Jaké místo ve vašem díle má filozofický návrh Ústavy Země, který jste právě zveřejnil?

Jednoduše odpovědět neumím. Tato věc zrála dlouho. Musel jsem nejprve vystudovat techniku a seznámit se s povahou přírodních věd, abych pochopil, že filozofie, kterou jsem absolvoval později, je skutečnou vědou věd. Ale ani filozofie, tak jak se v Brně studovala, nebyla ještě onou teorií vyššího řádu, z jejíž perspektivy bych mohl porozumět dnešnímu světu. Takovou teorii, nové evolučně-ontologické pojetí bytí (skutečnosti), jsem musel teprve sám vytvořit. Pouze v tomto rámci dávaly aktuální ekologické otázky smysl. Když jsem totiž před více než dvaceti lety psal knihu Ohrožená kultura, vycházely knihy pod názvy Ohrožená příroda. Bylo třeba opustit antropocentrický přístup, problémy a vztahy správně pojmenovat, volit jinou rovinu výkladu.

Především šlo o to, pochopit bytí nikoli jako stálost, ale v souladu s vědeckými poznatky jako aktivitu, jako tvořivou procesualitu. Jen z tohoto širokého evolučního přístupu lze totiž pochopit rozpolcenost dnešního pozemského bytí na dva protikladné planetární systémy. Tím bylo možné ukázat, že dnešní ekologická krize je vlastně existenciálním konfliktem kultury s přírodou. Ale teď konkrétně k vaší otázce. Napsal jsem nejprve několik apelativních textů, jakými byly Nájemní smlouva se Zemí, Deklarace závislosti, Jedenáct podmínek biofilního obratu kultury. Ústava Země je tedy završením několik desítek let trvajících úvah o konfliktu kultury s přírodou a o možném způsobu jeho řešení.

Kdo patří do cílové skupiny příjemců těchto informací nebo spíš výzev?

Jedním slovem je skupina široká. Ústava by měla oslovit teoretiky, obyčejné lidi, pedagogy, žáky i studenty. Ale jejímu zpřesňování a konkretizaci by se měli věnovat především právníci a politici. Takový text, jako je Ústava Země, by měl být totiž schopen napsat každý dobrý právník, kdyby měl odvahu a příslušné přírodovědné a filozofické znalosti. Jedním z cílů textu je tedy přimět právní vědu, aby se konečně začala zabývat nejen právy člověka, ale také právy Země, její subjektivitou. Dnešní právo totiž už přiznává subjektivitu kulturním organizacím, podnikům a mezinárodním korporacím, ale odmítá ji přiznat největšímu pozemskému podniku, jímž je Země. Myslím, že se tu právo chytilo do vlastní pasti, když kromě subjektivity fyzických osob přiznalo subjektivitu umělým nadosobním prvkům kultury, ale ne Zemi, která je starším, svébytnějším a na člověku i kultuře nezávislým systémem. Navíc je širším systémem, který člověka vytvořil a existenci kultury umožňuje.

Jaké konkrétní právní důsledky by mělo mít přijetí vaší Ústavy Země?

Důsledky zatím jen odhaduji. Přijetí takového dokumentu by mělo Zemi přiznat ochranu před naší technickou spotřební kulturou: některé dnes dovolené a neregulované postupy, např. těžbu surovin a fosilních paliv, by přijaté zásady měly regulovat tak, aby tyto dary Země mohly využívat i další generace. Proto bude nezbytné něco, např. zamořování a znečišťování vody, půdy, ovzduší a potravin, zakázat. Takové návrhy se už v některých ústavách (např. jihoamerických) objevují. Našel jsem mladého právníka, který srovnával různé ústavy světa a do publikace o ústavě, která už brzy vyjde, sepsal pojednání o tomto problému. Některá omezená práva se už dnes částem přírodního území stydlivě přiznávají i u nás (např. právo řeky na meandrování, právo na spontánní vývoj krajinné oblasti, nedotknutelnost území vodního zdroje atp.)

Ale jde o to, abychom právo na existenci a vlastní evoluci přiznali celé zeměkouli, protože Země není ani jen jednotlivá řeka, ani jen malá chráněná oblast. Země je evolučně vzniklý a dokonale sladěný celek živých i neživých systémů, v jehož rámci vznikalo všechno neživé i živé včetně člověka jako biologického druhu. Je to vlastně nejmenší systém schopný dlouhodobého vývoje v čase. Kulturou oslabená a rozvrácená planeta totiž příznivé podmínky pro další lidskou reprodukci nezajistí. Civilizační choroby u malých dětí a potíže s početím dětí u mužů to už signalizují velmi názorně.

