Jste elitářka?

Ne, nejsem. A nikdy jsem nebyla. Jsem ale velice silně oddaná slušnému chování a přesvědčená, že to nemá s elitářstvím nic společného. Byli jsme zde čtyřicet let odtrženi od světa a naši lidé neměli šanci pozorovat, jak se svobodní lidé mezi sebou chovají. Je na čase, abychom si uvědomili, že jsme něco zmeškali a po pětadvaceti letech se rozhlédli okolo nás na to, jak se co dělá, jak se lidé chovají, abychom se opět umístili na špici vzdělaných a společensky zdatných národů. Je třeba být pozitivní. S negativitou nikdo, nikdy, ničeho nedosáhl. Nedovedeme si uvědomit, jak by nám pomohlo otevřené a vstřícné jednání: respekt, chvála, poděkování, pokora a sebereflexe. Etiketa, kterou vyučuji, není o ničem, když není pevně zakotvena v etice. Jedinec je skrz ní spojen s celkem společnosti. Sta let stará existující pravidla slouží k tomu, aby nás spojila a abychom se všichni cítili lépe. Hrubé chování je celosvětově škodlivé. Je lehké něco rozbít, ale něco postavit je mnohem těžší.

Máte v případě slušného chování nějakou mez, za kterou se začnete chovat afektovaně či emotivně?

Chovám se tak, jak je mi přirozené. Tak, jak mě má česká babička a otec vychovali. Snažím se, abych nikoho neurazila. Přitom se ale nebojím vždy říct svůj názor. U toho však netřeba někoho urážet nebo se nad něj povyšovat. Nikdy jsem v Bílém domě neměla problém sdělit svůj rozdílný názor. I proto jsem asi byla požádána, abych zůstala. Loajalita za každou cenu není vhodná. Byla jsem tam, abych něčím přispěla. Brala jsem to vážně. Nemyslím si, že by měl mít jakýkoliv pan prezident kolem sebe jen armádu "yes manů". Potřebuje nebýt izolován od občanů.

Vím, že jste za něj v Bílém domě již nebyla, ale dávám to jako příklad. Když George W. Bush začal válku v Iráku, zaštítil se tím, že tam jsou chemické zbraně, což se posléze ukázalo jako lež. Měla jste někdy vnitřní výčitky, že pracujete pro nedobrého člověka?

Otec George W. Bushe byl mým velkým vzorem, podporou a mentorem. Poprvé jsem ho potkala, když kandidoval do Senátu v Texasu. Tehdy jsem pracovala pro prezidenta Richarda Nixona. Byla jsem požádána, abych psala projevy Nixona, které by pomohly v kampani Bushe seniora. Jednou jsem přišla do kanceláře a vidím na svém stole obálku. Byl to dopis od něj. Vyšel o mně článek v novinách v Houstonu, nevěděla jsem o tom. V ručně psaném dopise stálo něco ve smyslu: 'Milá Eliško, otevřel jsem noviny v letadle a vidím tě, jak se na mě směješ. Gratuluji k výbornému článku!' Je to velmi citlivý a fajn člověk, má charakter, jako celá jeho rodina. Pamatuji si jako stážistka v Senátu, když mi bylo 18 let, jak jsem se obzvláště snažila nezmeškat projevy Bushe, který byl jeden z nejnadanějších mluvčích v Senátu.

Když vyhrál Ronald Reagan a jeho asistentka chtěla mé místo, tak jsem se s tím po osmnácti letech v Bílém domě smířila. Přišli za mnou novináři a ptali se, proč se to stalo. Tisk má vždy rád senzace. Řekla jsem, že jsem vždy věděla, že mé působení v Bílém domě je dočasné. Bylo nás asi deset, co jsme tehdy ztratili práci. Ostatní si stěžovali, byli naštvaní. Na druhý den mi viceprezident Bush starší vzkázal, že volal šéfa své administrace, aby mi zajistil místo v kanceláři ministra zahraničních věcí. Místo jsem nehledala, ale štěstí mi přálo. V rodině jsem byla vychována tak, že slušností člověk vždy dokáže více než hněvem. Mou dceru jsem ostatně vychovávala stejně, nikdy jsem ji neudeřila.