Pane doktore, v Kuvajtu podle dostupných informací žijete a jako lékař-stomatolog pracujete přes dvacet let. Co vás vedlo k tomu, že jste se vůbec vydal do tohoto regionu? A začal jste okamžitě po příjezdu do Kuvajtu působit ve svém oboru?

O možnosti pracovat v Kuvajtu jsem se dozvěděl na jaře roku 1991. Bylo to několik týdnů poté, co skončila „druhá válka v Zálivu“, tedy operace Pouštní bouře. Kuvajtské ministersto zdravotnictví se tehdy obrátilo na české ministerstvo zdravotnicví s prosbou o pomoc s náborem zdravotnického personálu, kterého se v důsledku předválečných evakuací akutně nedostávalo. Kuvajtské zdravotnictví bylo totiž tehdy, a zůstává dodnes, kriticky závislé na zahraničních pracovnících, ať už to jsou lékaři, sestry, laboranti, nebo technický a pomocný personál.

Mojí primární motivací k rozhodnutí podat žádost o zaměstnání v Kuvajtu byly samozřejmě peníze. Pracoval jsem od promoce téměř sedmnáct let ve Fakultní nemocnici Motol, nejprve jako sekundář, poté odborný asistent a nakonec zástupce přednosty dětské stomatologické kliniky. Moje situace byla taková, že jsme jako rodina se dvěma dětmi žili v bytě manželčiny matky, neměli jsme prakticky žádné úspory a dlužili jsme mým rodičům značnou částku za auto, které jsme prozíravě koupili hned začátkem roku 1990, než začaly ceny raketově růst.

Od podání žádosti uplynulo drahně času, a už jsem se téměř vzdal naděje, že z toho něco bude, když mne o Vánocích 1991 kontaktoval český kolega, který z Kuvajtu přijel na dovolenou. Od něj jsem se dozvěděl, že na české ministerstvo dorazilo asi 150 žádostí lékařů z různých oborů, které tam ležely několik měsíců v krabici, kterou nakonec někoho z ministerských úředníků napadlo vzít na letiště k odletu spoje ČSA do Kuvajtu. Můj kolega pracující v Kuvajtu už několik let, který byl shodou okolností dříve mým předatestačním školitelem, byl pak kuvajtským ministerstvem pověřen projít žádosti a doporučit vhodné kandidáty. Vybral pět stomatologů různých specializací a já jsem byl jedním z nich. 

Do Kuvajtu jsem dorazil prvního června 1992 spolu s jedním z dalších vybraných kolegů. Z letiště nás úředník ministerstva odvezl do blízké nemocnice s tím, že tam budeme ubytováni na dobu, než se vyřídí nezbytné formality, tedy po dva týdny. To jsme ještě netušili, že ty formality budeme vyřizovat tři měsíce. Následující den pro nás mělo přijet auto s řidičem, aby to vyřizování mohlo začít. Nepřijelo, a to ani následujícího dne, teprve třetího dne jsme se dostali do Kuwait City a seznámili se s naším příštím působištěm, nadřízenými a kolegy. Skutečně pravidelně pracovat jsme ale začali až koncem srpna.

Byla tato země pro vás kulturním šokem? Co pro vás bylo nejtěžší na překonání? Na co jste si musel zvyknout? Chtělo se vám někdy odtamtud utéct?

Neoznačil bych své první pocity jako šok, ale cítil jsem se tak trochu jako ve snu, nereálně a nezodpovědně, unášen proudem událostí, které jsem měl malé šance ovlivňovat. Mým i dalších nováčků velkým štěstím byla nezištná pomoc českých kolegů, kteří v Kuvajtu působili už před válkou a všechna úskalí místní byrokracie a pracovní a společenské zvyklosti dobře znali. Byla to doba v Kuvajtu ještě předpočítačová a množství listin, které bylo třeba shromáždit před podepsáním kontraktu, bylo prostě neuvěřitelné, přičemž každý jednotlivý úkon zabral nejméně jeden den. Jen pro ilustraci, tři týdny po příjezdu jsme konečně dostali šek na zálohu platu, do té doby nás financovali starší kolegové. Na finančním odboru ministerstva zdravotnictví jsme strávili dva dny a shromáždili jsme čtrnáct podpisů a čtrnáct razítek. Podpis a razítko neposkytovala nikdy stejná osoba a před každým podpisem se naše osobní údaje znovu zanesly do deníku toho kterého úředníka. Na nepřipraveného jedince z toho musela padnout beznaděj. Skutečně také český plastický chirurg, který přijel po nás, nevydržel a po týdnu výletů na ministerstvo a další úřady se rozhodl to vzdát. Předloni jsem měl příležitost vidět v oddělení speciálních kontraktů ministerstva svou vlastní složku, narostla za ta léta do tloušťky třiceti centimetrů. Jiná historka: egyptský kolega byl už ve stadiu vydání pobytového povolení. Jeho pas byl na příslušném oddělení už nějakou dobu, ale nikdy se mu jej nepodařilo vyzvednout. Až při poslední návštěvě se úředník ťuknul do čela a s úsměvem se sehnul k podlaze. Vzpomněl si totiž, že si jedním pasem před několika dny podložil viklavý stůl. 

