Ještě před několika lety soudy rozhodovaly pouze s malými výjimkami, při svěřování dětí do péče po rozvodu manželů, ve prospěch matky. Nyní se situace změnila, navíc přišla i možnost takzvané střídavé péče, za kterou vy bojujete a perete se o ni ve vašem osobním životě. Jaké důvody vás k tomu vedly a vedou?

Především není pravdou, že možnost střídavé péče přišla až nyní. V zákoně ji máme už od roku 1998, tedy 17 let. Za celou tu dobu však soudy nedokázaly změnit svůj přístup. Stále staví rodiče proti sobě a nutí je bojovat o výlučnou výchovu, kterou logicky může získat jen jeden z nich (a většinou je vítěz předem dán). Druhého pak odsoudí do role pouhého „stykače“, který smí mít s dítětem jen občas tzv. styk.

Vylučovat jednoho rodiče z péče o dítě je ale v rozporu s Listinou základních práv a svobod i s Úmluvou o právech dítěte. Soudy by měly uznávat přirozené právo obou rodičů pečovat o své děti a řešit případně jen to, jak se výchova mezi ně rozvrhne. Pak se i jejich spor přenese z vyhrocené pozice „buď – anebo“ více k věcným otázkám: Jak rozdělit péči, aby to co nejlépe vyhovovalo dítěti i rodičům?

To je ale velmi těžký úkol. Pro co nejsprávnější rozhodnutí je též potřeba hodně informací – ideálně z obou stran.

Podle nové občanského zákoníku už soudy nemají ale určovat, „komu bude dítě svěřeno do výchovy“, ale „jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat“. Od loňského roku i Ústavní soud důrazně říká: nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Obecné soudy si však z nálezů Ústavního soudu i z práv dětí a rodičů stále dělají, slušně řečeno, dobrý den. Není tedy bohužel pravdou ani to, že by se situace dnes nějak změnila.

Seriózní výzkumy přitom ukazují, že děti, kterým i po rozvodu zůstane péči obou rodičů, jsou významně lépe adaptovány ve všech ukazatelích - tělesné a duševní zdraví, rodinné vztahy, behaviorální a emoční adaptace, sebeúcta - než děti v péči jen jednoho rodiče. Jejich adaptace se dokonce neliší od dětí v úplných rodinách. Naopak děti vyrůstající bez otce statisticky mnohem častěji páchají sebevraždy, utíkají z domova, trpí poruchami chování, nedokončí školu, upadají do závislosti na drogách, končí v polepšovnách a ve vězení. Je třeba si konečně přiznat, k čemu vede podpora samoživitelek.

Někteří psychologové však poukazují na to, že střídavá péče není pro vývoj dítěte vždy žádoucí a může mu spíše ublížit. Jste ochotný přemýšlet i o tomto pohledu? A případně se mu i podvolit, pokud by to bylo v zájmu dítěte?

Jsem ochotný přemýšlet o každém odůvodněném pohledu. Bohužel však ze strany odpůrců péče obou rodičů přicházejí převážně manipulativní argumenty. Často jde o předhazování problémů, které nevznikly střídavou výchovou, ale souvisejí se samotným rozchodem rodičů. Například konflikty mezi nimi. Nebo ono neustále omílané „pendlování“ dítěte. Přitom dítě, které chodí za druhým rodičem jen na tzv. styk, „pendluje“ také a někdy i častěji. Nebo mýtus „jednoho domova“. Proč by dítě nemohlo v pohodě pobývat na dvou stálých místech? Budeme to zakazovat i dětem, které jsou přes týden ve městě a o víkendech na chalupě?