Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy údajně proběhl pokus vytvořit z ústavu českých dějin, ústavu světových dějin a ústavu hospodářských a sociálních dějin „superústav“ historických věd. Co vy na to?
Informaci jsem zaregistroval jen díky komentáři Daniela Kaisera v listopadovém Echo24. Dotyčného však považuji za více než dobrého komentátora, který nabízí ověřené údaje, takže jeho popis průběhu události asi plně odpovídá realitě. Vyhraněný názor na proměnu tří ústavů v jediný nemám. Sám jsem v polovině osmdesátých let absolvoval historii na provinční univerzitě s jedinou katedrou historie, ale byly tam od sebe striktně odděleny národní a obecné dějiny. Já byl takový přelétavý motýlek, nejprve jsem se zaměřil na dějiny 2. světové války, pak jsem přešel k vojenství prvních Přemyslovců a diplomovou práci jsem psal z dějin starého Říma, konkrétně o 2. punské válce.
Provázanost mých témat byla pouze v tom, že jsem se již tehdy zajímal o vojenské dějiny. Zde však jde o něco jiného. V roce 2025 mají začít platit na školách nové osnovy. V dějepise se přestane učit chronologicky a budou preferována průřezová témata napříč časem a bez ohledu na národní a obecné dějiny. Počítám, že to bude velká legrace.
Proč legrace?
Připomíná mi to starý kreslený vtip, kdy pračlověk říká družce: „Ode dneška je patriarchát!“ Absolutní většina našich učitelů dějepisu vystudovala obor v chronologickém módu. Také většina odborných historických prací je podávána v chronologickém módu a při členění na národní a obecné dějiny. Pan ministr mávne kouzelnou hůlkou a všichni tito učitelé okamžitě přejdou na průřezová témata.
Několik desítek tematických prvků pro jeden každý školní ročník, navíc dle standardů envirodementalismu a marxismu-feminismu, mají učitelé připravených hned. Už jen ty desítky dementních témat vymyslet, že. Pokud k takové změně osnov dojde, myslím, že část učitelů může následovat imaginárního docenta Weigla ze hry „Dobytí severního pólu“, který v semináři před vlastní hrou prohlásil: „Vyvodil jsem z toho ten závěr, že bude-li ještě někdy příležitost a budu požádán o nějakou další rekonstrukci, že se vám na to vy**ru.“
Jsme stále, byť ve strukturách Evropské unie, suverénní stát. Komu mohou, sakra, české dějiny tak vadit?
O té suverenitě si můžeme povídat třeba ve stínu nikoli lípy, ale „lípské burzy“. Případně po zavedení emisních povolenek na vesnické domky. Pokud jde o české dějiny, tak český stát zde existuje již více než jedenáct století. A měl ve svých dějinách opravdu velmi zajímavé doby. Vícekrát se stalo, že byly pokusy o – moderně řečeno – implementaci různých zahraničních hodnot do našich poměrů. Třeba prodej povolenek, dobově tedy odpustků, se zvrtnul takovým způsobem, že implementátoři tehdy zdrhali od Domažlic hned poté, co uslyšeli zpěv blížících se husitských vojáků. Případně zcela odlišní implementátoři chtěli naše dobrovolníky násilně začlenit do svých řad a za tři měsíce přišli o vládu nad celou Sibiří.
Právě vám vyšla kniha „Cesty českých panovníků“. Tam jsou popsány cesty všech českých panovníků od Přemyslovců, přes Lucemburky a Jagellonce až po Habsburky. Proč jsou české dějiny v dnešním světě pro některé lidi „toxické“?
Již staří Římané říkali, že „exempla trahunt“, tedy česky „příklady táhnou“. Ve vlastní minulosti by tedy Češi (a nejen oni) mohli nalézt příklady odporu proti implementátorům a zkusit je aplikovat třeba proti Radě lidových, pardon, evropských komisařů.
