Ladiku, se zájmem sleduji tvé vyprávění z cest, nejnověji po Gruzii a Kyrgyzstánu. Já bych se ale tentokrát přidržel situace u nás doma. Když se sem vracíš, jaká společenská atmosféra na tebe „padne“? Co cítíš kdekoliv v ČR?

Je to zvláštní, ale přestože obvykle navštěvuji země, kde na tom lidé finančně nejsou tak dobře jako lidé u nás, cítím v sousedních a východních zemích, ať už se jedná o Polsko, Ukrajinu nebo zmíněnou Gruzii a Kyrgyzstán, větší radost ze života. Lidé, přestože mají na výplatních páskách částky šestkrát nižší než u nás, nebo dokonce čelí mezinárodnímu drancování a válce, tak se baví, potkávají se v kavárnách, v barech hraje muzika, mnohde se v kuřáckých barech vychutnávají doutníky… U nás jako kdyby na lidi padla ta havloidní blbá nálada. Ulice prázdné, lidi zalezlí u režimních zpráv českých televizí, v hospodách sice můžete pořád dokola poslouchat rádiové songy „povolených“ režimních umělců… ale skoro sami. Lidi zmizeli. Připadá mi to jako mrtvolný klid před válkou. Teda jako před bouřkou, jsem chtěl říct. 

Ostravsko, kde žiješ, zažívá krizi kolem hutě Liberty. Čtenář z Prahy si řekne: No co, padá další fabrika, to už tu bylo. Je to teď jiné?

Je to jiné, je to podstatně větší průser. Ostravsko přežilo likvidaci dolů OKR (dnes by se už možná naše uhlí hodilo a ekonomicky vyplatilo, ale je pozdě), přežilo likvidaci Vítkovických železáren a dalších klíčových ostravských provozů, ale likvidace Nové huti Klementa Gottwalda neboli Liberty, jak tomu říkáte v Praze, to je řádově větší malér. Mimochodem, málo je známé to, že železárny nezaložil ten truhlář z Dědic, po němž pak dostaly jméno. Výstavba začala už v roce 1942 v rámci závodu Reichswerke Hermann Göring. Hermann se prvního odpichu jaksi nedožil, Klema se z něj mohl radovat aspoň rok, první žhavé železo vyteklo z vysoké pece v Kunčicích v březnu roku 1952.  

To je ovšem dávná historie. Po roce 1989 stát vpustil do klíčového podniku nejrůznější privatizátory pod heslem, že jakýkoliv soukromý vlastník je lepší než stát. Výsledek této blbosti nyní vidíme před námi. Zbývajících 6 000 zaměstnanců sedí od prosince doma a pobírá 70 % platu. Fabrika stojí, dluhy za energie jsou ve výši miliard. Někteří zaměstnanci jsou ještě optimističtí, většina ovšem už tuší, že před námi je likvidace největšího hutního závodu v Česko-slovensku a s tím drastické dopady nejen na 6 000 zaměstnanců. Spolu s jejich kolegy z dodavatelských firem a jejich rodinnými příslušníky jde o desítky tisíc osob. A to je pro Ostravsko ohromný průser.