Poslanci budou rozhodovat o novele zákonů týkajících se veřejnoprávních médií. Hovoří se o navýšení poplatků, anebo sporném bodu, že ČT a ČRo budou postupovat proti dezinformacím. Změny mají ale být širší. Co dalšího stojí z vašeho pohledu za zmínku?
Obáváte se odklonu České republiky od jádra EU?Anketa
Z mého pohledu je nejrizikovější tzv. Memorandum. Protože může nechat brutálně zasahovat do programování médií veřejné služby exekutivu. Generální ředitel má připravit podrobný „pětiletkový“ plán s obsahovými specifikacemi. Rada ho má schválit. Potud je vše v pořádku, pokud by to byl autoregulační dokument. Stejně tak Rada už dvacet let schvaluje detailní rozpočet na rok... Tak proč neformulovat zadání na pět let, když bude jasné, že koncesionářské poplatky budou růst spolu s inflací po šestiprocentních skocích. Jenže Radou schválené Memorandum má podepsat ministr kultury. V tuto chvíli ministr zdá se rozumný, který netouží po nasazení chomoutu médiím veřejné služby a nechce z nich učinit vládní vysílačky. Ale mandát vlády, a tím i toho rozumného ministra kultury je pouze rok. Co dál? Bude ministrem kultury této vlády podepsané Memorandum závazné po celou dobu vlády příští? Zákony ani předmanželské smlouvy se nepíší pro čas lásky, ale pro čas rozvodu.
Variantou, která je právně (i když možná nyní ne politicky) ve hře, je odmítnutí ministra vedením média připravený a Radou schválený dokument podepsat. Zákon neříká, že ministr může Memorandum vrátit k přepracování. Stejně tak zákon neumožňuje Radě do dokumentu zasahovat a formulovat v něm změny oproti textu, připraveného ředitelem. Zákon říká ředitel připraví > Rada schválí > ministr podepíše. Takže tímto způsobem může teoreticky ředitel připravovat Memorandum každý měsíc.
Obdobným způsobem jsme jako Rada nechávali v minulosti schvalovat Kodex. Management připravil, Rada měla schválit, ale neschválila. Na můj návrh byl doplněn odstavec, který říkal, že porušení Kodexu je porušením pracovní kázně se všemi odpovídajícími důsledky dle tehdejšího zákoníku práce. Pak teprve Rada schválila a předložila do sněmovny. Ale pozor... tehdejší novela zákona logicky směrovala diskusi o Kodexu do parlamentu, ne do vlády. A sněmovna dokument pouze vzala na vědomí, neschvalovala ho a nečinila do něj žádné pozměňovací návrhy. Ale vzetím na vědomí se stal Kodex podzákonnou normou vyžadovanou zákonem a v zákoně stojí, že porušení Kodexu je porušením zákoníku práce. Dvacet let Kodex nemusel být měněn. Mandát zákonodárců současné Memorandum postrádá. Já v tomto znění novely postrádám formulaci, že Kodex je pouze autoregulační dokument, zpřesňující závazek veřejné služby, definovaný zákonem v § 2.
Fotogalerie: - Zemanova osmdesátka
Pokud by to měl být dokument koregulační (společná regulace média a státu), nemám s ním problém, ale pak bych se přimlouval za proces koregulace se zákonodárcem, ne s exekutivou. Nechci, aby byli novináři vděční ministrovi za svou mzdu. A aby následující ministr cítil, že má jakýs takýs mandát komentovat kroky svého předchůdce z jiné politické strany a jiné vlády. Případně aby se pokusil existující Memorandum zrušit a nastavit si „svoje“ pravidla. Pak by se z autoregulace stala regulace a z médií veřejné služby média ministerské služby.
Mezi vládou a opozicí probíhá kolem Memoranda debata. Nikdo ale neví, co by mělo obsahovat. Nemělo by být vyjednáváno veřejně a transparentně?
Ti, kteří Memorandum sestavují (prozatím jako autoregulační normu), vědí, co obsahovat musí. Závazky k veřejné službě, definované v § 2 zákona 483/1991 Sb. a 484/1991 Sb. stručně, ale výstižně. Asi to nebude podrobný výrobní plán jednotivých pořadů ani dramaturgický plán jednotlivých stanic či internetových stránek. Ale určitě tam bude zdůvodnění toho, co a proč by mělo být vyráběno a šířeno v sítích elektronických komunikací jako mediální služba „za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu“, protože to vše je „veřejná služba v oblasti televizního vysílání“ či „veřejná služba v oblasti rozhlasového vysílání“, i když už to dávno není jen „vysílání“, ale i multimediální obsah a doplňkové služby šířené v sítích elektronických komuniakcí...
