Neúspěšná kandidátka na prezidentku Danuše Nerudová prohlásila, že muži mají přestat přesvědčovat ženy, že mají rovné příležitosti. „Je to jako kdybychom my přesvědčovaly vás, že když vás někdo kopne do rozkroku, tak to nebolí,“ řekla. Následně z ní vylezlo, že „nerovné“ příležitosti má dokazovat například to, že máme jen jednu soudkyni Ústavního soudu. Proč, když se řeší rovné příležitosti, vždycky z toho nakonec vyleze snaha narvat více žen do těch mocenských? A proč se některé ženy, například předsedkyně Sněmovny nebo ministryně obrany nepočítají?

Nepopírám, že bychom jistě našli nějaké nerovné příležitosti mezi muži a ženami. Jsem však přesvědčen, že povětšinou jsou dány predispozicemi a schopnostmi, kterými jsou obecně muži a ženy obdařeny. Ženy typu Nerudové často směšují jablka s hruškami a montují páté přes deváté, aby zase někde vytřískaly nějaké kvóty a zavděčily se bůhví komu – jen ne schopným a sebevědomým ženám.

Protože kvóty, pozitivní protežování a jakékoliv další akce ve smyslu „všichni jsme si rovni“ – kromě papalášů nahoře, jež jsou si rovnější – jsou pro schopné lidi – ať už ženy, muže, případně jakékoliv možné či nemožné menšiny – ponižující a dehonestující. Pro ty neschopné a neuvěřitelně tupoúhlé, ale pravověrné a prorežimní, typu Danuše, jsou pak samozřejmě příležitostí. A k Danuši coby toho času pofidérní rektorce Mendelovy univerzity si ještě dovolím použít slova spisovatele Procházky: „Je-li někdy povýšena hloupost nad moudrost, nezadržitelně hloupne celý systém.“

Milá Stanislavo, víte, kolik máme aktuálně žen na ÚS?

— Danuše Nerudová (@danusenerudova) June 23, 2023

O víkendu jsme mohli pozorovat opravdu podivné události ohledně šéfa žoldnéřské skupiny Wagner Jevgenije Prigožina, prezidenta Putina, ruského ministerstva obrany a Ruska obecně. Teorií je opravdu hodně. Co si o této epizodě myslíte vy?

Těžko soudit. S odstupem to na mě působí, jakoby šlo o nějakou předem dohodnutou akci, jejíž důsledek či záměr se teprve dozvíme. Nebo možná ani nedozvíme, ale budeme se moci dohadovat, zda šlo o záměr, nebo o „náhodný“ sled událostí.

Zaznamenal jste prohlášení Jany Černochové o tom, jak „Rusko bojuje s Ruskem“ nebo Lipavského nadšení, jak se mu blíží dovolená na Krymu? Může někdo Česko brát vážně, když jeho ministři neumějí držet jazyk za zuby, když se ještě neví, co se vlastně z celé situace vyvrbí?

Nezaznamenal. Nicméně tihle pokrytečtí kvazi politici a lokajové západních mocností – ať už vědomí či nevědomí – jsou natolik předvídatelní, že je naprosto jasné, kdy zareagují jak Pavlovovi psi na zvoneček. A povětšinou ze sebe udělají ještě větší kašpary, než jakými byli doposud. Jakkoliv už to snad ani není možné. Soudný člověk, tím spíše politik, přece trpělivě vyčká, až opadnou první emoce a dostane se k němu vícero informací či dezinformací, aby si mohl udělat úsudek. A neudělal ze sebe absolutní jelito.

Minule jsme odhadovali, co asi Petr Pavel udělá na výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy. Ale už tady máme ochutnávku. Prezident vyjadřoval úctu obětem komunismu v den výročí popravy Milady Horákové. „Vážím si všech, kteří měli k totalitnímu režimu vždy jasný postoj a odvahu se mu postavit. Já mezi nimi nebyl. Ať už kvůli prostředí, kde jsem byl vychován, nebo vlivem toho, do jakých škol jsem chodil,“ řekl a dodal, že toho zpětně lituje. Věříte, že skutečně lituje, že nebyl disidentem?

Takové omluvy, respektive výmluvy, si může kariérní soudruh a rádo by komunistický rozvědčík strčit za klobouk. Nebo na hnůj. Křivopřísežník jeho typu se za každého režimu poveze s proudem a bude oportunisticky mávat mávátky, jak se po něm žádá. Jediné, co Petr Pavel umí pravda skvěle, je řádně zalézt do análního otvoru vždy té „správné“ straně. Díky tomu má pak v zádech nekritickou podporu mediálního i politického mainstreamu.

Vrcholem pokrytectví, bezpáteřnosti a nedostatku úcty a slušnosti pak je, když se tento soudruh se svou soudružkou manželkou klaní u památníku obětem komunismu. Stejné zneuctění památky, jako když se klaněl pomníku Jana Palacha. Pokud by měl Pavel alespoň trochu sebereflexe a cti, tak se maximálně vyjádří na sociální síti s omluvou, že mu coby kariérnímu komunistovi a rozvědčíkovi nepřísluší chodit pošlapávat památku obětí komunismu, s nimiž je coby toho času člen represivní složky a vítač okupantů z roku 1968 úzce spojen. Tečka.

