Hrozí dosud svobodnému internetovému prostředí cenzura? V současnosti se hovoří o tzv. „dani z odkazů“, která by mohla být zavedena. Její zavedení kritizuje například Pirátská strana.

Internetovému prostředí cenzura nejen hrozí, ona už v něm do jisté míry dávno je. Internet je sice oázou svobody v našem přeregulovaném světě, ale bohužel i zde už se začíná všežravý stát rozpínat.„Daň z odkazů“ je jen jedním z mnoha zásahů do naší svobody z dílny EU, kterou právě ti Piráti, které zmiňujete, tolik milují. EU však není jedinou hrozbou, naši zákonodárci se také činí. Třeba Babiš si v rámci údajného boje proti hazardu vymohl pro Ministerstvo financí pravomoc blokovat weby. Evropští i čeští politici jsou co do omezování našich svobod úplně stejná pakáž.

Myslíte, že stát je všežravý, jak jste právě zmínil?

Pochopitelně šlo o řečnický obrat; ale zas tak vzdálený realitě není. Den co den přibývají nové regulace, legislativa se rozšiřuje, zákony jsou stále více restriktivní. V naší společnosti se stalo jakousi zvrácenou normou, že když má někdo problém, volá po jeho legislativním řešení. A pokaždé, když něco takového projde, vzroste moc státu, zatímco míra svobody a odpovědnosti jednotlivce se sníží. Stále více lidí se stává na státu závislých. Tito lidé vychovávají ve stejném duchu své děti. A společně pak volají po dalších regulacích. Nezastavíme-li tento vývoj včas, jednoho dne se probudíme v tuhé totalitě.

Jednou z věcí, o kterých se aktuálně mluví, jsou tzv. „fake news“ a dezinformace na internetu. Opatření proti jejich šíření plánuje zavést brzy firma Facebook, provozující snad největší současné médium na světě. Je princip filtrace zcela nepravdivého či zavádějícího, dezinformačního obsahu správnou cestou?

Pozor, tady je třeba rozlišovat mezi globální plošnou cenzurou, která dopadne na všechny, a mezi tím, že si provozovatel nějaké služby stanoví své podmínky. Na jednu stranu si rozhodně nemyslím, že jakákoliv cenzura a filtrace obsahu „fake news“ má smysl. Dle mého názoru je to stejně kontraproduktivní, navíc se zde vytváří nebezpečný precedent někoho, kdo má patent na pravdu a posuzuje, co je „fake“ a co „real“. Ne že by se to někdy nedalo posoudit zcela jednoznačně, ale dát komukoliv tuhle pravomoc je dle mého názoru cesta do pekel.

Na druhou stranu by provozovatel služby měl mít právo provozovat ji dle své libovůle s tím, že ji nikdo není nucen využívat. Facebook má tedy dle mého názoru svaté právo libovolně filtrovat svůj obsah (což už stejně činí třeba z hlediska porna, které je, pokud vím, třeba na twitteru minimálně do nějaké míry je povolené), i kdyby se rozhodl, že zakáže videa s koťátky nebo všechny lidi určitého jména, měla by to být jen a jen jeho věc, stejně jako je věc uživatelů, zda raději půjdou jinam. Coby kryptoanarchista nerad vidím kupříkladu zákazy reklam na kryptoměny, nelíbí se mi to, jsem proti, ale absolutně respektuji právo provozovatele poskytovat takové služby, jaké sám uzná za vhodné.

Něco úplně jiného je, když stát zavádí plošnou cenzuru a nutí tak poskytovatele jednotlivých služeb cenzurovat něco, co oni sami ani nechtějí; tohle je skutečné zlo a cesta k totalitě. Možná to někomu může připadat matoucí, ale když provozovatel webu ze své vůle filtruje obsah, je to svoboda; zatímco když je k tomu nucen státem, jde o totalitní praktiky. Liší se to asi podobně, jako když se sám rozhodnu pracovat v uranových dolech, tak je to má svoboda, zatímco když mě tam zavře režim, je to totalita.

Co je to ten kryptoanarchismus, který jste právě zmínil? Můžete jej našim čtenářům přiblížit?

Kryptoanarchie je využívání technologií – zejména pak asymetrické kryptografie (metoda pro šifrování a zpětné dešifrování informací, pozn. red.) – k prosazování a ochraně svých svobod (nejen) před státem.

