Mediálním a politickým světem hýbou výsledky prvního kola rakouských prezidentských voleb. Tamní tradiční strany zcela vypadly a ve druhém kole se utká Norbert Hofer ze Svobodné strany Rakouska a expředseda Zelených Alexander Van der Bellen. Mluví se o překvapení, šoku, nástupu populistů a extremistů, o přeorání rakouské politické mapy. Jak na tento vývoj pohlížet střízlivou optikou v rámci současné reality? Jaký vzkaz takovou volbou Rakušané vyslali? A nakolik může tyto volby brát jako varování Angela Merkelová?

Zcela jistě jsme svědky změny politické nálady po celé Evropě. Otázkou je, jestli se jedná o krátkodobý výkyv, který je ovlivněn vášněmi okolo migrační krize, či se jedná o projev dlouhodobé nespokojenosti a pocitu deziluze. Osobně se domnívám, že druhá varianta je pravděpodobnější. Angela Merkelová je ztělesním oné nespokojenosti. Když v Berlíně jedou taxikáři kolem jejího domu, řeknou, tady bydlí naše zlá matka. Politika se dlouhodobě nedá dělat tak, že vy nakazujete a ignorujete názory občanů. Musí zde být rovnováha, a ta teď v Evropě chybí. Jsem proto bytostně přesvědčena, že pouze levicové strany jsou schopny dát občanům odpovědi na jejich otázky a vyvést Evropu z krize, do které se, i svou arogancí, dostala. Tohle už není jen o ekonomice či migraci. Tohle je ukázka hlubokých strukturálních problémů, o kterých KSČM mluví již přes desetiletí. My jsme nenaskočili na populistickou vlnu jako některé pravicové subjekty. My jsme konzistentní a myslím, že to občané brzy ocení.

Už delší dobu se hovoří o tom, že kvůli napjaté situaci v Evropě (migrační krize, terorismus) může náš kontinent zahájit zcela „novou éru“, kdy budou v jednotlivých zemích vítězit netradiční strany, často velmi ostře zaměřené a profilované. Jak nástupu radikálně vyhraněných stran a hnutí s jednoduchými recepty zabránit? Nakolik mohou mainstreamové strany v tomto „boji“ uspět?

Za největší problém považuji to, že veřejnou debatu opanují pravicoví populisté, kteří se drží pouze tématu migrace. Problémy, které máme, jsou však komplexnějšího ražení a tam už se populisté nevydávají, protože se jim k tomu nedostává intelektuálních kapacit. Pouze strany s pevnou členskou základnou a s odborným zázemím jsou schopny řešit aktuální problémy dneška a předkládat alternativy. Mainstreamové strany se budou muset měnit. Doba, kdy se tyto strany chovaly jako elity a snažily se občany usměrňovat, pravděpodobně skončila. I ty největší strany budou muset dělat to, co dělá KSČM roky – poslouchat a konat podle potřeb lidí a nikoliv podnikatelských subjektů.

Americký prezident Obama při návštěvě Velké Británie doporučil, aby země setrvala v EU. Okamžitě se ozvala kritika ve smyslu, že se šéf Bílého domu vměšuje do britských vnitřních záležitostí. Londýnský starosta a vlivný konzervativec Boris Johnson, který podporuje vystoupení z EU, obvinil Obamu z pokrytectví a označil to za bizarní. Tedy, lze to považovat za vměšování do vnitřní politiky? Patří taková vystoupení a doporučení do diplomatických vztahů mezi suverénními státy?

Jsem přesvědčena, že Barack Obama neřekl nic, na čem by se předem nedohodl s britským premiérem Davidem Cameronem, který se bojí brexitu více, než dává najevo. Výjimky pro Británii sice vyjednal (tedy zejména pro bankovní sektor), ale teď se obává, jak britský lid rozhodne. Od začátku hrál ruskou ruletu, ale teď už je to opravdu 50 na 50.

