Jak se vám, pane poslanče, líbila inaugurace a nástup nového prezidenta? Mnozí to vnímali jako nový začátek, bylo tam to gesto s „opravenou standartou“, velkolepé Te Deum v katedrále, pan Pavel hovořil, že jsme všichni jeden tým…

Když jsem se 9. 3. zase ocitl ve Vladislavském sále Pražského hradu, uvědomil jsem si, že jde o mojí šestou inauguraci prezidenta. Poprvé jsem se jí jako poslanec zúčastnil v únoru 1998 po poslední volbě Václava Havla, který byl zvolen rozdílem jediného hlasu, protože poslanec Miroslav Sládek účelově seděl ve vyšetřovací vazbě. Podruhé se mi to povedlo jako velvyslanci v květnu 2004 v Moskvě po druhém zvolení Vladimíra Putina. Jako náměstek ministra zahraničních věcí jsem pak zastupoval Českou republiku v roce 2006 na inauguraci nové prezidentky Chile Michelle Bacheletové a o rok později jsem gratuloval nově zvolené hlavě státu Východního Timoru Ramosi Hortovi (kterého jsem poznal v Praze v roce 1993). Ještě jsem v únoru 2010 byl v Kyjevě na inauguraci Viktora Janukovyče.

Takže mohu srovnávat. Jako nejcivilizovanější mi v retrospektivě připadá to Chile. Naše poslední inaugurace měla výrazné východoevropské rysy, nijak nezměkčené monarchistickým nádechem. Alespoň víme, kdo nás opravdu táhne na Východ a maskuje to řečmi o tom, že patříme na Západ. Inu, co se v mládí naučíš...

Nadšení z nového prezidenta bylo pozorovatelné v rámci vládní pětikoalice, ale i části veřejnosti. Vrcholem nejspíš byl komiks v časopise Mateřídouška, ve kterém prezident poučuje kreslené postavičky. Pro vás jako pamětníka mnoha dob a mnoha prezidentů - není to až přehnaný kult osobnosti?

V tomto ohledu pamatuji leccos. Třeba oslavnou básničku na Stalina ve slabikáři pro první třídu, kterou můj mladší bratr už měl přelepenou. Každá nastupující totalita se snaží indoktrinovat hlavně nejmladší generaci. U nás jde o tradici ještě z dob II. republiky (1938 – 1939), o padesátých letech nemluvě. Kult nového prezidenta mi trochu připomíná takový hybrid mezi Antonínem Novotným, který si velmi zakládal na tom, že v nějaké anketě jej zvolili jako nejpohlednější hlavu státu, a Gustávem Husákem. Ten zase cítil potřebu vymezovat se vůči svému předchůdci Ludvíku Svobodovi, jehož se zbavil ústavním pučem.

První návštěva prezidenta směřovala na Slovensko, kde si porozuměl s prezidentkou Čaputovou (ta už mu gratulovala v jeho volebním štábu) a v debatě v divadle odsoudil demonstranty z Václavského náměstí jako „lidi, kteří chtějí bořit“ a takové, které nemůžete brát vážně. Co říkáte na takový postoj člověka, který 72 hodin předtím chtěl mít ve svém týmu všechny?

Myslím si, že lidé, kteří píší novému panu prezidentovi projevy by se měli podívat právě na rétoriku Gustáva Husáka z let 1969 – 72 a podvědomě (?) ji neopisovat. Záhy některé věci dojdou všem, nejen pamětníkům. Zatím postrádám výroky typu „Potřebujeme klid na práci“ či „Nechceme nikoho kráglovat, ale nenecháme si republiku krieglovat“. Třeba se jich také dočkáme. O zaprodancích imperialismu (ruského), ztroskotancích (dezolátech) už se mluví dlouho. Inspirace Husákovou normalizací bije do očí.