Válka se pro Ukrajinu nevyvíjí dobře. Připouštějí to už i média a političtí lídři, pro které dříve podobná slova byla kacířská a autory podobných výroků nálepkovali jako ruské trolly, nebo burcovali, že i kdyby to byla pravda, nesmí se to moc říkat, protože to narušuje ukrajinskou morálku. Co to změnilo?

Podstata této změny spočívá ve faktu, že se válka nevyvíjí dobře pouze pro Ukrajinu. Kdyby šlo jen o Ukrajinu, ta válka by už nejen dávno skončila, ale nejspíš by nikdy ani nezačala. Jenže na „kdyby“ se ve válkách, v politice ani v diplomacii nehraje. A už vůbec se na něj nehraje, když se peníze „ve hře“ pohybují ve stovkách miliard dolarů a eur a ono pověstné „terno“ ve formě vojenského, ekonomického, sociálního a politického zhroucení Ruské federace je v nedohlednu. V čem tedy ta změna spočívá?

Primárním faktorem této změny je únava. Každá „legrace“ dříve či později zevšední, a zevšedněla i válka na Ukrajině. Počáteční odpor vůči ruské agresi a nadšení z pomoci lidem, prchajícím před válkou, se změnilo v konfrontaci s realitou každodenního života. A tak zatímco evropští političtí lídři ujišťují Zelenského na všemožných fórech o pokračující podpoře, doma se jim začínají bouřit voliči. Volební propad koalice francouzského prezidenta Macrona, stejně jako triumf AfD a totální debakl celoněmecké vládní koalice kancléře Olafa Scholze v posledních zemských volbách, určitě způsobují bolení hlavy mnoha dalším politikům napříč EU. Řekněme si pár slov o reálných příčinách této únavy.

Tak především, Evropa chudne. Po dvou a půl letech války se ukázalo, že balíky ekonomických a logistických sankcí, postupně uvalovaných na Rusko a jeho spojence ze strany USA a EU, mají daleko horší dopady na evropské země než na samotnou Ruskou federaci. Ta z nich paradoxně vychází posílena průmyslově, ekonomicky, sociálně i politicky, a jedinou zemí, která na nich reálně vydělává, jsou USA. Evropský průmysl i obyvatelstvo stále bolestivěji pociťují rostoucí ceny energií a surovin. Spolu s rigidně prosazovanou „zelenou“ politikou to vede k raketově rostoucí ztrátě konkurenceschopnosti evropských výrobků, k zavírání podniků a k růstu nezaměstnanosti dokonce i v zemích, kde na podobné jevy nebyli už více než půlstoletí zvyklí.

Dva a půl roku štědré podpory milionů tzv. „válečných“ utečenců, snažících se etablovat především v zemích východní Evropy, dopadá stále citelněji na sociální systémy hostitelských zemí. Jejich občané se stále neochotněji smiřují s nutností uskrovňovat se ve jménu války, které nerozumějí, ve prospěch cizím jazykem mluvících lidí, o jejichž kulturním a civilizačním zázemí nic nevědí. Lidé velmi negativně vnímají také neochotu stovek tisíc ukrajinských mužů v odvodovém věku napříč celou Evropou vrátit se na Ukrajinu a bojovat s ruskou armádou. Zejména když jak vedení EU, tak vlády jejich zemí otevřeně hovoří o možnosti vyslání svých vlastních vojáků umírat za cizí zájmy na ukrajinská bojiště a volají po zvyšování vojenských výdajů.

Bezpečnostní situace v mnoha zemích EU se viditelně zhoršila. Raketový nárůst počtů ukrajinských uprchlíků, často z oblastí zcela mimo přímého ohrožení válkou a vpuštěných na území EU často bez jakékoliv kontroly, začíná hostitelským zemím způsobovat nemalé problémy. Jejich občané jsou konfrontováni s rostoucí kriminalitou „válečných hostů“, kteří si, kromě jiného, přivezli s sebou i ukrajinskou mentalitu a zvyky a nejsou příliš ochotni se podřizovat „domorodým“ zákonům a pravidlům. V mnoha evropských zemích velmi rychle rozšířili „portfolio“ zločineckého podhoubí, s nímž si místní policie už tak nevěděly rady. Je proto logické, že místní obyvatelé projevují stále menší ochotu snášet další zhoršení bezpečnostní situace, bezradnost policie a neochotu politiků jejich problémy řešit.

Ochotu evropských politiků a občanů evropských zemí podporovat Ukrajinu „až do posledního dechu“ (řečeno slovy ministra pro evropské záležitosti Dvořáka) podstatně narušují i faktory politického a vojenského rázu. Především se ukázaly jako zcela liché původní představy západních politiků, že řeči ruského vůdce Vladimíra Putina o „červených čarách“ jsou jen plané řeči populistického vůdce zaostalé země, vydělávající pouze na vývozu ropy a plynu, zcela závislé na dovozu západních technologií a západního zboží. Ruští oligarchové se měli Putina zbavit v okamžiku, kdy jim sáhl na úspory v západních bankách. Nestalo se.

Pod tlakem západních sankcí měla vzít zasvé i podpora Ruska ze strany jeho spojenců. Opak je pravdou. Schopnost Ruska vzdorovat Ukrajině, v níž se dnes soustřeďuje úsilí celého NATO, vedeného USA, výrazně posílila jeho prestiž v zemích globálního Jihu, od Afriky přes Asii až po Latinskou Ameriku. Podpora Ruska ze strany stále rostoucí skupiny zemí BRICS v čele s Čínou, Brazílií, Indií, dnes více než vyvažuje snahu o jeho vytěsnění z mezinárodní politiky zeměmi globálního Severu, jejichž technologická, ekonomická a vojenská převaha se stále více ukazuje jako pouhá fikce bez reálných průmyslových, logistických a zdrojových základů.

Podle představ západních generálů měla ruská armáda po prvních srážkách s ukrajinskými bojovníky, vycvičenými západními instruktory a vybavenými západní vojenskou technikou, vzít nohy na ramena. Nestalo se, a ačkoliv se Rusko potýká s mnoha problémy jak ekonomického, tak sociálního rázu, jeho armáda se naučila bojovat se západními zbraněmi, výrazně zvýšila velitelské a řídicí dovednosti velitelů a vojáků a podstatně se posunula v používání moderních technologií. Vedení RF navíc dalo západním politikům naprosto otevřeně najevo, že v případě, kdy bude cítit zásadní ohrožení bezpečnosti ruského státu, nebude váhat použít k vlastní obraně celou plejádu jaderných zbraní.

Na rozdíl od Ukrajiny selhaly v Ruské federaci západem dlouhodobě vedené psychologické a informační operace (PSYOPS), jejichž cílem bylo mezi obyvateli vytvořit iluzi potřeby patřit k západní civilizaci, podporovat prozápadně orientované oligarchy a prostřednictvím tzv. „opozičních politiků“ svrhnout Vladimíra Putina. To se nepovedlo, ačkoliv náklady, vynaložené na tuto operaci ze strany USA, určitě výrazně převýšily oněch pověstných pět miliard dolarů, které přiznala jako podporu přípravy ukrajinského Majdanu Victoria Nulandová ve své řeči před US-Ukraine Foundation v roce 2013. Tuším, že to tehdy pojala jako „investici USA do podpory programů pro budování demokracie na Ukrajině“.

Jak vidíte, důvodů pro změnu myšlení západních politiků je víc než dost. Možná by se o to mohla pokusit i vláda ČR v čele s Petrem Fialou.