Podiv nad tím, jak se Obama vměšuje do evropských záležitostí, byl širší nejen v Británii. Kritické hlasy zmiňují, že EU v podstatě vytvořili Američané jako podmínku Marshallova plánu. Do jaké míry dělá v reálu EU samostatnou politiku, respektive, můžeme si dovolit odmítat věci, o které nás USA žádají?

Samozřejmě, že můžeme. Problém je, že to neděláme dostatečně často. Jak se můžeme postavit někomu, na jehož vojenskou ochranu do značné míry spoléháme? V tomto směru neleží problém ani tak v EU, ale spíše v NATO. Kdo podporuje americké destabilizační výpady na severu Afriky a Blízkém východě? Nikoliv EU jako celek, ale země EU, které jsou zároveň členy NATO. Tato vyčpělá organizace s dávno vypršenou životností výrazně komplikuje schopnost EU vytvářet silnou a nezávislou zahraniční politiku. Přitom je naprosto jasné, že USA a NATO se podílely na destabilizaci několika zemí a to napomohlo současné migrační krizi. Možná platí, že kdo tě zranil, ten tě uzdraví, ale moje důvěra v NATO je už dlouho na bodu mrazu. Máme problémy s migrací z jihu? NATO se koncentruje na východní hranici a vyvolává duchy studené války. Řeší problém, který není, a ten, za který může, nechává stranou. Asi už si páni generálové uvědomili, že toho zpackali dost. 

Americký prezident rovněž lobboval za transatlantickou obchodní dohodu TTIP. Mnozí kritici varují, že to pro nás bude nevýhodné a že by šlo o „invazi“ geneticky modifikovaných potravin (GMO) do Evropy, které jsou podle některých nebezpečné a varují před nimi. Pokud jde o TTIP jako celek, jak ji vlastně hodnotíte?

Je těžké hodnotit smlouvu, kterou když si chci přečíst, musím si zarezervovat tajnou místnost a mám zakázáno dělat si poznámky, kopie a poté mluvit o tom, co ve smlouvě je. Já mám otázky a obavy. Na otázky nikdo neodpovídá s odkazem, že se smlouva stále vyjednává, a obavy jsou vždy smeteny ze stolu studiemi, které používají nesprávnou metodiku pro výpočet reálných dopadů. Já se domnívám, že TTIP je pokus o zvednutí americké ekonomiky, a tedy i jejího vlivu ve světě. Všichni se stále ohání tím, že TTIP je pro malé a střední podnikatele. Já ovšem nechápu, jak si mohou myslet, že malé a střední podniky budou moci uspět v boji s korporacemi, kterým TTIP otevře dveře na evropský trh. Navíc se tyto korporace ve velké míře podílí na vyjednávání smlouvy, a když jednání skončí, jdou vyjednavači na jejich mejdany. To považuji za jasné varovné signály a nechápu, jak mohou být vesele ignorovány.

Barack Obama se při své evropské „pouti“ setkal i s německou kancléřkou Merkelovou a otevřeně ji pochválil za její postoj k migrační krizi. Merkelová podle něho prokázala skutečné morální a politické vedení. Co na to říci? Není to podobné onomu doporučení pro Brity? Objevují se navíc argumenty, že právě americký prezident by na téma migrační krize příliš hovořit neměl, když konflikty v některých zemích, odkud lidé prchají, zahájily americké intervence…

Obama je primárně rád, že se na řešení migrační krize nemusí podílet a nikdo na něj neukazuje vyčítavě prstem. To je ovšem chyba. Americká zahraniční politika postavená na světové vojensko-ekonomické dominanci současnou krizi do značné míry způsobila. Nikdo si však nechce USA znepřátelit, a tak mlčíme. Netlačíme ani na to, aby se nezávisle vyšetřily zločiny, kterých se USA při svých nezodpovědných vojenských taženích dopustily. Neukazujeme na přísně střežené mexicko-americké hranice s ostnatým drátem a sami se necháváme kritizovat. Je to smutné a hanebné. Zdá se pak, že si evropské státy prostě vybraly stranu a jsou hluché ke všem argumentům, které tuto volbu zpochybňují. Přitom Evropa může být silná sama o sobě, ale chybí ten tah na bránu.