Od právníků toho zatím moc neočekávám. Když jsem s návrhem Ústavy Země postupně oslovil tři profesory práva, všichni zarytě mlčeli. Patrně se bojí formulovat něco, co by nemohli dobře zdůvodnit. Oni postihují odchylky od norem, které přijímají politici. Ale také filozofové jsou podobně ustrašení. Abych to doložil, přesně ocituji zdůvodnění, proč návrh Ústavy Země nemohl otisknout Filosofický časopis. „Dospěli jsme k závěru, že téma, kterým se zabýváte, je velmi důležité a aktuální, nicméně sama Charta Země (zajímavý terminologický posun, pozn. J. Š.) je textem příliš proklamativního charakteru, který nekoresponduje se základním analyticko-kritickým zaměřením Filosofického časopisu“. Raději se zdržím komentáře a dodám jen to, že v Moskvě už není Brežněv, ale strach nás neopustil. Filozofové dnes raději interpretují antické a středověké autory, ale na to, aby poukázali na velké globální problémy dneška, jim chybí, pominu-li kompetenci, osobní statečnost.

Píšete, že příroda dnešní civilizační zátěž dlouho neunese. Není už na kroky jako přijetí Ústavy Země pozdě?

Je jasné, že některé procesy, které vyvolal rozmach kultury, jsou nevratné. Pokud se vytěží důl s uhlím, tento přírodní zdroj se už neobnoví. Vyhubené živočišné druhy nebo vytěžené horniny ve formě odpadu, který se už rozptýlil po zeměkouli, rovněž nelze obnovit. Jsou ale přírodní procesy, které musíme chránit a jimž by se samovolně se vyvíjející civilizace mohla přizpůsobovat, pokud by uznala jejich nadřazenou hodnotu. Například rozsah a úrodnost půdy, čistota vody a ovzduší.

Jde tedy o to, konečně přiznat Zemi nejvyšší možnou hodnotu a subjektivitu. Nejprve k problému hodnoty. Měli bychom vědět, že existují dva typy hodnot – hodnoty, které jsme vytvořili, a ty, které vznikly bez nás. Sem patří např. obyvatelná Země spolu s člověkem a ostatními živými systémy. A tyto hodnoty, které jsme nevytvořili, jsme zatím dostatečně neuznali. Uznali jsme jen hodnotu člověka. Ale Země je velkolepý rovnovážný systém, velký organismus, jemně vyvážená dynamická struktura, kterou jsme nevytvořili, jež nás zrodila, zahrnuje a reprodukuje. Musíme tedy včas přistoupit k přiznání ničím nezpochybnitelné hodnoty Zemi, k uznání její nadřazenosti nad člověkem a kulturou, k šíření pravdy o jejím biofilním nastavení. Země je oživená již asi po dobu 3,8 miliardy let, i když nejprve jen bakteriemi. Živé tu vzniká z neživého a každý organismus po svém zániku vrací chemické prvky zpátky planetě. Tento proces je důkazem možné trvalé spolupráce živého s neživým, důkazem evoluce živého v rámci celku planety. Může být proto předobrazem možné spolupráce kultury se Zemí.

K problému subjektivity dodám již jen to, že o subjektivitě nerozhoduje náš názor, ale musíme ji testovat objektivně, tedy tím, co vytvořila. Uznáme-li, že Země spontánně vytvořila dnešní dokonale uspořádanou biosféru včetně člověka a že subjektivita lidská vytvořila pouze dnešní protipřírodní kulturu, která navíc sama sebe existenčně ohrožuje, pak okamžitě vidíme, že je dále neudržitelné popírat nepodmíněnou subjektivitu Země, upírat jí právo na vlastní reprodukci a evoluci. 

Neobáváte se, že ve světě plurality informací nemůže dojít ke shodě na interpretaci hodnoty a subjektivity Země?

Nejsem velkým přítelem plurality ve vědě a ve filozofii. Pluralita je často šidítkem pro nezasvěcené, pro tzv. zdravý rozum. Lidem se může zdát, že platí i ve vědě, že rozdílné postoje ke skutečnosti převládají, že všechny názory jsou víceméně stejně důležité. Myslím si, že důležité jsou názory kompetentní. Pokud jde o složité otázky, např. lidské zdraví či zdraví Země, nikdy nemají pravdu všichni, pravdě se blíží jen názory lidí, kteří danému problému rozumějí. I když má dnes téměř každý člověk pocit, že problémům Země rozumí, že ví, z jakých příčin se otepluje nebo ne, důležité jsou měření, kompetence odborníků. Ale nezávisle na tomto příkladu jsou zde fakta, že jsme Zemi dobyli, že jsme ji v planetárním měřítku obsadili, že už nemáme kam expandovat.

