Zhruba před rokem propukla v Číně epidemie viru SARS-CoV-2. Silná slova o ,,potrestání Číny", která zněla na počátku epidemie, opadla. V jakém bodu vstupuje Čína do roku 2021? Jaký vidíte mezi západními pozorovateli koncensus, pokud jde o posílení či oslabení postavení Číny ve světě v roce 2021? Jak vnímáte hospodářské a mocenské vyhlídky Číny v roce 2021?

To je hned několik otázek v jedné, začnu od konce. Člověk nemusí být ekonom, aby vnímal, že hospodářsky Čína na pandemii vydělává, zatímco ostatní svět se hroutí a zadlužuje. Mimochodem, při těch všech kalkulacích, do jak hlubokých dluhů se Západ pouští a kolik příštích generací jej bude muset splácet, mně pořád chybí informace – a v ekonomických analýzách ji nenacházím - kdo nám ten dluh poskytuje. Čili komu to všechno budeme dlužit, na jaký úrok to budeme splácet, a kdo tedy na našich dluzích celá ta budoucí desetiletí bude vydělávat.

Čína je jedna z mála zemí, které nežijí na dluh, naopak má přebytek financí na investice, které nebude chtít nechat „zahálet“, takže na západní zadluženosti bude dál vydělávat půjčováním a investicemi (investice je taky půjčka). Dostali jsme se do setrvačnosti, v níž bude Západ dál chudnout a Čína bohatnout. To mně jen říká prostá dramatická logika. Ale právě mně ji potvrdila analýza britského institutu Centre for Economics and Business Research, podle níž Čína předstihne USA jako největší světová ekonomika už v roce 2028, o pět let dřív, než se dosud počítalo. Díky rozdílným následkům covidové pandemie, na níž Čína bohatla, zatímco Západ krachoval. Takže i kdybychom vyloučili konspirační teorii, že čínský virus byl od začátku záměrným útokem na západní ekonomiku, vychází nám, že jej Čína každopádně dokázala zatraceně dobře a rychle v útok proměnit. CEBR také propočítává krkolomné tempo čínského růstu dosavadního, od 3,6 % podíl na světové ekonomice v roce 2000, na dnešních 17,8 %.

Že s růstem hospodářským přichází i růst mocenský, je další jednoduchá dramatická logika nevyžadující velkou odbornost politologickou. A roste-li moc zemi, která vládne tvrdou totalitní rukou svému vlastnímu obyvatelstvu, s využitím všech mocenských prostředků včetně těch nekrutějších známých z historie totalitarismu, opět nás jednoduchá dramatická logika vede k jistotě, že dřív nebo později dostanou její vládci choutky rozšířit svou moc i mimo své území. To nemusí nutně znamenat fyzické vojenské dobývání cizích území – i když ani to nelze vyloučit – postačí pohrůžky a ekonomické vydírání diktující politiku druhým zemím. To už se do značné míry děje.