Jste dlouhá léta veřejnosti znám jako novinář a vysokoškolský pedagog. Proč jste se rozhodl kandidovat do Senátu a překročit tím pomyslný práh mezi politikou a její mediální reflexí?

 

Když dovolíte, začnu trochu zeširoka. Nabídek na vstup do politiky jsem dostal v průběhu let už několik. Odmítaly se mi snadno. Hned ta první v roce 1990 – říkal jsem: Konečně máme svobodná média, jsem novinář, chci psát. Později, to už jsem byl šéf velkého nakladatelství: Konečně máme svobodu tvořit, publikovat, vydávat, půl života jsem na to čekal, to nemohu vyměnit – za cokoli. Letos prvně jsem nabídku přijal.

 

Proč? 

 

Protože všechny ty svobody, co jsem se jimi dosud oháněl a utěšoval, berou zasvé. Svět se mění v byrokratickou nestvůru, která nám, podobně jako za totalitních režimů, přikazuje a zakazuje, co si smíme a máme myslet, a co nikoli. Zpochybňuje se pro mne posvátný institut tradiční rodiny. Předávají se pravomoci cizím organizacím, smíme jako stát rozhodovat o čím dál méně věcech bez souhlasu shůry. Je zpochybňována nedotknutelnost soukromého vlastnictví, ale ne těch, kteří si je nakradli, ale těch, kteří na ně tvrdě a poctivě léta makali. To už je svět, který překračuje meze mé trpělivosti. Jako senátor se mohu alespoň malou měrou snažit tomu zabránit. A bude-li nás v Senátu většina přesvědčena, že má vítězit zdravý rozum nad slepou poslušností, i když to prvé přináší jistá rizika a to druhé zdánlivé pohodlí, ještě nic není ztraceno.

 

 

Ale vraťme se k tomu rozporu mezi podílem na moci a novinářskou objektivitou…

 

Samozřejmě že to dokonale skloubit nelze. Máme ale dlouhou řadu příkladů, jak mnozí naši politici, a to na podstatně důležitějších místech, než je křeslo v Senátu, velice pilně přispívali svými komentáři do médií. Začnu vzpomínkou na ministra kultury Pavla Dostála a zdaleka nekončím u ex-europoslance Jana Kellera. Ti oba (a vedle nich mnozí další) přinášeli ze svých působišť nové pohledy na věci kolem nás a bylo vždy zajímavé se s nimi seznámit a doplnit o jejich optiku onu mozaiku reality dneška. To jsem ale jmenoval dva svrchovaně seriózní příklady, od nichž se všichni máme co učit. Vedle takových ctihodných se tu a tam najdou také individua typu televizního radního Zdeňka Šarapatky, jenž trousí do médií jedovaté glosy, které zřejmě nikoli náhodou vyhlížejí jen jako projevy jeho osobních hořkostí a pomstiček. To ale není žurnalistika. To je veřejný deníček, a tím nemá smysl ztrácet čas. Ale k vaší otázce: Jistěže si uvědomuji, že případným vstupem do horní komory Parlamentu pozbydu jisté části novinářských svobod, už z důvodu profesní etiky. Ale to určitě neznamená, že přestanu psát a hodnotit věci kolem nás. Jen si samozřejmě budu muset dávat veliký pozor na kolize zájmu.

 

Co vlastně voličům nabízíte?

 

Nejprve bych chtěl zdůraznit, že jakmile se informace o mé kandidatuře objevila na facebooku a souběžně jsem otevřel svou stránku http://www.petrzantovsky.cz, dostal jsem nepřeberné množství kladných reakcí od lidí, kteří, jak sami předesílali, patří k mým pravidelným čtenářům, především na PL.cz. Někdy až trochu s nadsázkou říkám, že de facto kandiduji za Parlamentní listy. Dává to logiku. Vyjadřuji názory, které rezonují u značného množství čtenářů PL.cz. Už jsem je v úvodu stručně zmínil: ochrana národních zájmů, ochrana tradiční rodiny, ochrana soukromého vlastnictví a svoboda slova. Zde, v těchto směrech, dnes cítím největší ohrožení. Samozřejmě nejsem naivní a nepředstavuji si, jak to či ono samojediný zařídím. Ale už to, že z řečniště Senátu takové věci vůbec budou zaznívat (samozřejmě v případě kladného výsledku), je velmi potřebné, protože se znovu dostanou do veřejného diskurzu a nabydou té vážnosti, kterou zasluhují. A věřím, že „příklady táhnou“, jak se říká.