Pane doktore, soud před pár dny rozhodl ve prospěch vašeho tehdejšího prvního náměstka na Ministerstvu zahraničí Petra Druláka, že jeho výpověď z Ústavu mezinárodních vztahů je neplatná. Jak jste celý ten případ vnímal?

Jsem rád, že fungují soudy. Podobně jako v případě učitelky, která byla vyhozena před časem a soud jí dal za pravdu. Dochází k tomu, že se tady účtuje s lidmi na základě ideologických nebo politických důvodů. Ti, co mají moc, se s nimi snaží zamést. Pro mě je důležitá zpráva, že v naší zemi fungují soudy, a jde o to, aby byly schopné svou funkci plnit nadále. Zažil jsem po roce 1968, kdy k politickým vyhazovům docházelo také a soudy byly bezmocné a fakticky pod rukou politického zřízení. Je skvělé, že se dnes můžeme obrátit na nezávislý soud. 

Už od dob pronásledování čarodějnic na konci 17. století až po Výbor pro neamerickou činnost v 50. letech to byl vždycky souboj s celým soudním systémem, do jaké míry je schopen vzdorovat takové objednávce nebo tlaku. Toto je alespoň pozitivní, že soudy jsou těmi skeptiky, kteří se na to dívají a zkoumají skutečné důvody. Jde sice o rozhodnutí v první instanci, ale podle mě jde o důležitou věc. Tato kauza není pouze věc Ministerstva zahraničí, tendenci zametat s lidmi, kteří nejsou nositeli „správného politického názoru“, vidíme i jinde. Těchto případů mám kolem sebe víc. 

Podobné typy institucí jako Ústav mezinárodních vztahů mají v zahraničí určitou svobodu a nezávislost, a dokonce se mohou ocitnout ve sporu s Ministerstvem zahraničí. Zažil jsem to v Nizozemsku, kde mají podobný ústav, a divil jsem se, jak tvrdě byl tento ústav schopen kritizovat zahraniční politiku vlády a nevybíravě ministra. Vůbec nepřicházelo v úvahu, že by proti tomu někdo zasahoval, to by tam absolutně nebylo možné a odporovalo by to tamní politické kultuře. Přitom ani u nás v Česku nebyl vždycky Ústav mezinárodních vztahů v souladu s názory ministra. Určitě by si to pamatovali Karel Schwarzenberg nebo Alexandr Vondra a nakonec, i když jsem byl ministrem já, ne vždycky jsem souhlasil se vším, co se v ústavu říkalo a dělo, ale respektoval jsem to. 

Takže za vás nebylo myslitelné, aby vedení resortu říkalo ústavu, co má dělat, koho vyhodit?

Nikdy by mě nenapadlo do toho zasahovat a ctil jsem, že toto pracoviště si může a má myslet po svém, aby nebylo pouhým apendixem ministerstva. Dokonce jsme jim zvyšovali peníze. Jestli mluvili jinak nebo kriticky, pro mě nemělo souvislost s tím, abych omezoval jejich činnost. Naopak má být výsadou současného systému, ve kterém žijeme, že kvůli názorům nemůže být nikdo postihován. 

Dříve bylo zvykem respektovat nezávislost Ústavu mezinárodních vztahů a je pro mě docela smutné, že si toto nepsané pravidlo dneska někdo dovolí porušit. Možná ani ti dotyční si neuvědomují, co dělají a jak zásadním způsobem vstupují do něčeho, co se dříve respektovalo. V případě Petra Druláka to bylo navíc zcela jednoznačné, protože byl pokyn z Ministerstva zahraničí od vedoucího odboru na této úrovni, který vyloženě žádal, aby se vyvodily závěry z toho, co Petr Drulák říká. Je proto jasné, že to bylo umělé a byly tam používány vytýkací dopisy jako způsob, jak se někoho zbavit, a uvedené důvody propuštění byly vykonstruované. Ministerstvo zahraničí se začalo chovat, jak si dříve nikdo nedovolil bez ohledu na to, jestli s někým souhlasilo, nebo ne. Hodnota ústavu je právě v tom, že tam lidé mohou smýšlet jinak. Jakmile se tohle začne měnit, tak se pohybujeme na strašně nebezpečné rovině.