Jste známá novinářka, pohybujete se mezi politiky už mnoho let. Jaký máte recept, abyste zůstala stále objektivní?

Raději používám termín zůstat relativně objektivní, neb, jak známo, objektivní není nikdo, protože to není možné. Už tím, jak třeba televizní editor řadí zprávy, dává najevo svůj názor a pochopitelně stejně tak redaktor, který klade otázky. Recept na to, aby novinář zůstal relativně objektivní, je asi jen jeden – politiku na denní bázi velmi pečlivě sledovat, přemýšlet o ní a skutečně se ptát – pak nutně dospějete k závěru, že sice nějaký ideologický směr může mít vaše sympatie, ale pokud jde o konkrétní politiky, nevěříte nikomu a dobře víte proč.

Dokáže Vás někdo nebo něco v politice i naštvat, a co to třeba bylo?

Jsou věci, které mne i po mnoha a mnoha letech soužití s politikou dokážou zděsit a některé mě dokonce budí ze spánku. Klasickou ukázkou je senátor Tomio Okamura, z jehož způsobu myšlení, totální nevzdělanosti a neznalosti (nejen) historie mám opravdu strach. A vyrazili mi dech lidovci, kteří tak ochotně s panem Okamurou sdílejí senátorský klub. A ještě mu dají název Klub za obnovu demokracie – to už je totální výsměch nám všem. To lidovecké neustále šermování s křesťanskými hodnotami nabylo sdílením klubu s Okamurou pitoreskní podoby. Nijak se netajím názorem, že preferuji politiky, kteří se na křesťanské hodnoty neodvolávají, ale dokáží se podle nich chovat.

Víte, takové věci mne nejen naštvou, ale jsou pro mne spouštěčem opravdu černých myšlenek, pokud jde o naši budoucnost. Kdo ještě a s kým vším bude ochoten se spojit, aby měl víc hlasů, když jsou tzv. křesťanští politici schopni se spojit s člověkem typu Okamura? A najde se mezi zcela přirozeně mocichtivými politiky ten, kdo dokáže říct, že i touha být silný má své hranice? Takové úvahy jsou z mého pohledu absolutně zásadní pro směr, kterým půjdeme. Jsou nesporně důležitější než výše DPH či rozpočtový schodek.

Existuje něco, co mají novináři a politici společné /samozřejmě kromě zájmu o politiku/?

To pro mne nikdy nebylo téma, nevím. Jsem schopna říci, co mají společného dobří politici a dobří novináři (a dobří lékaři, dobří učitelé…) – a to je posedlost poctivou prací, touha produkovat něco kvalitního a ochota obětovat tomu mnohé.  

Vidíte rozdíly z pohledu novináře, jak se politická reprezentace, politická kultura i samotní politici za dvacet let od pádu komunismu mění?

Taková jednoduchá srovnání nemám moc ráda, protože všichni víme, že každá etapa je jiná a všichni jsme trochu jiní, než jsme bývali. Tak třeba mně se občas zasteskne po době před více než dvaceti lety, kdy jsme jako novináři novým nekomunistickým ministrům fandili a oni nadšeně na flipcharty kreslili grafy a čísla a cíle a cesty a my jsme to hltali a tak trochu jsme se od nich učili a zároveň jsme s nimi byli tak trochu kamarádi, protože jsme měli pocit, že nám všem jde o to samé – vymotat se z komunistického marasmu. Dnes je nepředstavitelné, aby se dobrý novinář s ministrem kamarádil, všichni dobře víme, že by to bylo neprofesionální a zrádné. Všichni jsme studenější, neb doba pokročila a je to tak normální.