Pane doktore, tak se nám opět přelil sport do politiky, nebo spíš obráceně. Co může za až nedůtklivou diskusi nad alžírskou boxerkou, které se tvoří mužský hormon testosteron? Asi to není jen debata o biologii a sportu.

Baron Pierre de Coubertine (1863–1937), zakladatel novodobých olympijských her, byl ovlivněn myšlenkou starořecké kalogathie, harmonie krásy tělesné a duchovní. Nejen dnes, ale mnohokrát v minulosti si lidé museli přiznat, že některé ideály jsou příliš idealistické a realita nerealistická. 

Až fanatický bojovník za amatérský sport byl jeden z pozdějších symbolů jeho profesionalizace Avery Brundage, první americký sportovec, který stál v letech 1952–1972 v čele Mezinárodního olympijského výboru a je zapsán v jeho dějinách jako ten, který otevřel dveře finanční tsunami do olympijského hnutí. Podporován „filantropickým“ bohatstvím a politicky zaujatými jednotlivci a gangstery se také v jeho době stalo symbolem toho, čemu říkáte „přeliv politiky do sportu“. A jejímu reverznímu pohybu opačným směrem.

Otcové zakladatelé OH se možná nikdy nic nedozvěděli o tom, že starozákonní Adam a Eva budou jednou s odporem vyvržení ze starokřesťanské kultury, a že ideál kalogathie bude ohrožen více než kdykoliv v minulosti. Třeba olympiádou pořádanou, podle pana prezidenta Emmanuela Macrona, ve „frivolní Paříži“ v létě 2024, a že kromě její estetické funkce se bude muset zabývat nejen funkcí organizační a politickou, ale i biologickou.

Francouzský prezident se mimoděk dostal i na vratkou půdu zkoumání testosteronu nejen pro určení, kdo se může zúčastnit konkrétní sportovní disciplíny, ale i toho, kde a proč jsou nepřiznané nebo zneuznané politické páry zatím jen ve francouzské politice. Ukázalo se totiž, že rána jedné pěsti jednoho ženo-muže může být nebezpečná pro život muže-ženy, jak to tvrdí reprezentantka (nebo reprezentant) Itálie, a i ve francouzské politice nejsou symbolické rány pěstí vzácností.

Horší je to s „přelivem“ do politiky. Rozhodují v ní ještě živé bytosti, nebo jen přízraky vytvořené jako hologramy nebo nějakou neznámou umělou inteligencí, za kterou se může skrývat neumělá neinteligence?

Ale nepropadejme pesimismu, když jsme si zvykli na hologramy mezi vladaři a prezidenty, u Borise Johnsona nebo Kamaly Harrisové, jak nás už kdysi dávno poučil maďarský a v Rumunsku nenáviděný film Titán Titánie, aneb Noc dvojníků (1988), zvykneme si i na ty současné „amatérské profíky“ ve sportu a v politice.

Výměna vězňů mezi Západem a Ruskem přivedla do Německa ruského opozičníka Vladimira Kara-Murzu, odsouzeného na 25 let v ruském kriminále, a další ruské disidenty. Ti se však na tiskové konferenci v Německu ohradili, že se o žádnou záchranu neprosili a jejich místo je v Rusku. Překvapuje vás, že raději chtějí být vězněnými disidenty než emigranty v západním bezpečí? U nás dokonce komunisté disidenty nutili k emigraci násilím.

Kdysi jsem si všímal svých vrstevníků, jejichž křestní jméno bylo Vladimír nebo Josef, protože jsem se tím mohl dozvědět něco z jejich životopisů, kterými se obvykle nechlubili. U Vladimírů jsem se skoro nikdy nezmýlil, u Josefů to bylo jednodušší. Ti narození před rokem 1953 museli tento úděl často snášet až do konce života, jejich děti od toho již byli osvobozeni. Čečenec nebo turkmenský Peršan Vladimír Černý Murza je také složitý oříšek pro toho, kdo chce zjistit, jak říká klasik, ke komu mluví tu kdo?

Ale abychom mluvili trochu vážněji. Výměna zajatců bývá v době válek zajímavým dvoustranným výkonem zpravodajských služeb, které buď prokazují službu svým důstojníkům a agentům, nebo se snaží „vysadit“ je do někam pro jednu stranu atraktivnějšího zahraničí. Nebo „domácích služeb“, ale také dát je „za úkol“ nějaké nepřátelské polotajné organizaci. Z dálky a bez informací od zdrojů se špatně odhaduje, jaké jsou skutečné důvody takových operací. Ale statisticky podtrženo a sečteno, většinou na to doplácejí ti „vyměnění“.

Ochránci lidských práv říkají, že je naše povinnost zajímat se o disidenty v Rusku a Číně, protože Západ se za dob vlády KSČ také zajímal o Václava Havla a další a svým zájmem jim ulehčoval jejich potíže. Lze s tím souhlasit?

Zájem o Václava Havla a jeho přátel byl v různých zemích různý a měnil se podle nadějí, které si tyto země od své podpory něco slibovaly. Pokud bychom měli na mysli zájmy české nebo česko-německé či dokonce česko-kosmopolitní aristokracie, pak to bylo, jak se ukázalo hned od roku 1990, motivované navrácením konfiskovaných majetků. A také participací na majetkovém převratu, nazývaném dodnes privatizací a restitucí.

Je samozřejmě pravda, že význam těchto skupin tzv. disidentů (zkusme se zamyslet nad etymologií tohoto pojmenování) vzrůstal podle toho, na kom a jak dlouho byly zajímavé tyto skupiny osob, které různé vlády zajímaly.

Podle mého názoru bude obtížné nacházet podobné jednotlivce a skupiny osob v Ruské federaci (snad proto se u nás mluví jen o Rusku, protože na Sibiř české majetkové zájmy nedohlédnou), a také hledat disidenty v Číně a mezi Číňany. I to bude dost obtížné. Nestačí se prezentovat jako Tchajwanci (přece jen jsou to také Číňané) nebo Ujgurové, protože islám zatím ještě není u nás dost populární. Ale třeba to nebude trvat dlouho a obrozená vláda pětikoalice na to nějaký trik vymyslí.
 
Izrael zabitím předáka Hamásu dlícího v Íránu riskuje íránskou tvrdou odpověď, zdá se. S využitím íránských spojenců v Libanonu. Pokud to Írán opravdu vezme vážně a nepůjde jen o propagační salvu raket, bude Západ muset kromě Ukrajiny vojensky podporovat i Izrael?

Myslím, že exploze vojensko-politických nápadů a globálních řešení, kterými se nechávají unést zejména česká média, není na místě. Přece jen to literární „zabili jste mi strejčka, tady máte přes držku“, se asi do této situace nehodí.