Vrátil bych se k nedávné kauze filtrace elektronické pošty ze strany některých freemailových služeb. Poskytovatelé mailu centrum.cz, volny.cz a tiscali.cz nedoručovali uživatelům svých mailových služeb zprávy obsahující určitá klíčová slova (např. ParlamentníListy.cz ale i další). Služba „Virus free“, kterou tyto freemailové služby využívaly, maily jednoduše zanalyzovala na obsah a ty, které „problematická“ slova obsahovala, jednoduše zahodila. Jak jste celou věc reflektoval?

Myslím, že je jejich svobodné rozhodnutí, jaké maily doručují a jaké nikoliv. Naopak je svobodné rozhodnutí uživatelů, zda raději nezvolí jiného poskytovatele. Já osobně bych jako provozovatel necenzuroval (ostatně sám na svém webu Urza.cz mažu jen vyložené tapetáře, nechávám tam i lidi, kteří mi sprostě nadávají či vyhrožují), ale myslím, že tohle by mělo zůstat na svobodném rozhodnutí každého z nás; kdo chce filtrovat svůj obsah, nechť tak činí.

A co když se k podobnému kroku rozhodnou všichni provideři freemailových služeb v Česku? Navíc bych dodal, že k uvedenému docházelo bez předchozího varování uživatelů e-mailových schránek a rovněž bez upozornění, že jsou maily zahazovány. Mohlo dojít k blokaci a narušení obchodních kontraktů, smluv, dohod i k reálně vyčíslitelným ztrátám i k těm méně snadno vyčíslitelným. Např. newslettery si lidé běžně nechávají zasílat do freemailových schránek.

Kolik providerů se k něčemu takovému rozhodne, na věci nic nemění. Pokud by to však vážně udělali úplně všichni, což považuji za velice nepravděpodobné, dávají prostor konkurenci; a nedokáže-li tato převzít jejich zákazníky, asi jim to dostatečně nevadilo.

Pokud k tomu docházelo bez předchozího varování uživatelů, záleží na smluvním vztahu mezi uživatelem a poskytovatelem. Jednalo-li se o porušení smlouvy, pak je to jistě naprosto špatně; v opačném případě na to měl provider právo a dost možná se jedná o jednu z nevýhod toho, když je něco „zdarma“.

Služba „Virus free“ se v případu popsaném výše odvolávala na jakési seznamy nedůvěryhodných webů zveřejněných na internetové stránce konspiratori.sk. Co říkáte na vytváření podobných seznamů? Má se to tak dělat?

Ta otázka má opět dvě roviny. Já osobně si nemyslím, že by podobné seznamy k něčemu byly, sám je nevytvářím a neřídím se jimi. Tvorba takových seznamů mi připadá trochu hloupá a neúčinná, dle mého názoru se tím spíše tvůrci snaží proti něčemu vymezovat, než aby normálně argumentovali.

Ona druhá rovina, o které jsem mluvil, zas spočívá v tom, že by nikomu nemělo být bráněno, aby si psal na svém webu, cokoliv uzná za vhodné. Zakazovat někomu tvořit či používat (či do svých služeb integrovat) takové seznamy je úplně stejně špatné jako někoho nutit se jimi řídit. Ať si každý zakládá a používá seznamy, jaké chce, ale na druhé straně ať nikdo není nucen se jimi řídit.

Bohužel celá řada lidí, kteří sami sebe nazývají zastánci (internetové) svobody, ve skutečnosti neusilují o svobodu, ale o to, aby všichni museli přijmout taková pravidla, která se jim líbí. Svoboda ale neznamená, že všem vnutíme to, co se líbí nám, což si pod tím pojmem paradoxně představují jak ortodoxní konformisté, tak ale i ortodoxní „antisystémoví“ alternativci. Zatímco jedni chtějí provozovatelům rozkazovat, co filtrovat musejí, ti druzí by jim zas rádi nutili, co filtrovat nesmějí. Obojí je špatně. Svoboda znamená, že si každý poskytovatel sám rozhodně, jak má jeho služba vypadat, takže vzniknou platformy velice otevřené i dost svázané; a uživatel ať si vybere.

Nemohlo v kauze „zahazování e-mailů“ dojít k narušení principu tzv. „internetové neutrality“?

Nemyslím si, ale ono je to asi irelevantní. Síťová neutralita je především jen další z příkladů bojů za rádoby „svobodu“, která má dle zastánců spočívat v donucení poskytovatelů, aby se chovali tak, jak si někdo přeje.

