Ve svém blogu v článku Benešova pomsta se zmiňujete mj. o tom, jak se protektorátní prezident Hácha znelíbil exilovému prezidentu Benešovi. Jak vlastně hodnotíte „starého, unaveného a nemocného" doktora Háchu? Zdá se, že u nás dostává určitou reminiscenci a pochopení.

Emila Háchu hodnotím kladně. Čestný člověk, vážený soudce a odborník na správní právo, jsa již v důchodu, se podvolil naléhání druhých a stal se prezidentem. Věděl, do čeho jde, že s vysokou pravděpodobností bude v budoucnu za to pykat, ale obětoval se. Jako prezident bezmocný ani on, ani vláda ale nebyli, pokud to čeští historici tvrdí, lžou, protože s výjimkou obrany, zahraniční politiky, financí a hospodářství zůstaly všechny ostatní vládní resorty v rukou české protektorátní vlády! Hácha i vláda prosadili mnoho užitečných věcí, dokonce i proti vůli Němců. Ti chtěli udržet českou autonomii v rámci Německé říše, aby neměli s Čechy problémy, a tak zasahovali zcela minimálně a nepřímo.

To ovšem také znamená, že oba české cikánské koncentráky v Letech a v Hodoníně u Kunštátu, kde umírali na nakažlivé choroby a podvýživu, nejen vznikly odhlasováním příslušného zákona v parlamentu druhé republiky, nýbrž měly po celou dobu své existence český personál a byly hlídány českými četníky. Podvýživa zadržovaných byla způsobena enormním kradením potravin personálem táborů a četníky. Pozdější transporty Cikánů do německých koncentračních táborů na Východě zařizovaly a organizovaly české úřady. Německo je převzalo bezúplatně, protože protektorát byl součástí Říše. I všechny perzekuce Židů na území protektorátu až po transport do ghetta Terezín včetně taktéž organizovaly české úřady. Ale na transporty z terezínského ghetta dále již české úřady vliv neměly.

Přísně vzato, domyslíme-li si důsledky, Hácha a jeho vláda abdikovat nemohli. Co by se stalo? Nacisté by zcela určitě chtěli udržet i nadále současný smírný stav v protektorátu, kde sabotáže prakticky neexistovaly. Koho by ale Němci do české vlády přijatelné pro obyvatelstvo protektorátu sehnali? Nabízeli se čeští fašisté, kteří ale byli mezitím bojkotováni samotným protektorátním obyvatelstvem i úřady jako nepřátelé českého národa. Vláda z nich složená by nic proti vůli národně semknutého obyvatelstva neprosadila. To Němci i protektorátní vláda dobře věděli. Čeští fašisté byli též zuřivě nacionalističtí, takže nutně byli skrytě protiněmečtí, což by přineslo k chaosu ještě další komplikace. Kdyby Němci otevřeně sami převzali moc v protektorátu, bylo by po české autonomii, která byla mimochodem větší než za Rakouska-Uherska, a Češi by se zcela určitě začali vzpírat. A to Němci potřebovali ze všeho nejméně.

... hlavně se však zmiňujete o generálu Eliášovi.

Ano, protože Benešovi se protektorátní vláda v čele s ministerským předsedou Aloisem Eliášem a prezidentem Emilem Háchou v určitý okamžik znelíbila svou pouhou existencí, neboť mu blokovala uznání exilové československé vlády s ním v čele z prozatímní na stálou. Proč by měla vláda Velké Británie uznat československou vládu v Londýně za reprezentantku ČSR, to jest, aby měla stejný statut jako ostatní exilové vlády v Londýně, když v Praze byla jedna vláda s prezidentem a v Bratislavě druhá? K čemu by pak měla sloužit vláda třetí, exilová, londýnská v čele s Benešem? Statut stálých exilových vlád měly, na rozdíl od československé, vlády všech ostatních okupovaných států v Londýně kvůli tomu, že v jejich zemi nebyla žádná vlastní vláda ustavena.

Sovětský svaz 18. 7. 1941, měsíc po zatažení své země do války, československou vládu v Londýně plně uznal. Týž den zrovnoprávnila i britská vláda československou s ostatními exilovými vládami v Londýně dopisem ministra zahraničí Roberta Anthonyho Edena Janu Masarykovi, to jest přestala ji považovat za prozatímní, ale ještě ji neuznala za představitelku Československa coby státu, jen jeho obyvatel. Vzala na vědomí, podle textu dopisu, sdělení v Benešově memorandu z 18. 4. 1941, že „prozatímnost československé vlády bude napříště pojímána jako vnitřní věc československé demokracie, to znamená, že se dnešní československá vláda hned po válce podrobí ustanovením demokratické československé ústavy“. Tím se československá vláda zavázala, že bezprostředně po válce abdikuje a prezident s ní a podrobí se volbám, což po válce vláda ani Beneš nedodrželi. Ministr zahraničí Eden ve výše zmíněném dopise též uvedl, že argumenty pro kontinuitu, tedy pro nepřetržité prezidentství E. Beneše, uvedené v Benešově memorandu, jsou „poněkud složité“ a že „vláda Jeho Veličenstva si přeje ponechat tuto otázku pro pozdější úvahu ve vhodné chvíli“ a „také se nezavazuje, že uznává a bude podporovat stanovení kterýchkoli hranic ve střední Evropě“. Tedy k otázce kontinuity nezaujala stanovisko, Mnichovskou smlouvu za neplatnou neprohlásila.