Pokud jde o migrační krizi, je hlášen mírný úbytek imigrantů balkánskou cestou, ale na druhou stranu se prý „vlna“ rozšířila  do Itálie, kde prý dochází ke značnému nárůstu zločinnosti. Merkelová je navíc terčem kritiky, že se nechá Erdoganem vydírat, a Turecko naléhá, že když nebudou zrušena víza, pustí migranty volně do Evropy. Považujete dohodu EU s Tureckem za funkční? A co dělat, pokud jde o italskou cestu?

Turecko je samozřejmě značný problém. Nejdříve jsme je do EU zvali, slibovali, pak jsme couvali a teď nás mají bohužel v hrsti kvůli migrační krizi a mohou nám to vše vrátit. Dohoda s Tureckem je výsledkem smutné politické reality. Tak to dopadá, když se problém řeší, až když je oheň na střeše. Komise, Rada, ale i členské státy do značné míry zaspaly. Probudili jsme se, až když jsme viděli záběry mrtvých těl ve Středozemním moři. Tuto cestu přes zdevastovanou Libyi (viz politika USA a NATO), se nám nakonec podařilo uzavřít a od té doby musíme spoléhat na Turecko. Vsadili jsme na jednu kartu a přitom neřešíme to důležité. V prvé řadě však musíme zesílit diplomatické úsilí tak, aby se do Sýrie vrátil mír. O tom však, zdá se, debata utichla. V Turecku musí být o uprchlíky postaráno a domnívám se, že nejlépe by bylo, kdyby nad tímto převzala záštitu OSN. Potom bychom nemuseli kontrolovat, jak s financemi z EU turecká strana nakládá. Turecko si musí uvědomit, že je spojenec, pouze pokud se tak bude i chovat. Vyděrač nemůže být naším spojencem a není možné mu ustupovat. Jak můžeme přistoupit na bezvízový styk, když Turecko nesplňuje základní podmínky? V tuto chvíli mají bezvízový styk se zeměmi, se kterými EU bezvízový styk nemá.

Osobně jsem se obávala, že když nedáme možnost uprchlíkům si o azyl zažádat v Turecku (nebo když tento mechanismus bude nefunkční), vrátíme se znovu na začátek – k mrtvým ve Středozemním moři. To se bohužel znovu děje a jediní, kdo z toho mají radost, jsou převaděči, kteří se bez úcty k lidskému životu finančně napakují a uprchlíci se ocitnou v nebezpečí života. 

A co soudíte o snaze Evropské komise protlačit kvóty, ať se nám to líbí nebo ne?

To je přesně to, o čem jsem mluvila na začátku. Politika se dlouhodobě nedá dělat tak, že vy nakazujete a ignorujete názory občanů. V otázce kvót jsou navíc ignorovány názory členů Visegrádské čtyřky. Komise stále dokola omílá kvóty, protože nemá jiný návrh řešení situace a je pod tlakem jižních členských států. Lidé jsou proti kvótám, některé země jsou proti kvótám, praxe je proti kvótám, a přesto se stále o ničem jiném nebavíme. Na půdě Evropského parlamentu musíme každý legislativní dokument detailně prostudovat, protože zmínka o kvótách je takřka všude. Komise nám v praxi ukazuje svoji bezradnost a neschopnost a populisté mají čím dál více voličské podpory.

V oblastech Sýrie, kde vládne Bašár Asad, proběhly volby. Ve zbytku země se přetahují různé skupiny a ty, které nejsou považovány za teroristické organizace, se nyní zdráhají s Asadem jednat. Novinář Českého rozhlasu Robert Mikoláš řekl, že lidé na osvobozených územích víceméně vítají syrskou armádu a mají pozitivní vztah k ruským vojákům. Pro koho hraje v Sýrii čas? Není to tak, že spíš pro Rusy, jimiž podporovaný Asad se postupně stabilizuje? Lze čekat nějaké dramatické zásahy od Turecka nebo od USA, které by do toho mohly vojensky vstoupit?

