Na sociální síti jste napsal, že jste se už dlouho tak upřímně nepobavil, jako u čtení článku v Respektu: „Podle kterého do Prahy dorazil před třemi týdny pracovník ruských tajných služeb, vybavený jedem ricin. (Údajně) podle českých zpravodajských služeb (údajně) s úkolem zlikvidovat ‚politiky‘ Ondřeje Koláře a Zdeňka Hřiba.“ Než se k tomu dostaneme podrobněji, co vás tolik pobavilo?
Hlavně mě pobavila ta absurdita situace, kterou článek v Respektu popisuje. Jak znám práci tajných služeb, respektive informačních nebo zpravodajských služeb, je tento způsob prezentace informace vlastně z principu naprosto nesmyslný.
Proč?
Protože pokud by k podobnému úniku došlo, tak by se jednalo o naprosto bezprecedentní situaci, která by neměla vůbec nic společného s realitou práce těchto služeb, o kterých jsem mluvil. A byl by to podstatně větší průšvih, než únik informací z nějakého policejního spisu, což je také obvykle průšvih – ale z tohoto pohledu daleko menší, protože tohle (případný únik informací do Respektu, pozn. red.) je na úrovní mezinárodní diplomatické krize. Nařčení cizího státu z toho, že organizuje nějakou vraždu na území jiné země, je z hlediska mezinárodněprávního i z hlediska diplomatického naprostá šílenost, která by ještě před pár lety byla nemyslitelná. Z toho důvodu jsem si naprosto jist, že jde o to, čemu se říká fake news, a v realitě lež.
Podle mého názoru jde o další krok na cestě k poškozování nebo k totální likvidaci vztahů s Ruskem, což je neskutečně riskantní zejména proto, že Česká republika je do značné míry závislá na dovozu ropy a plynu právě z této oblasti. A nejen těchto komodit, je samozřejmě daleko více komodit, na kterých jsme víceméně přímo i nepřímo závislí. Ale skutečně to je zásadní realita, která tu funguje. Je to skutečně diplomatický krok.
Pojďme si celou situaci rozebrat. Nejprve z pohledu laika. V čem taková údajná akce Ruska tolik odporuje realitě? A proč je ten únik informací z ruské FSB – Federální služby bezpečnosti – tak nereálný?
Za prvé, nikde se neobjevily jakékoliv podrobnosti. Přitom řízení letového provozu by zcela jednoznačně mohlo identifikovat letadlo, kterým ten člověk přiletěl, mohlo by identifikovat i jména lidí, kteří s ním přiletěli z Ruské federace. V době, kdy je totálně omezen mezinárodní letecký provoz, je velmi jednoduché to zjistit. Protože novináři většinou pracují s otevřenými zdroji, nebo se zdroji dostupnými, tak tato informace je za normálních okolností běžně dostupná. Dá se to vysledovat třeba i ve Flight radaru (letecký provoz nad Evropou, pozn. red.), kdo kdy přiletěl, jaké letadlo přistálo a podobně. Takové informace v článku naprosto postrádám. To za prvé.
Za druhé, proč by zrovna Respektu, což je reálně nějaký místní plátek v rámci České republiky, někdo poskytl tak závažnou informaci, která skutečně těžce zavání únikem informace ze zpravodaských informačních služeb? Úplně pominu, že by šlo o únik z FSB, to je v tomto případě naprosto vyloučené. Pokud by šlo o únik z BIS, bude cílený – tedy vypuštění nějaké informace, která je k dispozici, ale nebyla žádným způsobem verifikována. Došlo by tak k cílenému úniku s tím, že se informace vypustila do konkrétního plátku. (Respekt uvedl, že „bezpečnostní složky o příletu údajného ruského pracovníka bezpečnostních služeb věděly a muže vyhodnotily jako bezprostřední riziko pro dvojici českých politiků, jejichž kroky v posledních měsících vyvolaly hněv Moskvy“, pozn. red.)
Problém je v tom, že samozřejmě tímto by se v každém případě měl zabývat minimálně úřad, který má na starosti ochranu utajovaných skutečností, protože takovéto informace bývají silně utajované. Jestliže se jakákoliv informační služba dostane k informaci, že se na její území dopravil člověk, který vezl nějakou látku, jako je ricin – i když nechápu, proč zrovna ricin – vidím v tom jako návaznost… víte, co já tu vidím jako zajímavou návaznost?
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová