V minulých dnech se během údajného pokusu o převrat v Rusku představitelé naší vrcholné politické scény dopustili vícerých výroků ohledně politické stability Ruska nyní i v minulosti. Ministryně obrany se dokonce dala na cestu odborného analytika ruských dějin, přičemž na svůj twitterový účet napsala zobecňující výrok: „Tak už konečně víme, čemu se v Rusku říká speciální operace. Po šestnácti měsících války na Ukrajině vede válku Rusko s Ruskem. Nic překvapivého. Je to jejich tradice. Neúspěšné války tam končí popravou cara, chaosem a občanskou válkou pod dohledem fízlů. Gratulujeme." Co vy na to?

Paní ministryně má velkou naději, že se po demisi dobře uplatní v arménském rozhlase. Připomeňme si jeho ohlášení „Nikolaj Ivanovič z Moskvy si koupil automobil.“ Po upřesnění se totiž zjistilo, že nešlo o Nikolaje Ivanoviče, ale Fjodora Kuzmiče, že nebyl z Moskvy, ale z Leningradu, a že si nekoupil automobil, ale ukradli mu kolo. Podobnou relevanci má ono vyjádření paní ministryně. Dovoluji si proto z valné části nesouhlasit s jednotlivými slovy „poprava cara“, „chaos“ a „občanská válka“, vztaženými v případě Ruska ke slovům „neúspěšná válka“.

Není to přílišné slovíčkaření?

V odborné práci nejde o slovíčka, ale o termíny. Na jedné straně kritizujeme užití slovních spojení jako „internacionální pomoc“ nebo „speciální vojenská operace“, takže člověk by očekával na straně druhé preciznost v pojmech. Je pravdou, že jeden lidovecký boss nedávno oznámil cosi ve stylu, že ministr žádnou odbornost mít nemusí. Ale nějaké nároky na ně bychom snad za ty miliony korun, co nás ministři ročně stojí, mít mohli.

Dobře, vezměme to popořadě. Takže Rusko a neúspěšné války...

Od 16. století, kdy můžeme hovořit o velmocenském statutu Ruska, tato země mnoho neúspěšných válek nevedla. Livonská válka v letech 1558 až 1583 mu sice nepřinesla očekávané cíle, ale Rusko se zachytilo na pobřeží Baltského moře krátce po jejím skončení, po uzavření teusinského míru v roce 1595. Poté přišlo období tzv. smuty (Můžeme použít termín chaos, ruské slovo ale má mnohem hlubší významovou beznaděj. Pozn. Red.), tedy vleklé krize a pádu na samotné dno, ovšem příčiny byly hlavně domácí.

Dalším neúspěšným vojenským konfliktem, končícím zjevnou porážkou, byla krymská válka v letech 1853 až 1856. Její následky však byly napraveny úspěšnou válkou o dvaadvacet let později.

Za třetí pro Rusko neúspěšnou válku můžeme označit konflikt s Japonskem v letech 1904 a 1905. Nejosudovější ale pro něj byla první světová válka, neboť přinesla pád režimu a několik let domácího konfliktu, mnoha ruskými autory označena jako tzv. druhá smuta. V ní již sovětské Rusko utrpělo největší porážku v létě 1920 ve válce s Polskem. Následky oné třetí, čtvrté a zčásti páté neúspěšné války však byly překonány vítězstvím ve druhé světové válce. A to jak v Evropě, tak na Dálném východě. Tím máme také vyřešen onen chaos.

Rusko tedy mnoho neúspěšných válek neprodělalo?

Asi tak. Většina válek, které Rusko od onoho 16. století vedlo, pro ně skončila úspěchem. Nejdále na západě se Rusové dostali do Paříže, odkud se stáhli. Nejdále na východě došli ruští vojáci někam na Kamčatku, kde již zůstali. Případně na Aljašku, odkud se také stáhli. V rámci oněch neúspěšných válek následovala v jediném případě poprava panovníka, chaos a občanská válka. Takže ono zobecnění vychází pouze z jediného příkladu.

Něco podobného, jako by se všichni naši ministři obrany hodnotili dle činnosti Alexeje Čepičky. To ovšem může být dáno tím, a je to dosti pravděpodobné, že dotyčná ministryně nejen o ruských dějinách, ale o historii obecně, prakticky nic neví. Poněkud humorné, je-li členkou vlády, v níž se nacházejí tři graduovaní učitelé dějepisu. Není to tak dávno, co jeden pražský profesor historie nabízel některým politikům doučování v dějepisu. Tady by mohl mít další adeptku.