Zemědělská krajina je dnes bez zvířat i lidí, povrch Země je neúměrně pokryt městy, dálnicemi, betonem a asfaltem. Nad území Evropy každý den startuje více než 20 tisíc letadel. Na dva lidi v technicky vyspělých zemích připadá jeden osobní automobil. Všechno dnes hromadně průmyslově vyráběné zboží včetně zmíněných letadel a automobilů Zemi vyčerpává, je pro ni obtížně stravitelným odpadem, plíživě ji zamořuje. Trh, jemuž jsme tolik věřili, tuto situaci neřeší, a pokračovat v tomto procesu je proto nebezpečné.

Svět, který jsme vytvářeli podle našich osvícenských představ, měl kultivovat Zemi i člověka. Pomocí vlastního díla – materiální kultury, vědy a techniky – jsme se měli stávat faktorem své vlastní evoluce, tj. být stále vyspělejšími a šťastnějšími lidmi. Ukazuje se však, že to byla iluze, že kultura lidi přímo rozvíjet nemůže, protože jsou konzervativním biologickým druhem. Také náš mozek je konstruován na přežití v přirozených ekosystémech, ale selhává, když má řídit civilizaci nebo když má optimalizovat složitou kulturu, kterou záměrně i nezáměrně vytváříme. I v případě budoucnosti kultury musíme proto spoléhat také na spontánní vývoj, a proto je důležité usilovat o biofilní (k životu uctivé) nastavení kultury.

V souvislosti s budoucností kultury uvažujete o změně tzv. predátorského duchovního paradigmatu. Co znamená?

Pominu nyní to, že už v naší genetické paměti existuje tendence k útočné adaptivní strategii. Ale v této paměti existuje i tendence k pokoře a úctě člověka před tím, co ho přesahuje. Skryté predátorské paradigma je něco jiného. Počátky tohoto duchovního nastavení kultury vidím už v řecké mytologii, filozofii a vědě. Je to skryté nastavení, o němž ani nevíme. Řekové nám totiž nasadili zvláštní racionální brýle, takže i dnes vidíme přírodu nesprávně. Oni pochopitelně nemohli vědět, že živá příroda je tvořena složitými systémy s vnitřní informací, že je to jemná molekulární aktivita, že je vysoce uspořádaná a sladěná s neživými procesy. Novověká věda, která navazovala na řeckou geometrii, matematiku a fyziku, nás přivedla k tomu, že příroda se stala pro člověka pochopitelnou. Zavedla ideální pojmy a veličiny a ty nám umožnily přírodu kontrolovat a ovládat. Teoretické vědění se podle F. Bacona proměnilo v moc.

Jde ale o poznání technologické, věcně velice nesprávné. Přírodu totiž moderní přírodověda poznávala tak, abychom se jí mohli zmocnit. Podléhala antické iluzi, že myšlení je totožné s bytím, že to, co myslíme, skutečně také existuje. Už v Řecku (u Eleatů) zvítězila totiž jednoúrovňová interpretace světa, kterou jsme ve školní výuce dosud neopustili. Záměrně to přeženu. Když tuto makroskopickou úroveň interpretace přírody neopustíme – dnes víme, že existuje neviditelná úroveň nejen molekulární, ale i vesmírná – také v důsledku tohoto nesprávného pochopení světa vyhyneme z vlastní viny. Nezbytný obrat k biofilnímu paradigmatu, obrat k Zemi a životu, souvisí tedy s tímto problémem.

Nehrají v dnešních změnách myšlení roli zduchovnění, nová mystika?

Nepochybně ano. Část lidí zduchovnění chápe náboženským a úzce antropocentrickým způsobem, a to např. vede k příklonu k východním filozofiím. Chceme-li ale na Zemi přežít, toto zduchovnění musí proběhnout způsobem plně racionálním. Nevidím jinou cestu, než nově pochopit místo a roli člověka na Zemi, roli lidské kultury v biosféře. Musím především odmítnout myšlenku, že kultura je pouhým pokračováním evoluce přírody jinými prostředky. Tak jako Země není pokračováním a vyvrcholením vývoje vesmíru (ve vesmíru je asi 100 miliard galaxií a v každé z nich je znovu asi 100 miliard hvězd), ani kultura není pokračováním a vyvrcholením přirozené biotické evoluce. Tím se už bohužel dotýkám otázky, která mnohé z nás nepotěší.

Podle mého názoru (a snažím se důsledně respektovat biologické vědy a evoluční biologii) ani člověk nemůže být vrcholem biosférického vývoje Země. Je normálním, nahodile vzniklým biologickým druhem, který tu není dlouho a nebude tu věčně. Většina dnešních stěžejních forem života je stará pouhých 600 milionů let, předtím byly na Zemi jen bakterie. Ale nám podobné biologické druhy zpravidla žijí jen několik milionů let, a lidstvo proto stejně zanikne, i když Země bude pokračovat ve vývoji dalších pět miliard let. Jde nám dnes hlavně o to, abychom nevyhynuli zbytečně předčasně a aby to nebylo z naší vlastní viny.

