Nedávno se objevil průzkum, z něho vyplývalo, že 63 procent Čechů nesouhlasí s tvrzením, že Romové u nás čelí diskriminaci. Zajímavé je, že naopak výsledek průzkumu v celé EU ukazoval, že 75% všech obyvatel zemí EU si myslí opak, tedy že Romové diskriminováni jsou. Čím to je?

Romská otázka není nikdy posuzována objektivně, vždycky emocionálně. Podle toho, na které straně barikády člověk stojí, je Rom buď vrah, gauner a příživník, anebo naopak absolutní hvězda.

Pak existuje třetí meziskupina posuzovatelů. Jsou to Romové tepající do vlastních řad za potlesku majoritní společnosti. Už jich bylo v posledních dvaceti letech mnoho a všichni dopadli stejně. Pár let byli majoritou obtleskáváni a potom buď úplně vypadli z romského hnutí i ze zájmu majoritní společnosti, nebo se radikalizovali. Příkladem může být ing. Karel Holomek, který se po dvaceti letech neúspěšné snahy o dialog s českou vládou vzdal veškerých vládních funkcí a začal artikulovat své názory tak otevřeně, že ještě před deseti lety by ostatní lidi za náznak takových názorů tvrdě kritizoval. Jenže z historie romského hnutí se nikdo nepoučí. Vždycky přijde nová generace lidí, kteří mají dojem, že se vládě dá zavděčit. Neříkám, že kritika vůči Romům není na místě, v mnoha směrech ano, ale je také nutno mít pochopení. Nikdy nemůžete člověka hodnotit ze své vlastní úrovně, ale vždycky z jeho úrovně, jeho mentálního hlediska, životních zkušeností a intelektu. A z jeho reálných možností, jak sám může pohnout svým osudem.

Nikoho nebaví bědovat, mít hlad a chodit si vyprošovat na sociálku nějaké peníze. Každý žije svůj život, jak nejlépe umí, logicky.  Každý jedná podle toho, co se osvědčí. A když se osvědčí chodit ječet na sociálku – kdo by to nedělal? K tomu řvaní si majoritní společnost Romy báječně vycvičila – a teď si stěžuje.

Pak se ale určitě setkáváme s názory, kdy lidé přiznají, že Romové diskriminaci čelí, avšak vzápětí dodají, že si za to mohou sami…

Ano, a často Romům dávají za příklad jiné menšiny, které jsou údajně báječně integrované, například Vietnamci. V tomto případě kritici Romů pominou účast vietnamské menšiny na kriminálním životě naší země prostřednictvím miliardových celních podvodů a velkopěstíren marihuany. To není integrace, to je ignorantství české právní reality.

• TÉMA Romové

Pokud lidé srovnávají Vietnamce a Romy, zapomínají na pár „drobností“. Když vejdete do vietnamského obchodu, vždycky jsou tam puštěná jejich internetová rádia, televize a mají tam svůj tisk. My mluvíme o vietnamské menšině, ale nikdo si neuvědomil, že Vietnam má 90 milionů obyvatel a první vietnamské království bylo založeno 300 let před naším letopočtem, tedy 900 let před tím, než Praotec Čech přestal lovit zubry v Podněstří a odtransportoval se pod horu Říp. Tak co to tady srovnáváme? Číňané a Vietnamci nám to sice nikdy neřeknou přímo, ale my jsme pro ně barbaři, my jsme pro ně… Cikáni.

Zatímco Romové naproti tomu…

Nikdy samostatný stát neměli, a proto nemají ten neustálý zdroj kulturní a osobnostní integrity. V tom je ten rozdíl, který samozřejmě nespraví ani žádný teoretický samostatný stát, protože žádný nový Izrael už nevznikne. Musí se najít jiné vzorce, které problém nedostatečného zázemí Romů eliminují. Toho však nedocílíme tím, že budeme pouze říkat, proč se tedy ostatní minority integrovaly a tato ne.

Vraťme se ještě k té diskriminaci.

Nehodnoťme, jestli někdo čelí nebo nečelí diskriminaci, ale jestli může nebo nemůže rozvíjet svoji vlastní integritu. Romové nemohou rozvíjet svoji integritu, protože jejich jazyk je potlačovaný, je do dneška v ilegalitě. Jestliže je jazyk potlačen, nemůže člověk přemýšlet a když nemůže přemýšlet, nemůže ani formulovat myšlenky, jít k abstraktnímu myšlení a tak mentálně krní.  To, že řada Romů už romsky neumí, nehraje takřka žádnou roli. I třetí generace, která romsky neumí, zachovává i v češtině romský syntax a romské vyjadřovací vzorce. Vzniká tak romský etnolekt češtiny, který nemá s češtinou ani s romštinou mnoho společného. Jde o češtinu podle romské gramatiky. Pro přemýšlení naprosto nepoužitelné.  