Vámi zmíněná kniha začíná červencem 895, kdy se český panovník Spytihněv vypravil do Řezna, čímž zcela zásadně změnil priority zahraniční politiky vznikajícího českého státu. O necelé dvě desítky let později se již český vládce stal vyhledávaným politickým partnerem, o šest desetiletí později sehrál český vojenský oddíl dosti významnou úlohu při definitivní likvidaci kořistnických nájezdů kočovníků.
V českých dějinách nalezneme období úspěchů i nezdarů, jak se prostě kolo dějin otáčelo. Někoho by mohlo napadnout, že onen dnešní čas, čas sluhů, nemusí být v europlatnosti na „věčné časy“. Kolo by se mohlo opět pohnout a místo pologramotného nediplomata by mohl českou zahraniční politiku opět řídit někdo, kdo se v Bruseli nezakecá.
Máme tu historiky, odborníky na určité období, plně placené státem, kteří se dnes vyjadřují ke všemu. Je to vědecké či etické?
Rozhodně je to skvěle placené. Vyžaduje to však kachní žaludek a hroší kůži. Mozek a svědomí až tak důležité nejsou.
Napsal jste biografii „Symbol Ludvík Svoboda“ a poté se snažil usměrnit každého, kdo Svobodu následně dehonestoval. Jak moc je boj proti „větrným mlýnům nevědomosti“ náročný?
Necítím se být nějakým španělským hidalgem. Na větrné mlýny kašlu a ony kašlou na mne. Kniha vyšla před více než rokem a téměř žádný z kolegů nepocítil potřebu se k ní vyjádřit pomocí recenze či anotace. Výjimkou byl profesor Eichler ve Vojenských rozhledech. To je v našich krajích v současnosti oblíbený postup dehonestace nepřizpůsobivých. Jistý kolega před pár lety napsal obsáhlý článek, týkající se české vojenské historiografie v posledním čtvrtstoletí. Žádnou z mých zhruba 15 knih na dané téma neuznal za vhodnou zaznamenání. Je mi to jedno a nemá to pro mne žádný význam.
Co má význam, je skutečnost, že jsem jako autorem či spoluautorem podepsaným pod téměř pěti desítkami knih, jichž se u nás prodalo více než milión výtisků. Žádná z těchto knih nikdy neobdržela nějakou státní finanční podporu ve formě grantu nebo dotace. V historii známe „hlasování nohama“, zde šlo o „hlasování nákupem“. Obojí má vysokou vypovídací hodnotu. Dovolil bych si zde parafrázovat Mozarta: „Moji čtenáři mi rozumějí.“ A já jim na tomto místě děkuji.
Slyšel jsem, že právě dokončujete knihu „Encyklopedie československých legií“. Další zásadní téma naší historie...
Smekám před vaší informovaností. Text knihy jsem před Vánoci opravdu dokončil. Navazuji na svoji knihu „Dějiny československých legií v datech“, která vyšla v roce 2019. Tu jsem napsal i z toho důvodu, že jsem chtěl vytvořit pevnou chronologickou kostru pro další zpracování dějin legií.
Asi vás zaujme obvyklá skutečnost, že se v odborných časopisech žádná recenze neujala, na druhé straně je však pravda, že se prodalo téměř čtyři tisíce knih. Tedy opět vcelku průkazné „hlasování nákupem“.
Ona chronologická kostra legionářských dějin tedy bude v příštím roce doplněna o více než tisícovku encyklopedických hesel, týkajících se legionářských jednotek, míst jejich působení a jejich velitelů. Sice nám hrozí, že se ve školách opět o legiích učit nebude, ale tyto dvě knihy budou schopny poskytnout aspoň základní informace všem zájemcům o důležitý prvek našich národních dějin.
V případě opětného porozumění ze strany čtenářů nevylučuji, že se objeví pokračování. Ostatně Čechov napsal nakonec sestry také tři.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 6 čtenářů)
Jsou pro vás dějiny zemí Koruny české důležité?
autor: Jan Rychetský
Q