Co se týče poplatků, tam jde o nejdiskutovanější téma. Nemají však být pouze navýšeny, ale dojde k rozšíření těch, kteří jsou nuceni platit. Není tohle přes čáru?
Ne, není. Takzvaný „koncesionářský“ poplatek je reziduum z doby, kdy jste na vlastnictví radiopřijímače či televizoru musel mít „státní koncesi“, podmíněnou státobezpečnostní spolehlivostí a zaplacením poplatku. Dnes je televizní i rozhlasový poplatek parafiskální daní. Dedikovanou zákonem (čili tzv. „vrchnostenským aktem“), ale nepřiřčenou státní pokladně, ale zaslanou přímo adresátovi. Obdobnou parafiskální daní je i ze zákona povinné zdravotní pojištění, jehož příjemcem je některá z pojišťoven. Řečeno deliktním jazykem je to „jiná dávka“, jak judikoval Ústavní soud. Daně také nechce nikdo platit a každý musí.
Při poslední změně televizního poplatku byly úvahy o změně formulace na poplatek k „hrazení možnosti příjmu obsahu mediální veřejné služby“. Byly úvahy i o změně poplatníka z „domácnosti“ (kterých můžeme mít několik) na poplatek hrazený jedincem – poplatníkem daně z příjmu ze závislé činnosti či poplatníkem daně z příjmu z nezávislé činnosti. Čili jakási „daň z hlavy“. Dle mne příliš pravicové řešení, zatěžující nejvíce ty chudé a vyžadující spodní limity. Je ale ponižující, když důchodce musí prokazovat, že je chudý, aby nebyl ještě chudší...
Já jsem se přimlouval za dedikovanou daň vypočtenou na základě součtu příjmů před započtením výdajů poplatníků daně z příjmu právnických osob. Čili nabízel jsem vynechat fyzické osoby a požadovat peníze tam, kde jsou. V pokladnách korporací, kterými protékají miliardy. Nebyla by to daň ze zisku, protože ten lze vyvést z republiky a „optimalizovat“ – stačí se podívat na provozovatele facebooku či Microsoft. V daňovém přiznání by pak byl zaplacený poplatek odčitatelnou položkou jako ostatní náklady.
Proč by měl ČT a ČRo přispívat kdokoli, kdo vlastní chytrý mobilní telefon, přestože tato média nekonzumuje? A jak se bude zjišťovat, kdo má telefon schopný tato média přijímat a kdo vlastní starý tlačítkový mobil?
Novela vyplývá ze stávající konstrukce, počítající s „přijímačem“. Digitalizce příjmu nám definici „přijímače“ zkomplikovala. Dnes je přijímačem cokoliv s možností příjmu internetového broadcastingu – počítač připojený k internetu, mobilní telefon, tablet, nejen rádio či televize. Televize je navíc vždy i rozhlasovým přijímačem, protože rádio najdete i v DVB-T multiplexu. Víte, že já mám i propisku s FM rádiem? Ale uklidním vás. Každá domácnost zaplatí jen za jeden přijímač. Ne za každý, pouze za jeden. Ale nebude tak lehké se platbě podvodně vyhnout „čestným“ prohlášením. Inkasující televize a rozhlas budou tzv. „oprávněnou osobou“ k vyžadování osobních údajů nejen v evidenci elektroměrů či majitelů vozidel (kde jsou oprávněnou osobou už teď), ale i v evidenci telekomunikačních operátorů a provozovatelů připojení k internetu. Operátor podle kódu každého telefonu pozná, zda se jedná o smartphone nebo o stařičkou tlačítkovou Nokii.
Ale jak říkám: Prorokuji brzkou změnu, protože dohledání poplatníků se zbytečně komplikuje a vznikají nadbytečné náklady.
Terčem kritiky je i rozšířená povinnost platit poplatky ze strany zaměstnavatelů. Tam přece dojde ke zdvojenému placení, anebo ne? Jednou zaplatíte za televizi či rádio doma a podruhé to za vás bude platit firma, kde pracujete. Nebo je to jinak?