Skutečná svoboda však znamená, že si každý o svém obsahu rozhodne dle svého uvážení. To tedy znamená nejen uživatel, ale také internetový provider, majitel webu, hostingu, prostě všichni. Každý ať si určí své podmínky, a kdokoliv se může rozhodnout, zda je ochoten na ně přistoupit, nikdo ať není k ničemu nucen.

Je mi samozřejmě jasné, že jednotliví hráči mají různě silnou pozici a konkurovat leckdy vůbec není snadné. Bude-li však chování nějaké firmy jejím zákazníkům skutečně vadit, konkurence dostává šanci. A když to nestačí, protože původní firma byla ve výhodě, případně poskytuje službu déle, lépe nebo má více uživatelů, což je zásadní třeba u sociálních sítí? Inu, pak zjevně těm uživatelům chování daného poskytovatele až tolik nevadí. Může se nám to nelíbit, můžeme si říkat, jak jsme oduševnělí a znalí, zatímco ostatní jsou ovce, ale nic z toho nám nedává právo někoho začít nutit, aby dělal to, co nám více vyhovuje.

Právě takový zákon o internetové neutralitě skončil v USA k 11. červnu 2018. Co v tomto ohledu můžeme očekávat?

V USA šlo především o snahu providerů zpoplatnit data dle jejich obsahu, což kvůli zákonu o síťové neutralitě nebylo možné; se zrušením síťové neutrality toto možné bude, takže můžeme očekávat méně regulovanou tržní cenovou politiku. Samozřejmě se ozývají hlasy, jaká je to hrůza, že bude drahý Netflix či porno; a že provideři budou moci šroubovat ceny za HD filmy do nebes. Jenže on nikdo nikomu nebrání šroubovat ceny už teď; jen je to teď třeba dělat plošně, bez síťové neutrality to mohou dělat výběrově.

To v konečném důsledku znamená, že uživatelé mailu, zpravodajských serverů, vyhledávačů a čtenáři nebudou muset doplácet na služby náročnějších uživatelů, kteří sledují videa ve vysokém rozlišení; na tom není nic špatného. Síťová neutralita ale nikomu nezaručuje nízkou cenu připojení, jen způsobuje, že změny cen musejí dopadat plošně na všechny, ne jen na vybrané skupiny uživatelů, které třeba providerům více zvyšují náklady.

Přibude zpoplatněných služeb? A dopadne to i na Evropu? Může se stát, že nám například web veřejnoprávní televize bude nabíhat rychleji než web anonymního „fake news“ bloggera, a budeme za to platit? 

Těžko říci, to ukáže čas. Ale jak jsem řekl výše, síťová neutralita nezaručuje nízkou cenu, jen nutnost nastavovat ceny plošně, nikoliv individuálně. Její zrušení tedy logicky umožní především účtovat více „na míru“. Pochopitelně může dojít i k celkovému nárůstu cen, ale to může zcela bez ohledu na síťovou neutralitu.

Co říkáte na novou směrnici Evropského parlamentu ve věci vymáhání autorských práv na internetu? Měla by se například platit daň z odkazu (čl. 11), ale někdo varuje i před tzv. předběžnou cenzurou (článek 13)...

To je samozřejmě otřesné; ochrana autorských práv už se dávno vymkla z rukou a dosahuje zcela absurdních rozměrů (OSA a její praktiky mluví za vše). „Daň z odkazu“ je jen dalším levelem této absurdity. Spousta tvůrců už pochopila, jaké úžasné možnosti jim dává současný Internet; a naučila se je využívat ve svůj prospěch, proslavit se, vydělat si. Mnozí bohužel volají po regulacích nás všech jen proto, že jejich starý byznys model je všude po světě nahrazován novým, lepším a úspěšnějším, čemuž se oni snaží zabránit, místo aby jej přijali. Jsou jako dělníci v devatenáctém století, kteří šli rozbíjet stroje, aby jim nevzaly práci. A k čemu jim to bylo?

Už je nějak jasné, jak by hypoteticky ona „daň z odkazu“ mohla vlastně fungovat v praktické rovině?

Myslím, že tohle není jasné ani těm, kdo ji tvoří. Vzniknout z toho může cokoliv, ale obávám se, že nic dobrého to nebude.

Souhlasil byste s tím, že internet a sociální sítě v podstatě představují jakési pomyslné „dvousečné“ zbraně, ve smyslu, že na jednu stranu umožňují dostat k lidem volně téměř nepředstavitelné množství a objemy informací, ale na straně druhé že umožňují šíření fake news a dezinformací?

