Je Česko po devětadvaceti letech od 17. listopadu a společenského zvratu ekonomicky tam, kde by se podle stavu tehdejšího hospodářství dalo očekávat?

Česko za komunistické vlády v letech 1948-89 upadlo v rámci vyspělých zemí tak zásadně, že se ten relativní úpadek dá srovnat snad jen s východním Německem, Argentinou a Uruguayí. Vzhledem k tomu, že v roce 1937 byly české země hospodářsky na úrovni Francie a zřetelně třeba před Španělskem, Rakouskem nebo Itálií, očekával bych rychlejší návrat do pozic, které jsme během komunismu ztratili. Dvacet devět let je totiž už dlouhá doba.

Co nám v komunistické době ekonomicky hlavně uškodilo?

V roce 1989 jsme vycházeli z příšerných poměrů. Pro ně bylo příznačné obrovské plýtvání zdroji, od energií až po pracovní sílu. Celá ekonomika byla takzvaným plánováním a jeho plněním, za což byly odměny, motivována skrývat rezervy a nadhodnocovat požadavky na zdroje. Nejlepším ředitelem byl ten, kdo dokázal na centru vyjednat co největší nákladové vstupy a na druhé straně co nejnižší plánované výstupy. Úspěchem bylo splnit co nejnižší plán za použití co největších zdrojů. Tedy všichni, od shora dolů, v rámci ekonomiky jako jedné továrny a jedné kanceláře byli motivováni opačně, než je normální: ke zvyšování nákladů a snižování výnosů.

Centrum navíc bránilo rozvoji jakékoli konkurence a samostatnému rozhodování a bylo slepé, protože nemělo, stejně jako podniky, správné – tedy tržní – cenové informace. O investicích se de facto rozhodovalo slepýma očima. Z toho všeho vyplývala neefektivita, a ta nás dovedla v HDP na cca pouhých 30 až 40 procent výše zmíněných zemí. Člověk, když vyjel do Vídně, neměl pomalu ani na kafe. Naopak Rakušan si zde v přepočtu za pouhý dolar mohl dát deset piv a navrch třeba i nějaké jídlo…

A co nám naopak po roce 1989 nejvíc pomohlo?

Po roce 1989 jsme v ekonomice hodně věcí udělali dobře, ať už šlo o liberalizaci cen a zahraničního obchodu, rozvoj konkurence, privatizaci obchodů i většiny továren, rozvoj tržních institucí, ale také se udělaly významné chyby. To vedlo k tomu, že jsme pořád hospodářsky, a tím i politicky, evropskou zemí druhé kategorie. Průměrná mzda sice stoupla z pouhých 110 na nynějších 1400 amerických dolarů, ale stále jsme se Západem úplně nesrostli. Mzdy jsou hodně nízké a vyvažuje je pouze nižší cenová hladina.

Tak je dáno, že jsme v životní úrovni sice opět předstihli kdysi zaostalé evropské země, třeba Řecko nebo Portugalsko, jejich nominálních mezd ale pořád nedosahujeme. Výraznější je to v porovnání třeba se špičkovým Rakouskem. Proti němu máme pouze třetinové mzdy, ale i po započítání cenové hladiny se stále ztrácíme kdesi na 60 procentech našich jižních sousedů. Tedy 30 procent úrovně mezd nominálních a 60 procent mezd reálných.