Blíží se konec roku a s ním i bilancování. Jak často vy si osobně hodnotíte svůj život, to, co jste udělal, prožil. Jak často se ohlížíte „za sebe“?

Moc ne. Spíš se dívám před sebe. Jak se život pomalu překlápí do druhé části, nějak víc a víc si vážím času. Už nepřečtu všechny knihy, které bych chtěl, musím si pečlivě vybírat, a stejně tak i texty, co bych ještě chtěl napsat a věci, které bych chtěl uvést v život.

Možná se shodneme na tom, že právě vánoční svátky mohou přinést výjimečné okamžiky. Otázkou je, jak se na ně díváme. Co byste vzkázal těm, kteří už se teď těší, až budou mít Vánoce za sebou a berou je spíš jako prostor pro komerci?

Vánoce přináší jeden rozměr, který nás zasahuje všechny, bez rozdílu filozofických či náboženských kontextů – jsou to svátky odpočinku, rodiny, vzájemných návštěv. Slavení má v sobě cosi zvláštního. Bez ohledu na to, zda je velmi zbožné nebo velmi nezbožné – je náboženské vždycky. Slavení je totiž veliké přitakání životu, je to ano životu s vykřičníkem. Je to vyjádření myšlenky, že jsme rádi spolu, rádi si věnujeme čas, a že přes všechny trable a problémy jsme zde na světě rádi. Je to zvláštní, ty nejpodstatnější lidské činnosti jsou neutilitaristické. Tanec, zpěv a náboženské rituály nevytváří žádné nové výrobky, ale paradoxně jsou zřejmě tím nejdůležitějším v našem životě.

V minulém rozhovoru jsme se bavili o tom, že problémem společnosti je to, že jsme dali na první místo peníze. Dá se to také trochu chápat jako útěk od podstaty?

Znovu a znovu empiricky ověřujeme, že pokud dáme na první místo hodnotového žebříčku peníze, tak to nefunguje. Krom peněz máme sex na tisíc způsobů a jídlo na deset tisíc způsobů a už nevíme, jak ještě bušit do buněčných membrán, jakou chemikálii požít, vdechnout či nalít do žil, aby se dopamin vyléval co nejvíc. A není to nic platné. Pokud naše civilizace něco důležitého objevila, tak je to zjištění, že když se obklopíme kruhem z věcí, naše existenciální otázky pořád ještě nejsou dotčeny.

Žijeme ve světě, který trvale podrobujeme kritice. Nemáme ale jen to, co si zasloužíme?

Máme. Žijeme ve světě, který jsme si zbudovali. Máme prezidenta, jakého většina občanů zvolila, nejčtenějším deníkem je Blesk a nejsledovanější komedií Babovřesky. To je realita České republiky.

Často se katastroficky hovoří o zkáze naší civilizace ve stylu Mayů, starého Říma apod. Blížíme se k tomu, nebo ti, co o tom hovoří, vyhrocují situaci a takových období už bylo více?

Židovsko-křesťanská tradice přinesla jeden důležitý koncept: Budoucnost neexistuje. To my ji tvoříme. Proto je židovství i křesťanství tak ostře proti těm různým věštcům, vidoucím a vykladačům karet televizních obrazovek pozdních nočních hodin. Protože se tváří, že budoucnost existuje a my, seers, ji vidíme. Lidé jsou pěšci na šachovnici, budoucnost je dopředu určená, a my vizionáři vám ji z čar na rukou zdarma či za malý poplatek oznámíme.

Křesťanství naopak řekne, že nic není dopředu dáno, a jaká bude budoucnost, záleží na nás. Ano, je pravda, že velké civilizace měly svůj vznik, rozkvět, vrchol a zánik, je pravda, že dekadence a až neuvěřitelná neúcta k lidskému životu byly tehdy a jsou dnes, to ale nutně neznamená, že i naše civilizace půjde nezměnitelně po své dějinné křivce až do trpkého konce.

Věřím, že budoucnost je v našich rukou. Pokud chápeme čas cyklicky, tak války byly, jsou a budou. Pokud chápeme čas lineárně, tak války byly a jsou, ale to neznamená, že budou. Ano, je možno si představit, že vymýtíme malomocenství a ebolu, je možno si představit znovu zalesněný Madagaskar a rozšiřující se amazonské pralesy. Pohyb vždy začne, když někdo zdánlivě zcela mimo realitu řekne I have a dream... Nebo napíše Moc bezmocných.

Co když je vlastně většinové veřejnosti úplně jedno, kam naše civilizace spěje? Rezignovali jsme na tradiční hodnoty, jako je rodina nebo přátelství, prohlubujeme vlastní osamění, abychom nemuseli být konfrontováni s názory druhých, ale možná máte jinou zkušenost…

Jedno to není, i kdybychom chtěli, protože žijeme v jedné vesnici, jakkoli je globální. My v Evropě jsme opravdu rezignovali na hodnoty, jako je rodina, lásku jsme oddělili od sexu, manželství od rození dětí, rození dětí od výchovy dětí, rodinu tvořenou mužem a ženou klasifikujeme jako jednu z mnoha možných alternativ. Biolog přitom o věci ví své, snad nikoho neurazím tvrzením, že mládě se u našeho druhu rodí z maminky a tatínka.

Současný civilizační experiment vnímám jako hozený bumerang, který se kdesi z dálky pomalu začíná vracet a generace moderně vychovávané dorůstají. Najednou jsme strašně sami a neznáme, jak žít v partnerství, protože jsme to nikdy ve svém okolí neviděli, u rodičů, které jsme neměli, naši dospívající tápou mezi dospělými, kteří se porůznu objevují v domácnostech, kdy mladí vyrůstají v neskutečných vztahových propletencích mezi přáteli, druhými maminkami a čtvrtými tatínky. Vše ve jménu lásky. Když někdo mluví o pevné vůli nebo ochotě k oběti, je to jak hlas z jiné planety.

Proč v dnešní době, kdy by běžný člověk možná předpokládal, že jsme natolik inteligentní a poučeni z historie, nepřevládá v postojích předních politických elit diplomacie a smírná řešení?

Myslím, že to Obamova administrativa různě zkoušela, ty resety vztahů a podobně. Realita je taková, že určité typy diktátorů rozumí jen řeči síly a vše ostatní pokládají za slabost.

Požádám vás ještě o pár slov na závěr. Co může být nadějného v příštím roce? Na co se vy těšíte?

Krize je šance, říká Jung. Přeji nám všem dostatek kritického myšlení, zdravého rozumu a odvahu jít proti proudu. Vánoce přináší poselství, že světlo svítí v temnotě a jakkoli upřímně se síly temna snaží, přece jej nepostihnou. Vánoce ale přináší ještě jedno poselství, důležitější. Ano, světlo nakonec zvítězí, ale svoboda nikdy není zadarmo a vždy je třeba napnout síly až do krajnosti, abychom si ji udrželi. Zadáním člověka není nic menšího.