Nevím, asi bych tomu přímo neříkal „dvousečné zbraně“. Žijeme v úžasné době a máme naprosto úchvatný přístup k informacím; nic takového nemá v historii obdoby. Nazývat to „dvousečnou zbraní“ jen proto, že někteří lidé s těmi informacemi neumějí pracovat, by mi asi připadalo nevděčné; možná jako tvrdit, že elektřina je „dvousečná zbraň“, protože když se rýpete vidličkou v zásuvce, můžete umřít. Snad všechno na světě má samozřejmě své výhody i nevýhody, snadný přístup k informacím pochopitelně není výjimkou, ale pokud bychom jej proto nazývali „dvousečnou zbraní“, pak si neumím představit, co bychom tak nazývat neměli.

Často se hovoří o nenávistných příspěvcích na sociálních sítích a o tzv. sociálních bublinách, ve kterých na síti utvrzujeme své vlastní předpoklady. Jsou sociální sítě nástrojem, který vede spíše k demokratizaci, nebo k fašizaci většiny lidí?

Osobně nevnímám demokratizaci jako opak fašizace. Demokracie je vláda většiny; nic více, nic méně – prosím, nezbožšťujme ji. Chce-li většina méně svobody a odpovědnosti pro jednotlivce a více moci státu, což se bohužel v dnešní společnosti děje, demokracie slouží jako velice efektivní nástroj k potlačení svobody i odpovědnosti jednotlivce.

Sociální sítě jsou pak nástrojem k šíření informací; a jako takové mohou být využity k volání po svobodě i k volání po jejím omezování. Sociální bubliny jsou pochopitelně důsledkem fungování algoritmů sociálních sítí; jsem však přesvědčen, že ty algoritmy jsou navrženy tak, aby vyhovovaly lidem a naplnily jejich potřebu vytváření sociálních bublin, což je něco, co v životě běžně dělají. A mimochodem – „vykouknout“ z bubliny na Internetu je snazší než kde jinde.

Spousta lidí nadává na Facebook a jeho algoritmus plnění feedu; ti lidé vyčítají Facebooku, že tam je samý bulvár a nesmysly. Ale proč asi? To je jen obraz jich samých, na co klikají, čím tráví čas. Jenže ten algoritmus se (jako celá řada věcí) dá využít i naprosto skvěle.

Jak například?

Jako libertarián anarchokapitalista na českém internetu postrádám velký libertariánský zpravodajský server; tak jsem si ho udělal z facebookového feedu. Neklikám tam na žádné kraviny, nedávám „to se mi líbí“ věcem, které se mi sice třeba líbí, ale netýkají se tématu. Dost úzkostlivě si dávám záležet, abych tomu algoritmu nedával matoucí vstupy, a jsem s jeho chováním naprosto spokojený.

 Nemám ve feedu prakticky nic než libertariánské zprávy: akce, komentáře, dokonce i vtipy, žádný bulvár, žádné fotky z dovolených, dětí a jídla, žádná zvířata, žádný sex ani stupidní testy osobnosti. Je to bublina? Samozřejmě! A tak k ní i se vším všudy přistupuji. Je mi úplně jasné, že to ani omylem není statistický vzorek populace. Nicméně jsem si tak mohl postavit velký zpravodajský server na míru, ač v ČR žádný takový není. Pochopitelně není vyvážený ani objektivní (což tedy nejsou ani jiné). Přesně tak s ním pracuji a je to jen jeden z mnoha mých informačních kanálů.

Co tam třeba máte?

Ve feedu? Vydržte, podívám se. Tak třeba teď: ekonomický rozbor historie vzniku blahobytu ve Skandinávii, Trumpovo vyhrožování Harley-Davidson, aby nestavěli továrny mimo USA, vtipnou ceduli prodejce tabákových výrobků, kterou obchází zákon o jejich propagaci; video atraktivní ženy s nápisem TAXATION IS THEFT (vida, libertariánský bulvár), diskuse o levicových anarchistech, link na článek, že České dráhy chtějí kupovat konkurenci, článek o svobodném vzdělávání, vtip „Naučme kůrovce žrát řepku!“, diskuse o tom, zda je legální čistit zbraň na zápraží domu, kam je vidět od sousedů, analýza vývoje ceny bitcoinu, rozbor Babišových předvolebních slibů; meme propagující unschooling; recenze na mou knihu; a tak dále.

