Vydáváte knihu Myslet v diktatuře korektnosti s podtitulem „Příručka pro nepřizpůsobivé“. Když to trochu odlehčím, tak to vypadá, jako by to bylo psáno pro osoby žijící „cikánským způsobem života“… Koho tedy míníte těmi „nepřizpůsobivými“?

„Nepřizpůsobiví“ jsou v tomto případě lidé, kteří se nemíní podvolit diktátu současných cenzorů myšlení.

Političtí korektoři postupují zcela jinak. Takzvané nekorektní názory, konkrétně ty, které se vyjadřují nesouhlasně k jejich agendě, nejsou do diskuse vůbec připuštěny, jsou apriorně vyloučeny s tím, že jde o názory extremistické, fašistické, nacistické, xenofobní a tak dále.

Jakou máte definici politické korektnosti? Pat Buchanan v knize Smrt západu říká: „Politická korektnost je kulturním marxismem, režimem, který trestá názorovou rozdílnost a stigmatizuje společenským kacířstvím, stejně jako inkvizice trestala náboženské kacířství. Jeho ochrannou známkou je netolerance. Vystupování proti affirmative action (pozitivní diskriminaci) se posuzuje tak, že člověk je rasista.“ Benjamin Kuras zase říká, že politická korektnost by se dala popsat „jako myšlenková cenzura a  tyranie pomyslných nestandardních menšin a menšinových idejí nad standardní většinou a většinovým myšlením, které jsou podle její teorie odpovědné za všechny nešvary, zlozvyky a zločiny lidstva. Menšinové a cizí hodnoty povyšuje nad zavedené hodnoty většinové a domácí. Její nedílnou součástí je multikulturalismus, který je náhražkou někdejšího marxistického internacionalismu.“

Oba tyto výměry politické korektnosti jsou přijatelné. Kdo se nad nimi zamyslí, chápe, že máme co dělat s mnohovrstevnatým fenoménem. Jeho vyčerpávající vystižení není jednoduché. V politické korektnosti spatřuji soubor regulativních opatření směřujících do oblasti lidského jazyka, myšlení a jednání za účelem dosažení určitého cíle stanoveného západními politickými elitami. Tento cíl sestává ze dvou složek – negativní a pozitivní. Negativní složka spočívá v destrukci té podoby západní kultury, která se postupně rodila za přispění řecké filozofie, římského práva, judaismu a křesťanství.

Pozitivní složku představuje ideál „nového člověka“, který byl zmíněným procesem negace zbaven své tradiční minulosti, svých myšlenkových a praktických „stereotypů“. Odůvodnění nutnosti překonat starou západní kulturu leží v přesvědčení o její „útlakové“ povaze. Režiséři politické korektnosti se stavějí do role osvoboditelů, což jim v jejich vědomí i u jejich příznivců propůjčuje étos mravní ušlechtilosti. Vyvstává samozřejmě otázka, jaký je onen pozitivní cíl, jak by měl vypadat onen „nový člověk“. K tomu by se dalo dlouze hovořit, ale v každém případě musí jít o jedince zbaveného veškeré autonomní vnitřní finality, který by se v životě rozhodoval podle hodnot vyňatých ze seznamu schváleného držiteli politické moci.  

Kde jsou kořeny politické korektnosti?

Klasičtí filozofové rozlišovali to, co nazývali causa proxima a causa remota. Causa proxima, bezprostřední důvod politické korektnosti, bych viděl ve vlastní povaze liberální demokracie, pro niž jsou typické ideové vzývání a souběžná praktická realizace rovnosti ve všech oblastech života. Všechny názory i všechny životní postoje musejí z principu ležet na stejné úrovni, žádný hodnotový přesah nelze tolerovat. Absolutizovaný princip rovnosti to nekompromisně vyžaduje.