Domnívám se, že v tuto chvíli nahrává čas spíše Asadovi. Ovšem my si musíme uvědomit, že v prvé řadě by měl být poražen ISIL. I tomu čas ovšem nahrává. Obecně se obávám, že nasazování vojenských jednotek cizích států významně komplikuje snahy o nalezení míru. V oblasti je až příliš mnoho ozbrojených organizací s rozdílnou agendou a mezinárodní podporou. Všechny strany konfliktu se však bezpodmínečně musí sejít u jednacího stolu a nalézt řešení, které by umožňovalo porazit ISIL a nastolit mír v oblasti. Jinak budeme svědky dalších útoků a migrační tok ze Sýrie do Evropy neustane.    

Na Ukrajině vznikla nová vláda, nelze ovšem asi čekat nějaké zlepšení životní úrovně a stabilizace situace. Je možné souhlasit s tím, že Ukrajině přidělíme bezvízový styk? Je vůbec reálné, aby se uvažovalo o členství Ukrajiny v NATO a Evropské unii?

Která ukrajinská vláda byla schopná něco změnit? Jak chcete změnit zemi, která má problémy s korupcí, nezávislým soudnictvím, přes kterou dochází k obchodu se zbraněmi a de facto ji stále řídí ti samí oligarchové? Ukrajina nesplňuje podmínky pro bezvízový styk a už vůbec ne pro vstup do EU. Kdyby přece jenom byla protlačena do NATO, bylo by to na úkor stability celého regionu. Ukrajina má před sebou ještě dlouhou cestu a netvrdím, že jí nechceme pomoci. Bezvízový styk však Ukrajině nepomůže vyřešit její domácí problémy.

Na jaké trajektorii je podle vás vývoj v Rusku? Jak co se týká geopolitického zaměření, kdy se mluví o tom, že se Putin vymanil z mezinárodní izolace, a za druhé z hlediska vnitropolitického, kdy zemi v září čekají parlamentní volby, za rok prezidentské a Putinova podpora je stále výrazná. Co vliv ekonomického hlediska, kdy ceny rostou a Rusové musí snášet snižování životní úrovně? Sice se říká, že Rus snese všechno, ale kde je podle vás ta hranice, kdy si řekne dost a postaví se proti vedení?

EU uzavřela Rusku cestu na Západ, a tak se Putin začal orientovat na Asii a Blízký východ, kde je značná kupní síla. K tomu začal zlepšovat svůj potravinářský průmysl, aby bylo Rusko soběstačnější. Problémy v Rusku samozřejmě jsou a ve volbách by se to mohlo odrazit, ovšem v současnosti nevidím silného lídra sjednocené opozice, který by měl alternativní program a mohl by Putina ohrozit. Podle některých zpráv mám navíc spíše pocit, že sankce přimkly Rusy k Putinovi, protože se jim nelíbí, že jsou ze strany mezinárodního společenství trestáni.

Prezident Miloš Zeman je obviňován z toho, že tahá Česko na Východ, že zrazuje naše spojence a obrací zahraničně-politické ukotvení naší země. Je tomu tak? Jak s odstupem hodnotit zahraniční politiku prezidenta?

S tím zásadně nesouhlasím. Pan prezident svou zahraniční politikou otevírá dveře do zemí, které byly dříve zavřené. Celkově velmi oceňuji, že se prezident věnuje ekonomické diplomacii, která byla dříve popelkou v zajetí podivné ideologie. O zrazování spojenců nemůže být řeč, s vedoucími představiteli Číny se schází všichni včetně prezidenta Obamy či britské královny. Ohledně Ruska se prezident rovněž choval rozumně a slepě nenásledoval chybnou politiku USA a některých evropských zemí.