V souvislosti s listopadovými událostmi před třiceti lety teď běží v kinech slovenský film Amnestie o vzpouře vězňů v Leopoldově v březnu 1990. Bylo to po rozsáhlé amnestii prezidenta Havla, kdy se vzbouřili ti, na které se nevztahovala. Vy na Facebooku popisujete, jak jste dostal za úkol ochránit bezpečnost lidí někdy v tomto období před vzpourou ve věznici „u Liberce“. A stěžujete si, že kvůli tehdejší „humánnosti“ jste byli vyzbrojeni nedostatečně. Můžete prozradit více?

Nestěžuji si na „humánnost“, to bych asi nebyl normální, pokud by tato byla skutečně humánností v pravém slova smyslu, jak pro osoby pověřené střežením vězňů, vězně samé, tak a především pro občany žijící v okolí věznice/věznic… byl jsem osobně o toho, když evidentně právně i rozumově nekompetentní občanské komise sametových nadšenců ustanovených mimo rámec právního systému propouštěly vězně v tom samém oblečení a s výbavou, při jakém byli tito buď zatčení, nebo nastoupili před několika lety výkon trestu – často v létě… v době jejich propouštění bylo venku tak minus sedm stupňů a těm amnestovaným vrátili – dali!!! – zpět to, co si do basy přinesli – sandály, triko a kraťasy… a jděte.

Na můj dotaz jako přísedícího důstojníka, nikoliv však člena komise, co jako předseda komise předpokládá, že amnestovaný kriminálník udělá okamžitě po opuštění věznice… jestli náhodou nedoběhne do nejbližšího baráku a tam pod pohrůžkou násilí (nebo i s násilím) si ukradne alespoň teplé oblečení, aby na té „svobodě“ nezmrzl... dívali se na mě jako na vyvrhela, asi jsem jim ten naivní samet trochu zdrsněl… a asi jsem nebyl správně humánní… kdyby v té věznici skutečně došlo k násilné vzpouře, nepochybuji, že by byly ztráty na životech jak na straně totálně odzbrojené vězeňské (tedy doslova směšné „stráže“), tak i na straně vězňů v rámci vyřizování si jejich účtů… a nikdo by takovým zločinům nemohl zabránit – nebylo kým ani čím – to je humanita?

Kdyby si někdo z mých vojáků přece jen potají „zašil“ několik nábojů, potají ve strachu nabil zbraň a v případě napadení by ji ve stresu použil a zabil útočníka – kdo by byl souzen? No velitel zásahu... a stejně tak kdyby byl voják napaden a vzhledem k jeho bezbrannosti by byl zabit nebo zmrzačen, kdo by byl souzen – no také velitel zásahu… asi humánní. Nestěžuji si na humánnost, stěžuji si – a to obecně i v roce 2019 i v souvislosti s invazí nelegálů na evropské teritorium – na naprostou a neodpustitelnou nekompetentnost a hloupost lidí sedících z ničehož nic na nejvyšších pozicích (tehdy i nyní, u nás nebo v Evropské komisi), kteří byli iniciátory a realizátory těchto „hurá“ populistických akcí ve prospěch idolu páně V. Havla, které mohly skončit skutečnou tragédií a krvavou lázní.

Mít politickou moc neznamená mít plnou šrajtofli, ale je především odpovědnost nikoliv partě svých stranických a voličských uctívačů, ale všem lidem, občanům za to, co se děje a stane s jejich individuálními osudy bez ohledu na to, zda jsou, či nejsou uctívači. Znamená to také odvahu – když něčemu nerozumím a neumím –, že si nechám poradit nikoliv od vlezdoprdelkových kývačů-kariéristů, ale od odborníků.
Otázkou pak samozřejmě ale je, zda by takto veřejně přiznaná neznalost a neumětelství – nejen v otázkách obrany a bezpečnosti – vlastně u řady takzvaných politiků neprokázala neschopnost dotyčné osoby vůbec zastávat příslušný úřad. A platilo to jak v roce 1990, tak i v roce 2019!

Jakých bylo posledních třicet let. Co nám dalo, co nám vzalo? Jak hodnotíte toto období?

Podrobná odpověď by pravděpodobně vydala na knihu… zkusím stručně. Dalo nám to šanci a naději – nikoliv na plné lednice, značkové oblečení a dovolené v zahraničí –, ale na pozitivní změnu ve vztazích mezi lidmi, svobodu v otevřenosti a upřímnosti beze strachu o to, že budu za své postoje perzekuován, že ponesu následky takového jednání od těch, kteří si přivlastňují právo rozhodovat o tom, co si smím a nesmím myslet.

Dalo nám to šanci využít potenciál, který se skrýval v našich lidech, podnicích, dělnících, zemědělcích, vědcích, lékařích, v doslova „nadrženosti“ každého na podnikání a převzetí odpovědnosti za své životy do vlastních rukou. Dalo nám to šanci oprášit a zmodernizovat ambice pražského jara 1968… dalo nám to příležitost být „pilotním projektem“ všech rozumných a normálně uvažujících lidí v celé Evropě, lidí toužících po spokojeném životě v míru, beze strachu o svou budoucnost, o budoucnost svých rodin.