Existuje mnoho specifik arabského světa, z nichž pro mne asi nejhůře stravitelný je zvyk vyhýbat se negativním sdělením. Zeptáte-li se na jakoukoliv informaci, nikdo neřekne upřímně „nevím“. Každý vám ochotně vysvětlí cestu, aniž by měl nejmenší ponětí, kam máte namířeno. Žádná žádost není přímo odmítnuta, standardní odpovědí je „inshallah“, tedy když Bůh dá. Nějakou dobu po příletu jsme zjistili, že naše kontrakty nebudou zahrnovat roční letenky na dovolenou na náklady ministerstva. Obrátili jsme se s prosbou na našeho přímého nadřízeného, který nám dal údajně doporučující dopis pro náměstka ministra, samozřejmě v arabštině. Náměstek si dopis přečetl a zeptal se: „Ale co vlastně ode mne chcete? Váš nadřízený tady píše, že letenky nepotřebujete.“ Další velkou bolestí je nedochvilnost. Na operačním sále si nemůžu dojednat začátek výkonu na určitou hodinu s tím, že při mém příchodu bude pacient připravený a já budu moci bez čekání začít operovat. Musím se nejprve na sále osobně objevit a teprve poté sestry začnou organizovat převoz pacienta z lůžkového oddělení. Nikdo si totiž neumí představit, že bych mohl přijít včas. Pokud máme na operačním programu více kratších výkonů, stává se, že strávíme více času čekáním na pacienty než jejich operováním.

Kuvajt leží v blízkovýchodním regionu, tedy v pásmu, které je dost často zmiňováno v souvislosti s rozpínáním Islámského státu (IS, ISIS, Daesh). Doléhají v nějakém směru boje tohoto teroristického uskupení, které decimuje oblast Středního východu a jehož chapadla tak často zasahují až do Evropy, na Kuvajt?

Z kuvajtské perspektivy by Islámský stát mohl být na opačné polokouli. Bezpečnostní situace je zcela pod kontrolou ozbrojených složek a tajné policie. Zde je v každém činžovním domě domovník sloužící také jako informátor, který má dokonalý přehled, co se v domě děje. Před léty byl jeden můj český kolega naštíven policistou, protože jej někdo viděl fotografovat nový emírův palác. Ten policista na něj už čekal přede dveřmi, ještě než se kolega vrátil domů. Vše se vysvětlilo a policejní vyšetřovatel mu na rozloučenou řekl: my o vás doktore víme všechno, kdy jezdíte do práce, kdy chodíte spát, kde nakupujete, kdo vás navštěvuje.

Pravda je, že téměř přesně před rokem zde došlo k ojedinělému teroristickému útoku sebevražedného atentátníka v šíitské mešitě navštívené při páteční bohoslužbě asi dvěma tisíci věřících. Bylo zabito 27 lidí a 227 bylo zraněných, mezi nimi i jeden z mých kuvajtských kolegů. Vrah byl Sauďan, který do Kuvajtu přiletěl ráno v den útoku. Hned následující den bylo zatčeno několik osob, které zde atentátníkovi pomáhaly. Od té doby k žádnému dalšímu incidentu nedošlo, alespoň pokud je mi známo. Bylo by naivní se domnívat, že tu žádní sympatizanti nebo dokonce příslušníci Islámského státu nejsou. Koneckonců, "Jihadi John" (u nás známý"džihádista John") byl Kuvajťan. Dá se předpokládat, že si Kuvajt svoji vnitřní bezpečnost nějakým způsobem vykupuje.

Region Blízkého východu je také poznamenán již pět let trvající občanskou válkou v Sýrii. V důsledku této války prchají z této země – a nejen odtud – statisíce lidí do Evropy. Evropský kontinent proto čelí náporu migrantů v síle, jakou dosud Evropané v novodobé historii nezažili. Vznikají dokonce i takové interpretace, že to vše povede k rozpadu Evropské unie (EU), která neumí tuto krizi vůbec zvládat. Jak se na toto stěhování národů díváte vy, s odstupem „diváka“, který v tomto regionu tak dlouho pobývá a jenž Evropanem vlastně už ani není?