Ano i ne. Jde o rádia a televizní přijímače v autobusech a služebních vozidlech (dnes je DAB+ autorádio povinně montováno do každého vozidla), ale v zásadě máte pravdu. Ber kde ber. Buď budou „hlavy“ platit dvojnásobek či trojnásobek, nebo se podělí o platbu s podnikateli. Promiňte, ale říká se tomu corporate social responsibility – společenská odpovědnost podnikatelů. Podnikání a inkaso zisku není právo, ale licencovaná výsada. Která s sebou přináší spoluodpovědnost za komunitu, za obec i za stát.
Fotogalerie: - Na vládě ještě s Bartošem
Debata se nevyhnula ani základnímu názorovému sporu o to, zda v současné době vůbec veřejnoprávní média potřebujeme.
Tak o tomhle v Česku diskutují akorát šílení Svobodní a libertariáni a anarchokapitalisté. Mašíblové pravicové politiky, kteří jí dělají medvědí službu. Jinak ve sněmovně jsou všichni zajedno, že média veřejné služby patří do Česka jako součásti civilizované Evropy. Naposled jsem o tom slyšel mluvit polance ODS, ANO, TOP 09, KDU-ČSL ve středu na mediálním výboru. Média veřejné služby jsou například naším závazkem v Radě Evropy od roku 1994, kdy v Praze proběhla ministerská konference zemí Rady Evropy, kde se všichni tehdejší ministři kultury zavázali k podpoře médií veřejné služby. A od té doby to nesčíslněkrát opakovali jak ministři, tak poslanci Parlamentního shromáždění. Stejně tak to opakuje Evropská unie. Nikdo nebere vážně anarcholibertariánské provokace o tom, že nepotřebujeme stát, že nepotřebujeme veřejné služby či veřejné statky.
K čemu mají být lidé nuceni pod hrozbou sankcí a exekucí financovat veřejnoprávní televizi, která jim mnohdy nepřináší vyvážené informace a má tendenci je poučovat?
Jsem rád, že se ptáte na vyváženost, která je zejména v politické publicistice problém. Přidám k tomu jako problém i objektivitu ve zpravodajství. Absenci hodnotících přívlastků ve zprávách. Přidám k tomu filtraci informací, která je vzhledem k informační pluralitě internetu až směšná. Přidám k tomu i touhu některých aktivistických novinářů nálepkovat názorové oponenty a vylučovat je z veřejného prostoru – je to taková progresivistická „cancel kultura“. Týká se to zejména politicky okrajových či antisystémových politických stran, a to nejen českých – SPD, AfD, komunistů, na pravici konzervativních katolíků, pravoslavných i různých typů nacionalistických uskupení.
Fotogalerie: - Pátek třináctého
Každý občan má právo si na kvalitu mediální služby stěžovat k Radě toho kterého média, která je ze zákona „orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu jeho činnosti“. Pokud Rada odmítne konat, nekoná či koná špatně, pak si lze stěžovat na nenaplňování zákona Radou u mediálního výboru sněmovny. Zákonodárci jsou těmi, kterým jsou členové Rad ČT a ČRo zodpovědní, protože je zvolili. Smůla je, že stížnost musí být alespoň trochu konkrétní – musí říci kdo, kdy, kde, co porušil. Měla by také citovat přímo tu porušenou část zákona či Kodexu. Princip konkrétnosti je jako u trestního oznámení – nestačí říci „všici kradnů“.
Občas slyšíme argumenty, že veřejnoprávní média vždy obhájí oprávněnost své existence v dobách krizí či katastrof. Jako za covidu nebo teď při povodních. Jenže podrobné zpravodajství a speciální vysílání měla i soukromá média.
Ale není to jejich povinnost. Povinnost veřejné služby to je. Přiznejme si, že v době krize, mimořádného stavu, ale i války či epidemie bude veřejná služba jediná, která bude fungovat. Už jen proto, že její infrastruktura je krizovou infrastrukturou státu.
Je trvání na existenci ČT a ČRo něčím jiným než prázdnou nostalgií, ze které však nevychází žádná přidaná hodnota?
Pro mě je existence kvalitní veřejné služby nádoba nikoliv prázdná, ale plná. Nechci mít všechna média vlastněná oligarchy a vyjadřující pouze jejich zájmy a tužbu po zisku z reklam. Nechci mít vysílání pouze komerčního obsahu. Chci podporu české kultury, českého animovaného filmu, českých pohádek. Současný stav ČT i ČRo považuji za poloplný, nikoliv poloprázdný. Protože jsem optimista.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasoval 1 čtenář)
Díváte se rádi na ČT?
autor: Radim Panenka
mravní bahno