Říkáte jediná poprava panovníka. Ale rozhodně u nich nešlo o jedinou násilnou smrt..

To máte pravdu. Po přijetí císařského titulu v roce 1721 byli za necelých dvě stě let zavražděni celkem čtyři ruští panovníci. Mikuláš II. byl popraven rok po své abdikaci. Takže, přísně řečeno, šlo o popravu bývalého panovníka. A popraveného bývalého panovníka máme v novověkém Rusku opravdu jednoho - stejně jako v Anglii či ve Francii.

Čtyři zavraždění panovníci za necelých dvě stě let, to opravdu není málo. Ale uvědomte si, že za necelé dvě stovky let existence byli ve Spojených státech amerických zavražděni čtyři prezidenti! Takže tam i tam se odehrálo "Čtyři vraždy stačí..."

Lipského komedii v globálním měřítku máme za sebou. Ale pojďme dál. Co máte proti pojmu car?

Jeho nesprávné užívání. Zde opravdu nevystačíte s verši „cár, necár, svátek, nesvátek, je to všechno rovno“. A pokud vystačíte, tak se vám výsledek skvěle rýmuje, stejně jako u Havlíčka. Pojem car souvisí v Rusku s ideou tzv. třetího Říma, s přenosem císařského titulu z Cařihradu, či chcete-li Konstantinopole, po dobytí Osmany. Carskou titulaturu začal v části diplomatických listů užívat moskevský velkokníže Ivan III., jenž vládl v letech 1462 až 1505. Oficiálně jej zavedl jeho syn, velkokníže Vasilij III., v roce 1514 při uzavření smlouvy s císařem Maxmiliánem I. Ovšem teprve Vasilijův syn Ivan IV., známý pod přídomkem „Hrozný“, byl roku 1547 korunován na cara, čímž se pojem stal oficiálním titulem ruského vládce.

V čem je tedy problém?

V tom, že od roku 1721, přesněji od 22. října/2. listopadu 1721 (Rusko je podle kalendáře pozadu o vícero dnů. Pozn. Red.), se ruský panovník označoval jako „imperator“, tedy císař. A tento jednoznačný císařský titul byl uznán během následujících let v celé Evropě. Od Petra I. až po Mikuláše II. tedy Rusko nemělo za vládce cara, ale císaře, což by magistra mezinárodních vztahů asi měla znát. Všechny císařské tituly v Evropě se až do roku 1804 odvozovaly od římských císařů. Po pádu západořímské říše titul na východě přetrval až do roku 1453. Na západě byl obnoven Karlem Velikým v roce 800 a zůstal zachován až do roku 1806. Rusko převzalo východní titul postupně, s prosazením teorie „třetího Říma“, a kodifikovalo jej mezinárodními smlouvami.

Dobře, a co občanská válka?

Až do pádu absolutní monarchie v únoru/březnu 1917 nemůžeme v Rusku o občanské válce hovořit, protože pro ni nebyly k dispozici občané. Takže opět zde dochází k zobecnění na základě jednoho případu. To ale nemá nic společného s odborným vyjadřováním. Tady jde opravdu o Rádio Jerevan.

A co selské povstání Jemeljana Pugačova?

Ano, zde máme spojení ve formě domácí válka a zavražděný panovník, i když pouze v symbolické rovině. Ale nejde o pojmy „car” a „občanská válka“. Ostatně přibližně o sto let dříve došlo v Rusku k podobné domácí válce, označované také jako Razinovo povstání. Zde však chybí návaznost na cara a jeho násilnou smrt. Takže je mi líto, ona inkriminovaná věta je jako celek naprosto nesmyslná. Tady opravdu Fjodoru Kuzmičovi v Leningradě ukradli kolo.

Ministryně Jana Černochová je absolventkou magisterského oboru mezinárodní vztahy na soukromé Metropolitní univerzitě v Praze. Studovala tam v době, kdy probíhalo policejní vyšetřování ohledně bezplatného studia státních a magistrátních úředníků výměnou za určité nadstandardy. Může to mít nějakou souvislost?