Tak především se musím ohradit před nápadem, že bych díky svému dlouhodobému pobytu v Kuvajtu už nebyl Evropanem. Na svůj pas s nadpisem Evropská unie se vždy dívám s uspokojením. Ostatně není příliš vzdálená doba, kdy se vrátím do Čech na odpočinek. Situace se mne tedy dotýká stejně jako mých spoluobčanů v České republice.

O situaci v Sýrii se lze denně dozvědět ze světových medií nové a nové otřesné podrobnosti. Není tedy nic divného na tom, že lidé odtamtud utíkají. Co jiného jim zbývá? Je nepochybně správné jim pomáhat, což ovšem neznamená, že by se všichni měli přestěhovat do Evropy. Pokud by státy jako Rakousko, Německo, Švédsko pokračovaly ve své emocionálně pochopitelné, ale neracionální přistěhovalecké politice, asi by to skutečně vedlo k životní krizi EU. Zdá se ale, že přinejmenším v Rakousku už to politikům začíná docházet.

Jakou pověst má v Kuvajtu a na Blízkém východě Evropská unie? A co její politici? Jak si stojí u Kuvajťanů kupříkladu německá kancléřka Angela Merkelová, francouzský prezident François Hollande či britský premiér David Cameron? Nejen v ČR je německá kancléřka Merkelová považována za hlavního viníka dnešní imigrační krize, neboť prý imigranty do Evropy pozvala zcela jasně a otevřeně.

To jsou otázky, na které by mohl dát hodnotnou odpověď jedině statisticky relevantní průzkum veřejného mínění. Nicméně jsem se zeptal lékařů svého oddělení – tři Kuvajťané, tři Egypťané, Sudánka, Syřan a Ind – při ranním hlášení. Jeden EU obdivuje, protože dokázala přivést dohromady tolik odlišných národů; na rozdíl od arabských národů, které sice mluví stejnou řečí, ale politickou shodu nalézt nedokáží. Jiní mají EU rádi, protože při cestě do Evropy potřebují jen jediné vízum. Všichni věděli, že německou kancléřkou je ta, no, přece... Merkelová. Naproti tomu jiný kolega  byl názoru, že francouzským prezidentem je stále Sarkozy a britským premiérem Brown. Dva kolegové měli za to, že EU má nyní, po přijetí Ukrajiny, 23 členů. Co je Evropská komise, Evropská rada, Evropský parlament, kdo je Donald Tusk nebo Jean-Claude Juncker, nevěděl nikdo.

Jsou podle vás imigranti, muslimové, pro Evropu hrozbou? Mnozí politici, umělci i lidé známí z veřejného života – mezi nimi jsou také lékaři – hovoří dokonce o tom, že muslimové přijíždí do Evropy s cílem kontinent dobýt. „Je tady vymyšlena dokonalá moderní vojenská invaze, která nemá obdoby, kdy jsou dopředu nastrkovány ženy a malé děti a za nimi jsou vidět vycvičení islamističtí vojáci, kteří tady mají čekat na založení buněk a na to, až se ty buňky rozrostou. A pak tady vytvoří svůj ‚stát‘ k tomu, aby mohli Evropu snadněji dobýt. To je podle mne jejich plán. A ta humanitární tvář je jen jejich finta, jejich klíč k tomu, jak se sem dostat...,“ řekl mi před pár dny v rozhovoru režisér Filip Renč. Před ním se takto podobně rozhovořil i Karel Gott (po dlouhé nemoci poskytl rozhovor časopisu Týden). Ve stejném duchu ovšem hovoří i český prezident Miloš Zeman. Mají podle vás tito lidé pravdu?

Myslím, že nemají. Konspiračním teoriím nevěřím. Islámský svět je natolik rozhádaný a roztříštěný, že si koordinaci nějakého takového plánu na panislámské úrovni neumím představit. Jednotlivé teroristické organizace a konzervativní muslimské organizace jako Muslimské bratrstvo nebo Islámský stát tu ale samozřejmě mohou vidět příležitost a snít o převzetí moci nejen nad Evropou, ale celým světem. Koneckonců, snaha stát se univerzálním světonázorem není vlastní pouze islámu. Vzpomeňme si na křesťanský středověk, conquistu Ameriky, evangelizační kampaně v Africe a Asii.

V ČR politici dost často poukazují na to, že země, jako jsou Katar, Kuvajt, či Saúdská Arábie, imigranty ze Sýrie moc nepřijímají. Je to pravda? A čím to podle vás je způsobeno?

