Pane doktore, jak se vám líbila tisková konference policie, která vysvětlovala zásah na Filozofické fakultě UK? Kritické hlasy tedy úplně nerozptýlila...

Problém  současných snah o nalezení  pravdy na jakékoliv úrovni je, že účastníci takových „revolucí hlav a srdcí“ se snaží, alespoň podle toho, co reprodukují ze své podstaty krvelačná a senzacechtivá média, dobrat  jakýchsi definitivních popisů a vysvětlení. Nechtějí si přiznat, zejména účinkující v  různých mediálních prezentacích, že to není možné. Museli by přiznat deficit svých znalostí. Ačkoliv chtějí hrát roli nejen vyšetřovatelů, ale i vyšetřovaných. Ale protože jim jde zejména o sebeprezentaci, činí tak se zdánlivě nezpochybnitelnou rozhodností a teatrální přesvědčivostí. Tím si ve skutečnosti určují hranice prostoru, které bych si dovolil nazvat jako „Plzákův syndrom“. Pro mladší a zapomínající je to poučka „zatloukat, zatloukat, zatloukat!“ Druhým je axiom dobře známý všem, kteří byli někdy „za katrem“ – dobrovolné přiznání je sice polehčující okolnost, ale dvojnásobná výše trestu.

Mezi těmito krajními polohami mediálně perverzně a záměrně vymezeného prostoru je pak nekonečné množství možností, jak se dobrat poznání a porozumění konkrétního trestného činu. Toto řemeslo ovládají a ve svých veřejných vystoupeních využívají všichni, kteří jsou nejen policisty, státními zástupci, soudci, soudními znalci a politiky odpovídající ze svých funkcích za „spravedlnost a vnitro“, ale i ti, kteří se snaží využít takové příležitosti k mediální sebeprezentaci a upozornění na svou kompetenci. K tomu musíme všem také připojit všechny ty, kteří se snaží vysvětlit, jak daleko nebo blízko k podobné události mají, zda jsou svědky nebo oběťmi své neinformovanosti, státními úředníky nebo členy a významnými představiteli v tomto sledovaném případě akademické obce. Na jejich slova a vyjádření pak čeká více nebo méně angažovaná veřejnost, která je snad nejvíce ochotná mluvit o tom, co neviděla, neslyšela a musí si domýšlet. Tuto hru na nedorozumění pak zdobí na jejím vrcholu tvorba legend, pověstí a „bájných vyprávění starců“, kterým se neumějí ubránit ani všichni poučení a vzdělaní ve vědeckých disciplínách, které se sběrem informací, jejich uspořádáváním, kritikou pramenů a jejich hodnocením zabývají. Tato snad i dnes snadno pochopitelná proseminární skutečnost je vystavena subjektivním hodnocením a emocionálním atakům, kterými nejsou jen „stavy mysli a bolavé srdce“.