Západní společnost však měla poněkud jiný historický vývoj – ustavily se v ní „privilegované skupiny“ a „útlakové instituce“ (například tradiční rodina), byl vytvořen hodnotový rámec života, který ve skutečnosti posvěcoval praktiky utlačovatelů – bělochů, mužů, heterosexuálů a podobně. I když je v logice politické korektnosti každá autorita nepřijatelná, poněvadž autoritářská, represivní a paternalistická, musí být přesto současnou politickou elitou používána k napravení uvedených „nespravedlivých“ poměrů. Dlouhodobá diskriminace určitých skupin, které se díky soustavnému tlaku většinové společnosti staly minoritami (menšinami), vyžaduje, aby se jim nyní dostalo výhod na úkor starých utlačovatelů (bělochů, mužů, heterosexuálů…). Nastupuje takzvaná pozitivní diskriminace. Kdo proti ní něco namítá, zůstává v zajetí starých hodnotových schémat (tradiční spravedlnosti) a je nutné proti němu zakročit jako proti rušiteli zavádění nových pořádků. K tomu, co jsem označil jako causa remota, se vyjádřím později.

Dobře. V anotaci jsem se dočetl, že vaše kniha vyjadřuje odpor k „tyranii korektnosti“. Co myslíte tou tyranií? Například koncept „represivní tolerance“ neomarxisty Herberta Marcuse, kdy v eseji s názvem Represivní tolerance Marcus volá po omezení svobody projevu a práva shromažďovacího u těch skupin, které podle jeho názoru odvádějí společnost od cesty k tomu, co chápe jako historickou možnost zlepšit společenské vztahy – jde mimo jiné o „fašisty, militaristy, rasisty, odpůrce ochrany životního prostředí a odpůrce rozšiřování role státu v ekonomice“?

„Tyranie korektnosti“ se projevuje stále hmatatelněji. Vystupuje pod pláštíkem takzvaného kritického myšlení. Dnes všude slýcháme, že je třeba myslet kriticky, že je nezbytné umět rozlišovat kvalitu informací a podobně. Ovšem se skutečnou kritičností nemá současný „kult kritičnosti“ naprosto nic společného. Velcí řečtí filozofové počínaje Sokratem chápali kritičnost jako otevřenost myšlení k různým, i extrémně protikladným alternativám, které je nutné zvážit a na základě nesporných důvodů k nim zaujmout myšlenkový a následně i praktický postoj. Podívejte se, jak ve svých dialozích postupuje Platón. Dává nám příklad opravdové kritičnosti. Nevyhýbá se myšlenkovým pozicím, s nimiž sám zásadně nesouhlasí, dává jim nezkrácený prostor a mnohdy je dokáže formulovat ještě lépe než jejich samotní zastánci. Nekličkuje, nekamufluje, nepoužívá žádné fauly, ale naopak se snaží ukázat, v čem spočívá jejich nepřijatelnost.

Političtí korektoři postupují zcela jinak. Takzvané nekorektní názory, konkrétně ty, které se vyjadřují nesouhlasně k jejich agendě, nejsou do diskuse vůbec připuštěny, jsou apriorně vyloučeny s tím, že jde o názory extremistické, fašistické, nacistické, xenofobní a tak dále. Ve skutečnosti je v tom patrná panická fóbie z otevřené diskuse, neboť v ní by vyšla najevo nepřijatelnost ideologické povahy politické korektnosti. Podle ní sice „pravda vítězí“, nicméně jde o „pravdu“ ochočenou, zkrocenou, podřízenou vůli mocných, o pravdu „na vodítku“. Její běžnou součástí je to, co se ve světle „starých“ kritérií označovalo jako „lež“. Za takovou pravdou se nemusí nikdo dobývat těžkou diskurzivní myšlenkovou cestou, na níž narážíte na tvrdé námitky a musíte je překonávat poctivým rozumovým argumentem. Taková pravda se jednoduše stanoví a určí, odchylky od ní jsou prohlášeny za diverzní, společensky nebezpečné, nepřijatelné.

Jejich proponenti jsou nahlíženi na způsob nakažených pacientů, které je třeba izolovat od zdravé části populace. Někdy se mluví o takzvaném hygienickém myšlení. Diskuse s nositeli diverzních názorů vystavuje diskutující nebezpečí infekce, proto je nutné podobné debaty zakázat z preventivních důvodů. Je jasné, že nejde o důvody racionální. Při prosazování té „jedině správné pravdy, hodnocení, interpretace…“ tudíž nezbývá než nátlak a manipulace. A jsme opět přímo u podstaty tyranie korektnosti.