Jak z toho ale ven?

V momentě, kdy Romové se naučí romsky, kdy do těch vzorců, které jsou pořád udržované, nasázíte slovíčka, získají nástroj na skutečné přemýšlení. A když umíte dobře svůj vlastní jazyk, naučíte se velmi dobře cizí jazyk. Z tohoto hlediska mají romské děti např. v Anglii obrovskou výhodu a velmi dobře se učí anglicky, protože se neučí třetí jazyk přes druhý jazyk, který nikdy pořádně neuměli, ale učitelé s nimi mluví romsky a informační přenos je pro ně velmi rychlý.

Když jsme domlouvali rozhovor, mluvila jste o nějaké knize, která podle vás svým způsobem náš problém také popisuje. O co šlo?

Velmi mne oslovila kniha s názvem „Břímě bílého muže“ s podtitulem „Proč pomoc Západu třetímu světu selhává“ od Williama Easterlyho. Ta popisuje problém koloniální a postkoloniální Afriky a je tam několik aspektů, u kterých jsem si uvědomila, že řešení problému romské otázky nejen v České republice, ale vůbec v celé Evropě je v podstatě úplně stejné, jako vztah koloniálních mocností ke koloniím.

Například ve francouzských koloniích kolonizátoři přijali pravidlo, že každý Afričan musí být členem nějakého kmene podobně, jako je Evropan příslušníkem nějakého národa. Úředníci tvrdili, že každý kmen musí tvořit samostatnou jednotku a musí mít svého náčelníka. Tam už ale žádné kmeny nebyly! Ani žádní náčelníci! Za této situace koloniální mocnost v podstatě rozdala lidem nové identifikační karty, přiřadila je ke kmenům, jež si v nejhorším případě vymyslela, a uměle jmenovala náčelníky, kteří jim měli vládnout. To mi strašně připomíná to neustálé volání po nějakých cikánských vajdech. Nikoliv Romové, ale majoritní společnost se neustále dožaduje romského vůdce! Když umřel takzvaný „olašský král“ v Ostravě, fascinovaná majoritní média přinesla tuto „zprávu“ na první stránky. Na romském informačním serveru Romea to byla jedna drobná zpráva.

Co za těmi snahami stojí?

Když lidi zařadíte, můžete je ovládat. Lidé jako je dnes pan Banga, Horváth a další, kteří jsou uměle dosazováni do vládní komise pro problémy Romů, to jsou ti afričtí uměle dosazovaní náčelníci. Nejsou tam, protože by je zvolili Romové. Jsou tam, protože si je vybrala majoritní společnost. To je další z charakteristických rysů kolonialismu:  koloniální velmoci nikdy nepřizvali domorodé obyvatelstvo kolonií k participaci na moci. Domorodci byli druhá sorta lidí, kterou je potřeba obhospodařit, ale schopnost a právo vyjadřovat se ke svým vlastním problémům a participovat na moci jim byli upřeny.

Přesně totéž se u nás týká Romů. Ani oni nijak neparticipují na moci, takže se také nepodílí na zodpovědnosti. Moc a zodpovědnost je zásadně provázaná. Nemůžete participovat na zodpovědnosti za věc, kterou nemůžete nijak ovlivnit, to je jasné. Když máte mít odpovědnost za to, že dobře uvaříte oběd, musíte mít možnost si k tomu nakoupit ingredience. Pokud vám ale někdo na stůl flákne shnilé brambory a řekne, udělej z toho kaviár, tak těžko můžete ručit za to, že z toho kaviár bude.

Třetí paralela s koloniálním přístupem je, že nikdo z rozvojových programů aplikovaných v postkoloniální Africe nevyužil lokálních aktivit, které i osvícení místní vůdcové začali provozovat. Easterly třeba uvádí příběh o univerzitě v Ghaně. Tu založili místní obyvatelé a úspěšně funguje bez jediného dolaru pomoci od nějakých rozvojových agentur. V tomto směru mne napadá síť středních škol včetně mezinárodní konzervatoře, vlastněná a provozovaná JUDr. Emilem Ščukou. Prakticky nikdo o ní neví. Což je pravděpodobně dobře, protože na těchto školách získává vzdělání značné množství romských středoškoláků bez toho, aby do toho mohl stát zasahovat – rozuměj bez toho, aby to mohl stát mařit.