Jaké události na domácí politické scéně byly podle vás v roce 2016 klíčové?

Z pohledu politika musím konstatovat, že se jednalo o krajské volby a zejména o jejich výsledek, který byl pro levici, ať již počítáme do jejích řad ČSSD, či nikoliv, zřetelnou prohrou! Babišova falešná akcentace na levicové hodnoty společnosti, kterou mnozí občané ne zcela dobře dešifrovali a prohlédli, slavila úspěch. Voliči svým odklonem k demagogickým a podprahově sdělovaným vizím milardáře, pohybujícímu se v jasném střetu zájmů, poté způsobili masové odčerpání hlasů zmíněnému levicovému sektoru. Vedlejším nežádoucím efektem se, bohužel pro prostého občana, stal comeback skomírající pravice.

Došlo také k obrovské fragmentaci krajské politické scény, kdy koalice vytvořil velký počet stran a hnutí, často zcela ideově a programově nesourodých a také disponujících v nových zastupitelstvech minimální většinou. Nic dobrého pro efektivní a hospodářsky řádné řízení krajů, a tedy ani pro ty, co v nich žijí!

Dalším významným aspektem končícího roku je snad i silně posílená role prezidenta republiky. Zemanovi se totiž velice chytře podařilo minimalizovat společenský vliv „kavárny“ a dalších posthavloidně orientovaných parazitických struktur, což jejich zejména pragocentrističtí protagonisté nesli velice úkorně a byli vůči hlavě státu nuceni inscenovat za pomoci médií jednu pseudokauzu za druhou.

Je u nás skutečně ohrožena demokracie tandemem Babiš–Zeman a staneme se satelitem Ruska nebo Číny? Nebo není u nás naopak ohrožena demokracie vměšováním Bruselu, Berlína a Washingtonu?

Nevím, zda je působením Babiše v politice ohrožena demokracie jako taková, ostatně dnešní systém ani za zcela demokratický nepovažuji, ale jedno je zcela jisté, že idea sociálně spravedlivé společnosti začíná díky jeho působení u nás skomírat. Babišův majetkový rozmach podporovaný Babišem samotným z křesla ministra financí považuji za jistou verzi velké privatizace, která se svého času, jak všichni dobře víme, doslova stala českou „loupeží století“. Metody a formy současného velkopodnikání jsou však jiné než v devadesátých letech, mnohem sofistikovanější a skrytější, takže chvíli potrvá, než společnost opět otevře oči.

V případě bruselské byrokracie se všemi těmi jejími centralizujícími projevy likvidujícímí národní identity členských zemí bych řekl, že se celá EU tímto procesem dostala do stádia blízkého vlastní smrti. Spojené státy budou mít ale pod „Trumpovým prezidentským patronátem“ nejspíše odlišné starosti než doposud; a čas teprve ukáže, zda se i tam něco pohne správným směrem. Expanzivní proválečnická politika by měla jednou pro vždy skončit, stejně jako logistická a finanční podpora podvratných hnutí po celém světě, podkopávající suverenitu mnoha zemí a rozdmýchávající ohniska válečných požárů, na pomyslném „smetišti dějin“. Domnívám se, že v USA mají vnitřních starostí a problémů více než dost!

A jaké věci považujete za klíčové v zahraničí?

V tomto ohledu nelze ignorovat, uznávám, jistým způsobem překvapivou volbu amerického prezidenta. Ani v osobě Trumpa však nemůže nikdo automaticky předpokládat okamžité srovnání dlouhodobé pokřivenosti zahraniční politiky USA. Američtí prezidenti jsou po desítky let pod vlivem nadnárodního velkobyznysu, a tak i orientace země je vždy, až na nějaké kosmetické změny, obdobně dlouhodobě neměnná. Připodobnil bych ji k tankeru, kterého otočit z kursu trvá také vždy delší dobu.

Dále bych snad ještě zmínil posun v bojích o Sýrii. Vládní vojska za aktivní vojenské pomoci Ruska začínají přejímat iniciativu a začíná se zdát, že se konflikt blíží ke konci. V Evropě byla nejspíše nejdůležitější událostí pokračující migrační vlna, na kterou jednotlivé členské země EU reagují odlišně; podotýkám, že některé státy, takzvaně provítačsky orientované, pro své občany poměrně nešťastně. Pád současné EU nejspíše odstartoval odhlasovaný brexit, tedy start procesu vystoupení Velké Británie, čímž se antiunitární procesy logicky posílily i v jiných zemích. Tématem doby začíná být kompletní rekonfigurace EU, bez které nemá tento moloch, stvořený k ovládání malých zemí silnými ekonomikami, naději na další přežití!

Už bylo oznámeno, že se ministrem zahraničí stane Rex Tillerson, který je označován za „proruského“. Například je proti sankcím. Co všechno může Trumpova vláda přinést světu a potažmo i nám, České republice? Skončí svět, jaký jsme dosud znali, jak někteří tvrdí?

Nemyslím si! Velká očekávání doprovázející každého nově zvoleného amerického prezidenta nebývají většinou reálně naplněna. Obama nasliboval masivní stahování amerických vojsk z různých misí, uzavření Guantanama, zajištění základní lékařské péče pro všechny Američany bez rozdílu a podobně, ale zase jako vždy, kde nic, tu nic. Snad jen se za jeho prezidentování ještě více rozšířily občanské nepokoje doprovázené výjimečným stavem, a to hned v několika unijních státech!

Trump podobně budí jistá očekávání, ale již například jeho tvrdý postoj vůči Kubě naznačuje, že se zase nebude jednat o žádného „beránka“, ale spíše o dalšího „vlka v rouše beránčím“. Tím však nechci říci, že by byla Clintonová pro svoji zemi a svět lepší volbou, ale jen to, že každý americký prezident bude vždy, z titulu vůdce jaderné a ekonomické supervelmoci, dělat především jen to, co je důležité, a sice ani tak ne pro jeho zemi, ale zejména pro zmíněnou elitu z velkobyznysu, a to jemu přirozeně zcela bez ohledu na potřeby a zájmy okolního světa. Kapitalismus je prostě již jednou takový, silnější má vždy pravdu, ať to stojí, co to stojí!

Dočkáme se výrazné „ruské stopy“ v politice budoucího prezidenta Donalda Trumpa?

Možná, že k nějakému sblížení dojde, ale tomu, že by si zrovna padli Trump s Putinem kolem krku, nevěřím. Trump je do jisté miry nepoznaným fenoménem, podobně jako Andrej Babiš u nás, mnohem více majetnickým pragmatikem než ideologem a je mu o trošku více jasno než typickým „jestřábům“, že vyprovokovaný válečný konflikt s Ruskem by nejspíše neměl vítěze. A potom by to početně snad ani ne jedno procento amerických dolarových milionářů si své často až podezřele jednoduše získané majetky mohlo obtížně užívat. Ostatně Trumpem deklarované snahy o posílení rozpočtu NATO z rozpočtů jednotlivých členských zemí se asi Rusku zrovna také moc líbit nebudou. Takže obecně předpokládám, že v některých oblastech dojde k „oteplení“, v jiných bude pravý opak pravdou.