Kromě Milady Horákové jsme měli i výročí odchodu sovětských vojsk. Spolek Milion chvilek pro demokracii k tomu prohlásil: „Okupace suverénního státu neměla být normou tehdy a nesmí jí být ani teď v případě Ukrajiny.“ Je zajímavé, jak je toto prohlášení specifické. V jiných případech je snad okupace suverénního státu přípustná, či snad dokonce žádoucí?

To by se nemoudří mainstreamoví alfa novináři měli ptát právě oněch tunelářských Bambilionů chvilek proti demokracii. Podle toho, kdy se ozývají a kdy naopak mlčí, to tak vypadá. Opět jde pouze o to, že tyto ziskové neziskovky pouze jedou nátlakovou politickou agitku, kterou žádá stávající režim. Respektive ti, za našimi hranicemi, jež stávající režim drží. Ano z Ukrajiny se mohou všichni slunečníci s prominutím pokálet do trenek.

Nepamatuju se, že by tak jančili v případě Sýrie, Libye, Iráku, Afghánistánu, Srbska a dalších zemí, u nichž byly invaze daleko více za hranou a mimo logiku národní bezpečnosti, než je to v případě nynějším. Jakkoliv musím dodat a opakovat, že válka je vždycky svině a vždycky na ni bohužel nejvíce či zejména doplácejí obyčejní lidé, kteří o ni navíc nestojí.

Český rozhlas už informuje o tom, že dospívající Ukrajinci jsou v Česku méně integrovaní než jejich mladší krajané. Z dvaceti tisích je jich na školách pouze 3368. Zbytek je někdy na on-line výuce z Ukrajiny nebo už je v práci. „Velká změna nastane v podmínkách udělování takzvané solidární domácnosti. Očekáváme, že se někteří mladí lidé kvůli tomu začnou propadat do bezdomovectví. Ostatně to se už děje, chodí za námi lidé, které kvůli změnám pronajímatel vyhodil už předem, a skončili na ulici. Je tu společenská poptávka po větší přísnosti, důsledky ale nejsou společensky příznivé,“ uvádí sociální pracovník Dominik Ertner. Co s tím?

Pokud by byli v práci a legálně, nikoliv na černo a nedělali tady bordel, neviděl bych v tom zas takový problém. Tady mi ale stačilo jen nakouknout na onen článek z Rozhlasu, z něhož vycházíte, a oslepil mě tak propagandistický HLP – hluboký lidský příběh, jak se říká v PR – ve prospěch ukrajinských chuďátek, že ho v zásadě nemá cenu komentovat.

Ukrajinci si z našich poctivě vydělaných peněz už legálně „nakradli“ dost. Nechť se integrují a dělají, nebo ať mažou zpátky domů. Zaznamenal jsem, že České dráhy pro ně chystají nějaké letní spoje, kdyby chtěli na dovolenou domů za svými blízkými. Takže je náš dopravce buď bizarně posílá na frontu, nebo na většině území Ukrajiny asi zas tak horko není, jak nám tvrdí soudobí propagandisti. Nebo napadá-li vás či čtenáře něco jiného, rád se přiučím.

Tzv. velký senát na VŠE dal rektoru Dvořákovi mandát k tomu, aby odvolal děkana Ševčíka. Což se očekávalo. Ovšem Václav Dolejší ze Seznamu by chtěl rovnou zrušit celou Národohospodářskou fakultu, používaje vyvrácené a někdy i vylhané argumenty. Ke kterému historickému období se tím blížíme?

Bohužel nemalá řada pologramotných alfa novinářů a komentátorů z mediálního mainstreamu za každého režimu poplave s proudem jak mrtvé ryby. Pravověrnost, svazáctví a příslušnost k davu takzvaně lepších lidí, kteří přeceňují sebe a podceňují ostatní, nahrazují rovnou páteř a rozumné uvažování. Jako za každé jiné totality. Když k tomu připočteme groše, jež za to navíc obdrží, pak se není čemu divit. A oportunističtí egoističtí hlupáci jsou pro svou slabost často nejlepší potravou a opěrnými sloupy totalit všeho druhu. Nedávno jsem dočetl Politiku pro každého od Jana Procházky, neprávem nedoceněného a dle mého vůbec nejlepšího českého spisovatele.

Doporučím si zde jednu citaci, kterou by si soudruzi Dolejší, Nerudová, Fiala, Rakušan, Rychetský, Vrabel a další měli vyrýt do zrcadla. „Mluvíme často o demokracii. Ale máme na mysli spíš trochu řízenou demokracii. Nejsme si přece jenom jisti, jestli by každý měl právo říkat, co si myslí. Ale jakmile znovu začneme vybírat, kdo bude mít právo a kdo nebude mít právo, stvoříme jenom novou variantu staré nespravedlnosti, a nikoliv novou spravedlnost.“ A to psal někdy kolem roku 1968 a hovořil o socialismu. A tím vám vlastně odpovídám i na vaši otázku ohledně historického období.