Místo toho jsme rozprodali, mnohdy za hubičku, všechno, co se dalo… i nedalo. Příležitost dostali bezskrupulózní jedinci s velmi ostrými lokty a vhodnými kontakty, s prvotním kapitálem kdoví odkud na úplatky, restituenti, kteří si své příbuzné z minulosti ani nepamatovali a neměli na v restituci získaném majetku v podstatě žádnou zásluhu – a tedy ani úctu k práci jiných, příležitost dostaly primitivismus, vulgarita, korupce a klientelismus kámošů. Možná to v prvních chvílích transformace ekonomiky mohlo této reformě poskytnout určitou forsáž – která však již po nedlouhé době, neregulovaná, vedla ke zvulgarizování pojmu podnikatel, banka, politik, úředník, ke zvulgarizování (v širokém slova smyslu) veřejného prostředí nejen v ekonomice, ale i ve společnosti jako takové – konečně i události v roce 1999 byly jen logickým důsledkem těchto procesů.

Dnes je již zcela patrné, že sametová revoluce zdaleka nebyla „zadara“, nebyla zdaleka jen a pouze vzedmutím „pravdy a lásky“ – dlouholetá masivní podpora disentu, některých chartistů a opozice socialismu, nebo lépe řečeno opozice vládě jedné strany (i to je relativní – pokud se podíváme, kdo byl zastoupen v „předsametovém“ Federálním shromáždění) a centrálně řízené ekonomice krvavě zaplacena námi všemi – teprve nyní po 30 letech začíná být zřejmé, jak jsme byli naivní a o co vše jsme nenávratně přišli. Na své si přišli všichni – zpravodajské služby obou velmocí, vychytralí prodejní politici, za normálních okolností zcela nezajímaví představitelé umělecké fronty (často zastřeně a vehementně kolaborující s vládnoucí ideologií), šejdíři a pseudopodnikatelé.

Náklady na SAMET byly pro naše současné přátele v EU a NATO značné, a bylo je nutné splatit – privatizace a zahraniční poradci si své odpracovali –, ale evidentně to stále nestačí – viz celá strategie EU (Evropské komise) k ovládnutí zemí, které měli před 70 lety vytvořit kolonie německé třetí říše, z hrobu vstávající revanš sudeťáků, respektive těch, kteří si na právem zrekvírovaný majetek dodnes činí zálusk, eskalace napětí a opětovná touha magorů po konfrontaci s Ruskou federací.

Naši důchodci, kteří na úkor svého celoživotního standardu zaplatili a svou prací postavili dopravní infrastrukturu, továrny, špičkové strojírenství, obranný průmysl, chemičky a zpracovatelský průmysl, filmařinu, nemocnice, školy, vybudovali výzkumné ústavy, energetiku včetně jaderné, metro, letiště, přehrady atd. – celou materiální základnu, na které tato země dodnes stojí a bez níž už bychom asi vlastně neexistovali (a to přesto, že velká část byla rozprodána cizákům a následně jako konkurenční potenciál cíleně zlikvidována – cihlářský průmysl? zbrojovky?), z toho mají doslova „úplné prd“ a současný předseda vlády se chlubí tím, jak se stát o své staříčky dobře stará??? Pan Babiš a stovky dalších, kteří by bez celoživotní práce těchto 2,5 milionu dnešních důchodců nevytvořili ony zprivatizované miliardy, by měli „kulový“, a nikoliv privátní desítky miliard!

Dalo nám to znovu potvrzení zkušenosti – že žádné přátelství a podpora, pokud nebudeme suverénní a sebevědomý národ, není a nebude zadarmo – ať už se to týká takzvaných přátel z Východu či Západu, Severu či Jihu. Dalo nám to zkušenost, že z historického hlediska pár let (30) takzvané demokracie/liberální pseudodemokracie a tržního kapitalismu urputně kopírující model Divokého západu, z dílny nemyslícím davem do popředí vynesených „přátel z mokré čtvrti“ má devastující účinky na celý národ, jeho morálku a právní vědomí, vlastenectví, schopnost chovat se svobodně a zároveň odpovědně jak z pozice každého jednotlivce, tak národa jako celku – aktuálně zejména k odporu vůči zešílené sebedestrukční Evropské unii.

Podřizujeme se cenzuře – jakým právem nás někdo míní cenzurovat?! Znovu začínáme na veřejnosti mluvit polohlasem, nebo nejlépe mluvit vyhýbavě nebo nemluvit vůbec. Znovu se bojíme říkat nahlas, co si myslíme – abychom nepřišli o práci, postavení?! Znovu se v kleče a na kolenou klaníme a podlézáme Germánůn, kteří ve 20. a začátkem 21. století podělali, na co sáhli?! Chodíme s prosíkem k nadnárodnímu, naprosto bezohlednému kapitálu s poníženou sebedestrukční žádostí o své vlastní zadlužení a vydíratelnost, v ekonomickém i politickém smyslu? Necháme politiky hrát s námi hru na slepou bábu (blbečky)? Po 30 letech je čas napravit, co se nepodařilo, napravit vlastní chyby, napravit způsob uvažování, jednání a konání. K závěru roku 2019 musím za sebe konstatovat, že jsme za těch 30 let prošustrovali – z toho, jaký obrovský jsme měli nástupní kapitál v lidech, znalostech, zkušenostech doma i na mezinárodním poli –, co se dalo. Ano, zatím se máme relativně dobře, ZATÍM! POUZE ZATÍM! Ale my máme na to, abychom se měli mnohem a mnohem lépe – nejen v materiálním slova smyslu…