Nepředstihl jste trochu dobu, když jste týden před listopadem 1989 podal žádost o registraci platformy Demokratická iniciativa? Co vás k tomu vedlo, věřil jste, že to „praskne“?

My jsme žádost podávali kolektivně, Demokratická iniciativa nebyla zdaleka moje osobní akce. To, co nás k tomu tenkrát vedlo, bylo přesvědčení, že to tady „praskne“, jak říkáte, a že bude velmi zapotřebí, aby byly položeny základy standardní demokracie, ve které budou existovat alespoň v zárodečném stavu politické strany. My jsme se původně obrátili na nám příbuzné iniciativy v rámci disentu a chtěli jsme společně založit jakýsi koordinační výbor, který by umožnil, aby se tyto politicky orientované iniciativy v rámci disentu proměnily v politické strany. Ale narazilo to na nesouhlas chartistického vedení disentu, zejména na nesouhlas Václava Havla, z toho důvodu jsme si řekli, že musíme tento krok udělat aspoň sami a požádat o registraci jako politická strana. Myslím, že to bylo v pravou chvíli, protože to bylo ještě před převratem, takže nám nikdo nemohl vyčítat oportunismus, a zároveň dost pozdě na to, aby nás stačili zavřít.

Nechuť Václava Havla k politickým stranám je známá, nedávno to velmi kriticky připomněl i bývalý prezident Václav Klaus. Z čeho ta nechuť podle vás pramenila?

Ten původní konflikt byl mezi Václavem Havlem a předsedou Demokratické iniciativy Emanuelem Mandlerem v rámci disentu. Václav Klaus přišel až po převratu. Václav Havel měl trochu jinou představu o politice, takovou, že je zapotřebí, abychom se poučili z chyb západní demokracie a neopakovali chyby, kterých se ona v minulosti dopustila. Zdálo se mu praktické zakládat spíš hnutí, která by byla orientovaná ad hoc k nějakému problému a byla by postavena na osobnostech. Podle mého názoru se tato koncepce po Listopadu katastrofálně neosvědčila. Ale ono je to dané trochu situací Charty 77. Vlastně to původně ani nebyla politická iniciativa, jenže kdyby se tenkrát, v roce 1977, splnily požadavky, které kladla, a důsledně se začaly aplikovat pakty o lidských právech, zejména ten první - o občanských a politických právech, bylo by to režim do tří neděl zničilo. Přesila režimu byla ovšem obrovská, a tak nezbylo Chartě nic jiného, než se uchýlit k tomu, že ta iniciativa politická není, že jde jen o lidská práva. A tenhle rozpor mezi političností a apolitičností se pak promítl i do politiky Václava Havla na konci roku 1989.

Takže si myslíte, že to byla trochu naivní představa? Ale nevyplývala i z toho, že v disentu byli lidé různého světonázoru, od konzervativců, přes liberály až po reformní komunisty?

Nevím, zda to byla naivní představa: především to byla nesprávná představa. V chartistickém okolí už v roce 1988, 89 některým lidem docházelo, že je potřeba se orientovat politicky, že se situace radikálně mění. Tak vzniklo Hnutí za občanskou svobodu. To už byla také vysloveně politická organizace. My jsme hodně spolupracovali, ale Václavu Havlovi se v poslední fázi podařilo HOS přesvědčit ve prospěch všeobsáhlého projektu Občanského fóra, proti tomu, aby vznikaly jednotlivé politické strany, které by spolu soutěžily na pluralitním základě.

Demokratická iniciativa se během roku přejmenovali na Liberální demokratickou stranu, která spolupracovala s Občanským fórem, v čele byl tehdy už vámi zmiňovaný Emanuel Mandler…

Ten byl v čele od začátku. To byla vůdčí osobnost Demokratické iniciativy, byl to můj guru.