Nechal bych věci staré dvanáct let stranou. Navíc ona odsouzená osoba počátkem roku 2012 obdržela milost prezidenta republiky. Spíše bych se zabýval jinou věcí. Metropolitní univerzita byla vloni vládní Radou pro výzkum, vývoj a inovace hodnocena jako nejlepší česká soukromá vysoká škola. Škola samotná uvádí, že její vědecká činnost je prioritně zaměřena na oblast mezinárodních vztahů a dalších oborů. A my zde máme absolventku, považovanou za jednu z tváří univerzity, jejíž znalosti jsou, mírně řečeno, chabé. Jde sice pouze o jednu bývalou studentku, takže není důvod jakkoli zobecňovat, ovšem dotyčná se nachází ve velmi důležité a prestižní státní funkci, přičemž v ní se určitá odbornost právě na tomto poli považuje za potřebnou.

Ono je to s těmi absolventy Metropolitní univerzity poněkud vachrlaté. Mezi ně patřil také František Dohnal, pravomocně odsouzený k podmíněnému trestu vězení. Další absolvent je snad dále stíhán pro podezření z korupce, neboť osvobozující rozsudek byl zrušen...

Právě proto by měli všichni absolventi univerzity vážit slova, zvláště v odborných záležitostech a v rámci oboru, v němž jsou graduováni, aby své Alma mater, tak úspěšně se rozvíjející, nedělali medvědí službu.

Vraťme se však k Janě Černochové. Absolvovala v roce 2011...

Ano a její diplomovou práci můžete nají v knihovně zmíněné univerzity pod signaturou 11/5/MV, takže se s ní každý při dodržení zásad autorského zákona může seznámit.

To jsem udělal. Jste sice historik, ale více než deset let jste mezinárodní vztahy přednášel na Univerzitě Karlově. Ostatně na Metropolitní univerzitě působí několik vašich bývalých studentů. Jste také spoluautorem dvou publikací v oboru mezinárodních vztahů. Knih „Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů“ a publikace „Dějiny NATO“. Ohledně české zahraniční politiky máte v autorském portfoliu nedávno vydanou dvousvazkovou publikaci „Kronika republiky“, přičemž v druhém dílu jsou naše dějiny dovedeny až do období covidu. Během svého působení na vysokých školách jste vedl více než stovku magisterských prací a minimálně stejný počet jich oponoval. Co mi k té práci tedy povíte?

Práce je nazvána „Současná česká zahraniční politika” a vedoucím práce byl Ing. Petr Ort, Ph.D. U těchto dvou bodů bych se zastavil. Název je podán velmi široce, bez potřebného časového či geografického ukotvení. Publikace s takovým názvem může mít dvacet stran hutného zobecňujícího textu, ale také deset svazků po tisíci stranách, s detailními rozbory principů a událostí. Začtete-li se do práce, zjistíte, že ona neukotvenost v názvu se projevuje v celé práci. Místo detailního seznámení s jedním problémem a jeho odborným rozborem zde máte cosi jako „surfování” po náhodných vlnách, bez standardů heuristiky a kritiky. Bohužel, toto je dnes dosti obvyklý postup na většině současných vysokých škol těchto oborů, takže námi sledovaná práce je sice standardní, ale jejím cílem je pouhé získání titulu, nic jiného.

Říkáte, že to je dosti obvyklé?

Bohužel, asi nejen u nás. Ostatně můžeme tuto práci porovnat s absolventskou prací Condoleezzy Riceové (Americká profesorka politologie, která byla ve druhé Bushově vládě v letech 2005 až 2009 ministryní zahraničních věcí. Pozn. Red.), jež u nás byla vydána pod názvem „Sovětský svaz a československá armáda 1948–1983“. To je taková snůška nesmyslů, že ve srovnání s ní téměř každá naše práce z oboru mezinárodních vztahů může aspirovat na ocenění v rámci břečťanové ligy.

Inženýr jako vedoucí práce ve společenskovědní oblasti, to ale asi standard není...

Nejprve jsem se domníval, že jde o chybu a místo Petr Ort má být Alexandr Ort. Ale opravdu jde o Petra Orta, absolventa oboru pozemní stavitelství, autora významných publikací, týkajících se oceňování staveb a obecně realitního trhu, jednoho ze špičkových odborníků s celoevropskou působností. Od realitního trhu k realitě mezinárodních vztahů je však cesta dlouhá. V každém případě to bylo poněkud nestandardní a menší zkušenost vedoucího práce v tomto oboru se rozhodně na výsledku projevila.