Vladimir Putin po konzultacích s prezidentem Alexandrem Lukašenkem oznámil, že Ruská federace rozmístí během několika příštích měsíců na území Běloruska jaderné zbraně. Myslí to vážně? Varuje, blufuje nebo vyhrožuje?

Západ v čele s USA cítí, že nad průběhem války na Ukrajině ztrácí kontrolu. A masivní dodávky zbraní a munice, výcvik ukrajinských vojáků v zahraničí i stále častěji zmiňované nucené odvody Ukrajinců, kteří utekli do okolních zemí, jako by tlačily NATO do války s Ruskem. Vladimir Putin i velení ruské armády si velmi dobře uvědomují platnost přísloví „zoufalí lidé dělají zoufalé činy“, které platí také o státech. Proto ani neblufuje, ani nevyhrožuje. Své kroky důkladně promýšlí a to, co říká, myslí smrtelně vážně. Rozmístění jaderných zbraní v Bělorusku je jasným varováním Západu, že pokud bude situace i nadále eskalovat, může skutečně dojít k překročení pomyslné poslední červené linie a Rusko na to bude připraveno. Dokonce i v případě ztráty Kaliningradu jsou rakety, odpálené z území Běloruska, schopny zasáhnout celé území Polska, podstatnou část Německa, Česko, Slovensko, Rumunsko, Bulharsko i všechny tři pobaltské státy. To by mělo velení NATO varovat, že hrozba, kterou tento krok Ruska představuje, je reálná a není radno ji podceňovat. Zejména ne na pozadí rychle se rozvíjející spolupráce mezi Ruskem a Čínou.

Když už hovoříme o Číně – jaký význam měla podle vás návštěva prezidenta ČLR Si Ťin-pchinga v Rusku?

Bezprecedentní návštěva čínského prezidenta v Ruské federaci měla podle mě mnoho zvláštností. Například délku. Tři dny je hodně času, což samozřejmě vyvolává otázky. Co bylo třeba rozhodnout, že to trvalo tak dlouho? Jaká byla témata jednání? Velmi symbolické bylo i prostředí, v němž prezidenti Si Ťin-pching a Vladimir Putin jednali. Seděli v úzkém kontaktu u malého jednacího stolu, ne u dlouhého stolu, u něhož prezident Putin jednal se západními vůdci. To naznačuje blízkost názorů, respekt a vzájemnou důvěru. Si Ťin-pching nenazývá Rusko agresorem, ani neoznačuje Ukrajinu za oběť útoku, bránící své území. Navrhuje také ukončení války, aniž by požadoval, aby se Rusko stáhlo ze čtyř ukrajinských území.

Z těchto důvodů nelze návštěvu čínského vůdce vnímat jinak, než jako jasný a jednoznačný vzkaz Západu: Jsme na straně Ruska, na straně Vladimira Putina. Číňané jasně vnímají, že Ukrajina prohrává, a cítí se dostatečně bezpeční a silní na to, aby do konfliktu reálně vstoupili. Americké „vážné varování“ Číny před dodávkami smrtících zbraní Rusku působí za této situace spíše jako nepříliš podařený pokus o vtip. Čínské společnosti prodávají zbraně a výstroj ruské armádě od začátku války. Důvodem, proč si to Američané začínají připouštět, je růst intenzity kontaktů a dodávek. Čína moudře popírá, že dodávky zbraní jdou proti obrazu, který sama o sobě vytváří, obrazu mocnosti, která se snaží zprostředkovat mír a zabránit eskalaci.

Návštěva Si Ťin-pchinga byla velkým zadostiučiněním a politickou podporou pro Vladimira Putina poté, co na něho Mezinárodní soud v Haagu vystavil zatykač a zároveň tvrdou ranou pro západní koalici, která se snaží porazit ruskou armádu.

USA jsou v obchodní válce s Čínou a současně prakticky v ozbrojeném konfliktu s Ruskem. Je Čína tím správným prostředníkem?

Není, ale která mocnost je v tomto konfliktu neutrální a zároveň schopná přivést obě válčící strany k jednacímu stolu? Si Ťin-pching určitě nepozve na schůzku Ukrajinu. Dělá přesně to, co dělá Západ – setkává se a mluví pouze s jednou stranou. A ukazuje jednoznačně světu, na čí straně stojí...