Vy jste předsedkyní Aliance pro rodinu. Co je cílem této společnosti?

Náš cíl je celkem jednoduchý, i když těžký zároveň: všemožně podporovat rodinu založenou na manželství jednoho muže a jedné ženy, takto to máme ve stanovách. Pro jistotu jsme tam ty počty k manželství dali, 1 muž a 1 žena, a zdá se, že v dnešním kontextu prozíravě.

Proč prozíravě?

Současné snahy takzvaně otevírat manželství všem se totiž nemusí zastavit u pohlaví osob, které ho mají mít možnost uzavírat. Pokud přistoupíme na argumenty manželství otevřít, tak podle logiky věci na něj mohou mít nárok všichni se všemi, kdo chtějí, a žádné omezení ani na dvě osoby pak nedává logicky smysl. Protože proč, když je tam takzvaně láska?

Co bylo účelem vámi pořádané akce Den pro rodinu?

Heslo letošního Dne pro rodinu bylo: Děti potřebují mámu a tátu, babičky a dědečky, celé generace. Tím jsme upozornili na důležitost biologických kořenů rodiny, které k ní patří a které nejsou nevýznamné, jak se dnes podle některých snah zdá. Hlavní cíl byl a je pořád stejný a jasný – děkujeme rodinám a povzbuzujeme je, protože nesou tíhu dne a starají se o své děti; a třeba jich i mají více. Na naši akci rády chodí i vícepočetné rodiny, které se snažíme alespoň nějak drobně ocenit, protože v naší společnosti se na ně speciálně zaměřuje spíše negativní pozornost. Nemohou si často dovolit spoustu věcí jako rodiny s jedním či dvěma dětmi, například i vstupné na mnohá místa zohledňuje pouze rodiny s dvěma, maximálně třemi dětmi, navzdory tomu, že se to někteří politici pokoušeli změnit. Také jsou někdy i terčem různých pomluv, které, a to se opravdu stává, někdy končí jako udání u sociálky.

A podporuje tedy podle vás stát rodinu dostatečně? Ivo Patta, jenž se dlouhodobě zabývá otázkou důchodové reformy a vlivu ekonomického systému na demografii, upozornil, že stát do roku 1992 vracel rodičům 50 procent nákladů na výchovu dětí v rodině. Ale od d 1. ledna 1993 zohlednění nákladů na výchovu dětí ze strany státu podle něj kleslo na 12,5 procenta, čili stát refunduje rodičům pouze osminu nákladů. Otakar Hampl upozorňuje na to, že čistý příjem na člena rodiny dramaticky klesá s každým narozeným dítětem. Při prvním dítěti klesne o jednu třetinu oproti bezdětnému stavu, při druhém na jednu polovinu a při čtvrtém dítěti až na jednu třetinu (tedy o 4/6)… Dle sociologa Kellera se dítě mít nevyplatí. „Ti, kdo byli tak neprozřetelní, že si děti pořídili, zabezpečují na stáří nejen sebe, ale také ty, kteří zůstali z vlastní volby bezdětní... Rodiny s dětmi přejímají zodpovědnost za ty, kteří se potomků zřekli,“ píše Keller ve své knize.

Pana Pattu známe a jeho pohled na ekonomickou situaci nám potvrzuje praxi, kterou početné rodiny doopravdy zažívají a jíž jsem se částečně dotkla i v předchozí odpovědi. Ano, domníváme se, že i přes některá dobrá ekonomická opatření vlády v předchozím volebním období ve prospěch rodin, jsou tyto rodiny stále naprosto nedoceněné a výrazně větším počtem dětí na svém rozpočtu na úkor ostatních tratí.

Nechali jsme si na to zpracovat i vlastní mikroanalýzu, z které jasně plyne, že rodiny s větším počtem dětí nepředstavují pro státní rozpočet zátěž. Naopak větší spotřebou i tím, že z nich vycházejí nové pracovní síly, tedy další daňoví poplatníci, se státnímu rozpočtu vyplácejí. A kdyby je stát podpořil více, i jemu by se to v budoucnosti hodně vyplatilo. Také se dá vysledovat trend, kdy v současnosti roste počet dětí v rodinách s vyšším dosaženým vzděláním. Podle Beckerovy teorie se dá pak předpokládat, že poroste kvalita lidského kapitálu a tím i potenciálně také produktivita české pracovní síly. 

Co by měl stát na podporu rodiny udělat jak v oblasti ekonomické, tak i v jiných oblastech?

Ekonomická opatření raději ponecháváme povolanějším a musím říct, že v tom věříme více ekonomům, kteří mají nějakou nejlépe osobní vícedětnou zkušenost nebo alespoň základní empatii, protože byrokratická rozhodnutí od stolu, která se běžných lidí hluboce dotýkají, si ti, kdo je dělají, sami neumějí vůbec představit, protože jich se vlastně nikdy nedotknou.

V jiných oblastech je moc důležité, aby rodina získala společenskou prestiž, aby bylo normální mít více dětí, alespoň ty tři, aby tomu byly uzpůsobeny služby. Třeba o částečných pracovních úvazcích pro matky s dětmi se už mnoho let neustále mluví, ale proč se je stále nedaří realizovat, je záhadou. Další věc, když jsem byla na takzvané mateřské dovolené, zažívala jsem mnoho diskusí, jaká že je tohle „dovolená“. Myslím, že většinu žen, které toto období prožívají či prožily, název tohoto období „dovolená“ více či méně zlobil, a teď když skupina poslanců navrhne, aby toto období bylo symbolicky přejmenováno na něco pro matku a ženu důstojnějšího a více odpovídajícího realitě, hledají se důvody, proč to nejde! Přitom ti samí poslanci a úředníci nemají žádný problém s tím udělat v našem právním řádu změnu mnohem zásadnější, a to úplné překopání obsahu manželství. Ale něco malého, co by zvýšilo prestiž mateřství, to je pro ně najednou problém. Chápete tu absurditu?

Také by rodině pomohlo, kdyby se změnil způsob toho, jak se o ní mluví v médiích. Nechali jsme si na toto téma zpracovat analýzu a vyšlo nám, že pozitivní obraz rodiny předkládá jen velmi malá část mediálních výstupů, mnohem častěji je rodina mediálně představovaná v negativních souvislostech jako je domácí násilí, rozvody nebo je chápána jako sociální problém (mimo jiné Parlamentní listy z naší analýzy vyšly dobře). Nejvíce nás toto zaráží u veřejnoprávních médií, která mají být přece vyvážená, naší analýzou jsme ale zjistili, že to tak opravdu není.

Stavíte se také proti Istanbulské dohodě? Vy snad podporujete násilí na ženách?

Fakt myslíte, že bych jako žena mohla podporovat násilí na ženách, tedy i na sama sobě?

Jakékoliv násilí je hodné odsouzení, jenže Istanbulská úmluva označuje i násilníky a vlastně říká, že všechno násilí je genderově podmíněné a viní z něj všechny muže a chlapce a vyzývá k jejich převýchově. Být mužem a číst to, tak se teď leknu a zarazím se. Istanbulská úmluva bojuje proti genderově podmíněnému násilí na ženách. Ale vždyť od genderologů se přece stále dozvádáme, že dělit na muže a ženy je nedůstojné. A v druhém kroku si zjistím, je-li to fakt a jsou-li ta slova v tomto dokumentu opravdu obsažena. Bude totiž dost blbé a hlavně pozdě, když to poslanci, bez důkladného přečtení a pozastavení se nad tím, schválí. Je tam ještě více takových „perel“, ale to by bylo na samostatný rozhovor.