Jak po necelém měsíci berete svůj nucený konec na Ministerstvu kultury?

Každý takový vynucený odchod vyvolává celou řadu otázek. Jestli byste udělal něco jinak, nebo naopak, zda byste to udělal stejně. Já jsem přesvědčen, že všechno, co jsem dělal, bych dnes udělal stejně. Máte dva přístupy k řízení resortu. Buď jste čistě politik, který veškerou odpovědnost a řízení resortu nechává na náměstcích a odborných poradcích, kteří vám jen nosí věci k podpisu. Nebo se snažíte do výkonu funkce vložit vlastní představu jako já. Vždy jsem se opíral o praktické zkušenosti čtyřletého působení na olomoucké radnici, kde jsem se setkával s každodenními problémy v městské památkové rezervaci, majitelů nemovitostí, památkově chráněných objektů, s problémy souvisejícími s povinnostmi zřizovatele směrem k Moravské filharmonii či divadlu. Znal jsem tuto oblast, rozuměl problémům lidí v terénu a nikdy jsem nepolitikařil.

Po příchodu na Ministerstvo kultury jsem ale zjistil, že každodenní realita je jiná než svět ministerských úředníků. Šokovalo mě třeba, že na ministerstvu dodnes neexistuje elektronické zpracování dotačních programů. Sice můžete elektronicky podat žádost, ale tím to končí a běží to už jen papír a tužka, jak za cara klacka. Zpráva NKÚ dokazuje, že v tomto směru je Ministerstvo kultury někde na počátku minulého století. Tohle byly věci, které mě překvapily, a snažil jsem se je postupně měnit. Jenže jakákoli reorganizace, obzvlášť na ministerstvu, které je blokováno služebním zákonem, není otázka tří čtyř týdnů. Strašně to trvá. Čím víc jsem pronikal do systému, tím víc jsem cítil odpor těch, kterých by se to mělo dotknout.