Prochází s covidem jistou transformací celý svět? Tedy z doby fyzické do doby onlinové?

Závislost západních zemí na informačních technologiích byla už před pandemií dlouhodobě na strmém vzestupu. Potřeba nahrazování osobních kontaktů v období lockdownů tento trend samozřejmě ještě dále zvýraznila a dovedla až do nečekaných krajností. Dálkovou výuku žáků základních škol po internetu nebo večírky, kdy si připíjíme do webkamer, si donedávna asi uměl představit málokdo. Různé extrémy snad s koncem pandemie odezní, digitální svět ale vyjde z celé krize nepochybně posílen.

K těmto proměnám nelze jednoduše přiřadit kladné, nebo záporné znaménko. Něco jimi získáváme, něco ztrácíme. Informační technologie mohou usnadňovat a obohacovat život, mohou jej ale také ovládnout a/nebo se stát jeho náhražkou. Mohou pomáhat v získávání kontaktů a rozšiřování poznatků, na druhou stranu právě tak mohou přispívat k izolaci lidí, tříštění společnosti, k zahlcování informačním balastem.

Věřím, že tuto oblast může nejlépe formovat spontánní vývoj, který ponechá vše na trhu a na odpovědnosti jednotlivců. Naopak se velmi obávám snah různých vizionářů na politické scéně, pokud jde o umělé postrkávání úlohy IT ve společnosti vpřed, a jejich víry ve všemohoucnost a samospasitelnost technologických řešení. Bohužel právě to druhé se v Evropské unii už dávno děje, naposledy pod hlavičkou tzv. „digitální transformace“ neboli „digitálního přechodu“.

Můžeme říci, že 30letá etapa České republiky, začínající revolucí v roce 1989, nadobro skončila? V čem to bude nyní ekonomicky, společensky či politicky jiné?

Nevidím zde nějaký ostrý předěl a zvláště za něj nepovažuji současnou situaci. Jisté ale je, že se od uspořádání utvořeného v období těsně po pádu komunismu stále více odkláníme. Jestliže 90. léta byla ve znamení svobody, demokracie, odpovědnosti jednotlivce za sebe sama, tržního hospodářství, soutěže myšlenkově jasně definovaných politických stran a skutečné státní svrchovanosti, dnes jsme úplně jinde. Ze svobody je opět pod různými záminkami ukrajováno, demokracie se ztrácí v nadnárodních strukturách, v soudních síních, v expertním rozhodování apod.

Lidé spoléhají na pečovatelský stát, ekonomice znovu diktuje politika, zase se o nás rozhoduje někde za hranicemi, o dnešních politických stranách raději pomlčet – a tak bych mohl pokračovat dlouho.

Václav Klaus v této souvislosti ve své knize 30 let cesty ke svobodě. Ale i zpět (2019) hovoří o křivce obráceného velkého U. Všímá si, že pokud jde o svobodu a demokracii, dlouho jsme šli dopředu, ale v jistou chvíli – hlavně po vstupu do Evropské unie – jsme se začali vracet. Covid vnímám spíše jako nahodilý katalyzátor těchto změn a také jako ukazatel, který nám nemilosrdně vyjevuje, jak daleko jsme na oné obrácené U-křivce došli. Že bychom si před několika lety ve jménu domnělého bezpečí nechali líbit taková drastická omezení základních svobod včetně práva podnikat, to si neumím představit.

Tragicky zesnulý Petr Kellner v roce 2019 uvedl: „V Evropě mizí úcta k tradicím, pracovitosti, podnikavosti i ke svobodě jako takové.“ Měl pravdu?

Pod tento výrok bych se podepsal. A stejně tak pod tehdejší Kellnerův postřeh o tom, že západní a hlavně evropská společnost je stále více ovládána ideologií individuální nárokovosti, rovnostářstvím a relativizováním tradičních hodnot. Tato slova nám připomínají, jak vzácnou osobností Petr Kellner byl. Mám dojem, že v prostředí velkého byznysu je dnes podobné uvažování ojedinělé. Spíše tam vidím snahy o plutí s hlavním proudem, a to ještě nejlépe v jeho čele.