Exprezident Klaus dostal ,,za uši“ za výrok, že komunistický režim nepovalili studenti, ale postupně se zničil sám. Prezident Zeman sdělil, že k našemu 17. listopadu došlo v důsledku historické kauzality, jednak díky Michailu Gorbačovovi a jednak díky předešlým změnám v Polsku, Maďarsku a NDR. Jak se realita kryje s tím, co každoročně slyšíme na oslavách výročí sametové revoluce? Které organizují již většinou mladí.

Přiznám se, že jakožto přímý účastník demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989 a poté místopředseda studentského stávkového výboru na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy prakticky neposlouchám oficiální projevy při oslavách sametové revoluce. Již několik let jeden z nich pronáší bývalý vysoký studentský funkcionář KSČ, který se ještě v pondělí 20. listopadu 1989 radil se svými spolustraníky, jak studentskou okupační stávku potlačit. Nenechám si své osobní vzpomínky a životní zkušenost ukrást či pošpinit současnými oportunisty či progresivistickými radikály.

Miloš Zeman má samozřejmě pravdu, pokud jde o „velké dějiny“. Končila studená válka a východní blok přecházel do sféry vlivu Spojených států amerických. Listopadové události představovaly dílčí epizodu tohoto procesu. Přímí účastníci ale prožívají „malé dějiny“, ve kterých se osvědčují, nebo selhávají. Zákonitě jim chybí dnešní nadhled. V létě 1989 jsme viděli nástup nekomunistické vlády v Polsku, na podzim následoval exodus východních Němců, opuštěné trabanty v ulicích Malé Strany a pád Berlínské zdi. Když jsem se v sobotu a neděli 18. a 19. listopadu 1989 procházel centrem Prahy, připadalo mi, že vzniklo mocenské vakuum. A že toto je přesně chvíle, kdy může na scénu vstoupit lid jako skutečný zdroj a nositel politické moci. Byl to pro mě silný formativní demokratický zážitek.

Možná jsem byl jako naivní řadový student oklamán a manipulován, ale jsem přesvědčen, že karnevalová a kýčovitá fraška, kterou dnes mainstreamová média a pravdoláskaři sehrávají v souvislosti s výročím sametové revoluce, má za cíl znemožnit a zakrýt opravdovou lidovou demokracii, jejíž obrysy bylo možno během listopadových událostí roku 1989 zahlédnout.

Heslem letošních oslav bylo „Díky, že můžem“. Dvacetiletí lidé děkovali za to, že se mohou svobodně vyjádřit. Nabízí se otázka: „Můžem“ skutečně? A „může“ každý? Je ta vděčnost mládeže namístě?