Hovoří se o tom, že by rodičovství určené v jednom členském státě EU bylo uznáno ve všech ostatních členských státech bez zvláštního postupu. Mělo by existovat Evropské osvědčení o rodičovství. Jak je projednávání daleko?

Rodinné právo patří mezi oblasti výsostné pravomoci členských států. Je to pochopitelné, protože ze všech odvětví práv je právě rodinné právo nejvíce svázáno s tradicemi a zvyky a nejvíce vychází z autentických společenských poměrů, které mají své opodstatnění, logiku a hluboké zakořenění. Z toho plynou legitimní a pochopitelné odlišnosti právních úprav rodiny a rodinných vztahů. Nelze je sjednocovat ani harmonizovat na stejnou úroveň jako zásuvky nebo nabíječky do mobilních telefonů, protože národní úpravy zrcadlí zvláštnosti dané rozdílnými společenskými a historickými zdroji zemí, národů a národností.

Jaký je tedy váš názor v této otázce? Kde vidíte přínos a kde spíš komplikace?

Evropská komise příliš tlačí na pilu a snaží se vychovávat jednotlivé evropské země v tom, co si mají myslet a jak mají postupovat. Přínos nařízení nevidím žádný, leda negativní. Měli bychom se těmto tlakům rozhodně postavit a říct, že tohle je náš píseček a že sem Brusel nemá strkat svůj nos. Chceme-li změny v oblasti rodinného práva, pak musejí vyjít zespodu, ze společnosti. Až se naše společnost reálně sama posune jinam, tak si český Parlament schválí právní úpravu odpovídající této společenské změně. Dodávám, že Evropská komise tento návrh poslala před Vánocemi a na vyjádření k tak zásadním otázkám nechala členským zemím velmi málo času. To taky vypovídá o něčem velmi nelichotivém.

Do jaké míry vlastně rodinné právo náleží do pravomoci členských států? Jak do něj mohou, nebo nemohou zasahovat procesy nastavené Evropskou unií, komisí nebo radou?

Rodinné právo patří do výlučné pravomoci členských zemí, nicméně opakovaně zaznamenáváme snahy do těchto exkluzivních sfér zasahovat. Vidím to od svého zvolení. Pokaždé na tyto konflikty upozorňuji, nicméně zatím jsem se svými námitkami osamocena. Proto je potřeba velmi pozorně sledovat vyjednávání každé evropské legislativy už od začátku. Riziko je jinak totiž následující: V první fázi, kdy probíhá jednání o návrhu směrnice nebo nařízení a tvoří se prvotní pozice ČR, často slyšíme, že není třeba se stavět proti, protože vyjednávání je přece teprve na počátku a že budeme mít prostor a čas pro připomínky. Jenomže o pár měsíců později je směrnice či nařízení hotovo a najednou je pozdě a ze všech stran slyším, že je musíme schválit, protože už se s tím nedá nic dělat.

Myslíte si, že by se Evropské osvědčení o rodičovství mohlo stát povinné? A co by to znamenalo?

Tato obava je naprosto namístě, protože právě tak to s evropskými tisky probíhá. Proti tomuto návrhu se zdrženlivě postavila i česká vláda, byť její pozice je velmi diplomatická a opatrně formulovaná. V tomto případě jsou možné dvě varianty a obě jsou dosud otevřené: První možnost je podpora skeptické pozice vlády. Tuto variantu jsem navrhla ve své zpravodajské zprávě pro senátní Podvýbor pro rodinu. Druhou variantu schválil Podvýbor pro rodinu po proběhlé diskusi a ta je ostřeji formulovaná jako zásadní nesouhlas s předkládaným návrhem. Tato pozice je vhodná pro odvážný suverénní stát. Předpokládám, že takový postoj k návrhu zvolí například Slovensko, Maďarsko a Polsko.