Na listopad 1989 díváte jako na krásnou dobu i navzdory tomu, co se pak dělo v 90. letech. V čem jsme byli naivní a v čem příliš velkorysí?

Krásná doba to byla v tom, že jsme se mohli svobodně nadechnout a přestala nám diktovat strana, jejíž představitele už nemohl brát nikdo vážně, jakou byli karikaturou. Prostě nám vládli hlupáci a bilo to už do očí. Stačí vzpomenout Jakeše, Urbánka… Listopad byl dobou ideálů, očekávání a naděje, a přestože to s sebou přineslo i vystřízlivění, je dobře, že přišel. Myslím, že to nebyla až tak naivita, ale hlavně obrovská nezkušenost, protože nikdo tu neznal klasický trh, samosprávu, nebyli tu ekonomové ani právníci, kteří by znali mechanismy klasické tržní ekonomiky a právního státu. Nebo velmi z doslechu.

Horkou jehlou vznikaly zákony, horkou jehlou se řešilo vše. Otázka je, zda to šlo jinak, když se ze dne na den změnilo ve své podstatě všechno. Co se podcenilo, to byl fakt, že zatímco tu byli lidé, kterým šlo o tuto zemi, pak tu byla skupina těch, kteří okamžitě vycítili možnost využít situaci pro sebe sama a taky ji využili. Co této době a jejím představitelům vytýkám, je to, že se rychlost upřednostnila před kvalitou, a to těm lumpům neskutečně nahrávalo. Ale po boji každý generál – ty prvotní chyby bych ještě odpustila, ale když se objevily první signály, že jsou tu lidé, kteří kradou, okamžitě se mělo reagovat. A to se nestalo.      

90. léta přinesla změnu pro každého, někdo začal cestovat a vydělávat, jiným zavřeli fabriku, kde celý život pracovali. S důsledky polistopadové privatizace se potýkáme do teď. Jaké je vaše osobní zkušenost? A jak jsme se vyrovnali s přístupem, že kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu?

Je to velmi individuální. Ti, kterým byl bývalý režim nakloněn, ztratili, zejména důležitost, a nikdy se s tím nesmíří. Ti, kterým nová doba v tom dobrém slova smyslu umožnila rozvinout své schopnosti, budou za listopad do smrti vděční. A pak tu byli ti, kteří si tzv. pomohli na úkor všech, zneužili, co mohli, a napakovali se. Je smutné, že za to většinou nikdy nebyli pohnáni k odpovědnosti a že je tehdejší vlády neuměly zavčas zastavit. Bylo to jistě i proto, že řada politiků se tzv. vezla s nimi, protože se jim zamotala hlava z vlivu a peněz. Jak na úrovni státu, tak na úrovni mnoha obcí a měst.

Byla jsem tehdy velmi mladá, ale ani tak jsem některé věci prostě nechápala; a třeba to, co se dělo v mém rodném městě, mne nakonec přivedlo do politiky – v roce 1998 jsem poprvé kandidovala do zastupitelstva, a narušila tak doposud klidná zasedání, kde zastupitelé tehdejšímu vedení radnice odsouhlasili prostě všechno: rozprodej majetku, rizikové smlouvy, a tak dále. Musím říct, že pokud jde o hlavní pocit z 90. let, pak je to takové malé české Palermo, ve kterém bylo vše možné, jen se až tak nestřílelo. Zato se bohužel kradlo ve velkém.