Dnešní krize morálky a všeobecně nízká  úroveň filozofického pochopení světa jsou ovšem vážnými překážkami i pro úsilí o prosazení myšlenky Ústavy Země. Bude brzy nezbytné obnovit výuku filozofie a systémových věd na vysokých školách. Dílčí vědění, které dnes dominuje, nám nutně ukazuje svět zkresleně. Parciální věda je nejen částečná, ale i zneužitelná a prodejná, např. ve vojenství. Potřebujeme rozvíjet a na školách vyučovat vědění širší a obecné, zejména pak vědy biologické. Nezávisle na potřebě opustit predátorské duchovní paradigma se proměňuje i paradigma ve vědě. Důraz přechází od fyziky k biologii a podle mého názoru i k vědám společenským. Nebudou-li společenské vědy brzy na úrovni teoretické vyspělosti fyziky, tj. nebudou-li formovat kulturu a kultivovat politiku, vyhyneme. Lévi Strauss to formuloval tak, že buď bude 21. století stoletím společenských věd, nebo nebude vůbec.

Za počátky mylného myšlení a predátorského přístupu považujete antické Řecko. To je ale i kolébkou demokracie. Je podle vás liberální demokratický model špatný, měl by být nahrazen něčím jiným?

Idea, že lidé jsou nejvyššími suverény a zdrojem politické moci, byla velmi důležitá a pravdivá zejména v dřívějších etapách společenského vývoje. Mnozí cítíme, že demokracie je dnes možná jen ve společnosti vzdělaných a morálně odpovědných lidí. Jestliže upadají morálka a vzdělanost, z demokracie se stává fraška, vidíme to před každými volbami. Demokracie předpokládá všeobecné vzdělání, ale ne pouhou informovanost, předpokládá celkové evolučně ontologické pochopení světa. Dnes totiž vzniká potřeba koordinovat civilizaci s ohledem na celou planetu. Vznikají podmínky ke globální spolupráci lidského díla s dílem přirozené pozemské evoluce. Zdá se, že v tomto ohledu končí éra národních kultur, kdy lidé mohli posoudit, co je pro daný region optimální. Dnes pro zachování demokracie potřebujeme celoplanetární pohled na planetu, potřebujeme pochopení, který ze dvou protikladných systémů je vlastně ohrožen. Už před více než dvaceti lety jsem se snažil ukázat, že ohroženým systémem je kultura.

Jak tedy konkrétně prosadit to, aby lidstvo jako celek respektovalo nadřazenost Země?

Je důležité teoreticky ve vzdělání i v právu a morálce prosadit to, co nazývám biofilním duchovním nastavením kultury. Jen v takovém směru mohou např. i tržní principy pomáhat samovolnému vývoji kultury. Také pro politiku musí být jasné, že se spontánní kulturní vývoj musí přizpůsobovat širším a nadřazeným systémům Země, že přírodě, chceme-li přežít, musíme včas důstojně ustoupit.

Jak vidíte budoucnost?

Pokud jde o další vývoj, jsem mírný optimista, sám za sebe dělám to, co by snad mohlo dlouhodobé existenci lidstva prospět. Proto také věřím, že by návrh Ústavy Země mohl sehrát pozitivní roli při hledání ekologického minima ochrany planety Země.

Tvrdím, že žádný konflikt mezi člověkem a Zemí neexistuje, konflikt vzniká až např. mezi městem a okolními ekosystémy, až mezi protipřírodní kulturou a biofilně nastavenou planetou. Ale je velkým problémem, že dnešní lidé už nemohou mít vztah k Zemi takový, jaký pociťuji ve svém srdci. Většina lidí má jistě uctivý vztah k Zemi a životu, ale tento vztah je zprostředkován spotřební technickou civilizací. Když to chceme napravit, neznamená to pouze lidi vzdělávat a přesvědčovat je morálně, ale znamená to změnit pravidla vytváření civilizace. Chceme-li dlouhodobě a šťastně žít na této nádherně planetě, musíme kulturu biofilně transformovat, musíme vědomě opustit predátorské paradigma. Znamená to omezit všechny krajní formy škodlivého technologického zprostředkování lidských vztahů k Zemi, např. také používání aut. Zemi neohrožuje sedm miliard lidí, ale především hromadně používaná spotřební technika. Kdyby se model technicky vyspělých zemí rozšířil po celé planetě, civilizace by rychle zanikla.

Více o Ústavě Země www.ustavazeme.cz