Vybízí nás prostředí sociálních sítí k zjednodušujícímu, černobílému vidění světa? Do jaké míry jednotlivce reprezentují výroky, kterými se prezentuje na sociálních sítích? Například rasistické, xenofobní, nenávistné výroky.

Někoho zajisté ano, a jinému zas poskytují možnost setkat se s názory lidí, které by jinak nepotkal. Někoho jeho výroky na sociálních sítích věrně prezentují, jiný zas online vystupuje jako úplně jiný člověk.

Sociální sítě jsou nástroj, který lze použít mnoha rozličnými způsoby, a lidé jej mnoha rozličnými způsoby používají, protože každý jsme nějaký a každý od sociálních sítí chceme něco jiného. Řekl bych, že ve většině případů nám sociální sítě dávají právě to, co chceme. Nastavují nám zrcadlo, a že se mnohým z nás nelíbí, co v tom zrcadle vidíme, už je věc jiná. Až budete tedy zas jednou nadávat na to, že jste obklopeni bulvárem a reklamou na debilní věci, vzpomeňte si, čemu jste naposledy dali „srdíčko“, jaké odkazy jste dnes proklikali, a kde jste včera nakupovali.

Určitě se najdou lidé, které sociální sítě „vybízejí“ k černobílému vidění světa; ale osobně bych řekl, že jde převážně o lidi, kteří nejprve „vybídli“ své sociální sítě k tomu, aby je „vybízeli“ k černobílému vidění.

Zlaté pravidlo fungování uživatele internetu v 90. letech říkalo: nikde neuvádějte své skutečné jméno, adresu ani věk. Prostředí reálného světa a internetu fungovala odděleně. Facebook ale realitu a kyberprostor propojil. Zadáváme skutečná jména, skutečná telefonní čísla, adresy, data narození. A velké internetové firmy, jako Google, po nás tyto údaje vyžadují. O co jsme kvůli této změně, kvůli ztrátě anonymity fungování na webu, přišli? 

Tento problém jsem nedávno zmiňoval ve svém článku pro Lupu. Zatímco naše generace byla zvyklá vystupovat pod přezdívkou, pro další generaci je zejména kvůli sociálním sítím normální vystupovat pod skutečným jménem.Tohle mi samo o sobě ještě nepřijde tak hrozné (i když varovná kontrolka mi v hlavě bliká), protože dnes je zas mnohem vyšší povědomí o nutnosti chránit si v kyberprostoru své soukromí. A hlavně je to dobrovolné, nikdo se pod svým pravým jménem na Internetu prezentovat nemusí.

Děsím se spíše toho, že jednou přijde legislativa, která nás bude nutit propojit svou reálnou identitu se všemi virtuálními. Tohle je pro naši generaci zcela nepředstavitelné, zatímco pro tu mladší to už tak hrozný šok asi nebude; a nastoupí oblíbená argumentace všech totalitářů: „Kdo nedělá nic špatného, nemá se čeho bát.“ Na základě toho jsme prosadili už celou spoustu fízlovacích mechanismů.

I zde zastávám názor podobný jako v problematice filtrování obsahu: dokud k tomu nikdo není nucen, je to každého věc. Ať o sobě každý publikuje takové informace, jaké uzná za vhodné, ale pak ať se nediví. Naopak zas ať každý sbírá takové informace, které mu uživatel dobrovolně dodá.

Ztrátou anonymity jsme tedy přišli o to, co jsme dobrovolně (byť někdy bez rozmyslu) odevzdali; zatím. Ale obávám se, že bude hůř.

Získali jsme oproti tomu něco my coby uživatelé? A jak na tom vydělaly nadnárodní korporace?

Získali jsme vlastně totéž, co ty (nejen nadnárodní) korporace: Možnost cílenější reklamy, což nám ušetří čas, jim peníze.

*  *  *

Urza

Urza je anarchokapitalistický autor; napsal asi tisíc libertariánských textů na web i do tištěných médií a první českou knihu o anarchokapitalismu. O svobodě, etice, volném trhu, ekonomii a roli státu ve společnosti nejen přes deset let čte, přemýšlí a píše, ale též přednáší, natáčí videa a je zván do různých pořadů i panelových diskusí. Spolu s partnerkou Terezou tvoří Svobodný přístav; vede český a slovenský Institut Ludwiga von Misese, jehož je spoluzakladatelem; patří do předsednictva spolku Svoboda učení a aktivně spolupracuje s mnoha libertariánskými iniciativami.