochopil její důvody. Ukrajina nikdy nebude součástí Západu, nemá to v DNA, ledaže by se rozdělila na bývalou část polsko-rakousko-maďarskou (Lvov, Halič, Rusínsko), která k Západu po staletí patřila, a část pravoslavnou (Kyjev, Charkov, Oděsa), která byla historicky a kulturně součástí Velké Rusi.

To rozpolcení Ukrajiny je dnes asi neproveditelné, ale na to by se měl možná někdo zeptat Lvovanů, Rusínů a ukrajinských Maďarů – kteří, mimochodem, zažívají od Ukrajinců etnickou diskriminaci, jakou by EU v takové blízkosti neměla tolerovat. Ale kdyby nevznikl rozkol Západu s Ruskem, nebyl by ani problém s Ukrajinou. Jestliže bude rozkol pokračovat, mohli bychom Rusko ztratit úplně a vytvořit tak spojenectví rusko-čínské, a možná i rusko-turecké. Pro Evropu vyhlídky katastrofální.

Trump si možná připomněl bonmot tuším Reaganův, nebo možná už Johnsonův, že „je lepší mít někoho ve stanu čurajícího ven, než venku čurajícího dovnitř“.

A pokud jde o Krym – můžeme mít stokrát teoretické principy o anexích, ale kdo si myslí, že jej Rusko někdy vrátí, spadl z Měsíce. Když nám nevadí anexe severního Kypru Tureckem, nebo anexe historického srdce Srbska jeho albánskou menšinou, starost o Krym se stává tak trochu pokrytectvím.

Podle Emmanuela Macrona, který ve Francii nedávno hostil Putina, není možné Rusko odhánět k Číně s tím, že hegemonie Západu končí, a bude-li pokračovat současný trend, Evropa se stane místem vlivového středu USA a Ruska. Dle Macrona potřebujeme Rusko jako partnera. Má francouzský prezident pravdu? A je to za současné situace trvání sankcí a rozdílnosti názorů v Evropě možné?

S Macronem taky zrovna moc nesympatizuji a přál bych mu ještě hodně žlutých vest, ale v tomto se myslím nemýlí. Pořád se argumentuje, že s Ruskem nic, protože to není demokracie. Evropská unie ještě snad demokracií je? Možná by nám i stálo za to se podívat, jak si Rusko vede v zahraniční politice. Třeba na to, jak přispělo k uklidnění Sýrie.