Státy GCC (Gulf Cooperation Council- v češtině Rada pro spolupráci arabských států v Perském zálivu) nejsou signatáři mezinárodní úmluvy o postavení uprchlíků (Convention Relating to the Status of Refugees) z roku 1951. Z formálního právního hlediska tedy nejsou zavázány uprchlíky přijímat. Na druhou stranu skutečnost je taková, že v těchto státech žije více expatriotů než občanů. Konkrétně v Kuvajtu činí podíl expatriotů přibližně 70 % ze čtyřmilionové populace. Nejpočetnějšími národnostními skupinami jsou Indové a Egypťané. Legální pobyt všech těchto cizinců je strikně vázán na pracovní povolení; kdo ztratí zaměstnání, musí do měsíce zemi opustit, případně by měl být deportován. Získat kuvajtské občanství je prakticky nemožné i pro arabské muslimy z jiných zemí, byť by tu žili od narození. Pool zahraničních pracovníků se neustále obměňuje a jejich procentní zastoupení v populaci roste, ačkoliv se kuvajtská vláda v posledních létech snaží (neúspěšně) tento trend obrátit.

Bylo by tedy nepochybně možné dávat při náboru zahraničních pracovníků přednost obyvatelům uprchlických táborů v Jordánsku, Libanonu a Turecku, kde jich toho času živoří více než 5 milionů. Legální rezidenti s platem převyšujícím určitou hranici si mohou do Kuvajtu přivézt přímé rodinné příslušníky a stát se jejich sponzory. Také je možné při splnění příjmové hranice pozvat i nepříbuzné osoby na návštěvnické vízum platné 3 měsíce. Díky tomu se v současné době odhaduje počet Syřanů žijících v Kuvajtu na 120 000, z nichž valná část jsou ilegálové, kteří neodcestovali po vypršení návštěvnických víz. Kuvajtské úřady nad tím pravděpodobně přimhuřují oko. Nicméně otevřít stavidla masové imigraci se zdráhají z pochopitelné obavy, že by to mohlo vést k dalšímu zředění podílu domácí populace a požadavkům dlouhodobých rezidentů na sociální dávky a práva dosud vyhrazená pouze občanům. Mimochodem, v zemi žije trvale asi 100 000 beduínů, tedy původně kočovných Arabů bez státní příslušnosti, kteří se sem ilegálně přistěhovali v průběhu minulého století ze Saúdské Arábie, Iráku, Jordánska a jiných zemí regionu. Ačkoliv tu žijí už mnoho desetiletí a v několika generacích, nemají občanská práva a proti kuvajtským občanům, kteří mohou prokázat, že jsou přímými potomky obyvatel Kuvajtu před rokem 1921, jsou diskriminováni. Přiznat jim stejné benefity jako tradičním občanům by vyžadovalo obrovské dodatečné výdaje. Pro spravedlnost je nutno zmínit, že ačkoliv Kuvajt nepřijímá uprchlíky, je mezi zeměmi GCC nejštědřejším dárcem finanční pomoci.

V minulých dnech otřásla Českem slova známé právničky Kláry Samkové, která na semináři konaném na půdě Parlamentu ČR nazvaném „Máme se bát islámu?“ řekla, že islám je stejný jako nacismus, fašismus a komunismus a že je státní zločinnou a zločineckou ideologií. Samozřejmě, že se na její hlavu snesla sprcha zlé kritiky, a to hlavně od lidí, kteří podle nového českého slovníku patří do tzv. pražské kavárny. (Ta označuje jinak obtížně definovatelnou skupinu vzdělaných velkoměstských liberálů, kteří jsou veřejně aktivní a zajímají se o politiku. Má se jednat zejména o dřívější voliče ODA a Unie svobody, kteří se snaží navazovat na pravdoláskařskou politiku Václava Havla – pozn. red.). Máme se opravdu bát islámu? A koránu?

O tom, že by Česko bylo nějakým výrokem paní Samkové otřeseno, si dovoluji pochybovat. Otřeseni museli být přítomní diplomaté států, v nichž je islám státním náboženstvím. Vyjadřovat se takovým způsobem na fóru, které má přispívat k dialogu a vzájemnému pochopení mezi odlišnými kulturami, se mi zdá nepřijatelné. Nacismus a komunismus byly ideologie hlásající rasovou nebo třídní nenávist a své teorie zavedly do praxe, jak je dobře známo (holocaust, říjnová revoluce, kolektivizace Ukrajiny). Islám nehlásá a nepraktikuje masové vyhlazování lidí na základě jejich etnické nebo sociální příslušnosti.

Islám je náboženství. Slovo „islám“ lze přeložit jako „podrobení se boží vůli“. Ten kdo tak činí je „muslim“. V rámci tohoto rozhovoru nelze dostatečně popsat, co je islám. Pro základní orientaci jen toto: za pět pilířů islámu, kterým musí každý muslim vyhovět, aby byl muslimem, se považují vyznání viry, rituální modlitba pětkrát denně, půst během měsíce Ramadán, dobročinnost ve formě pravidelného poplatku nazývaného "zakat" a pouť do Mekky (povinná alespoň jednou za život pro ty, kteří si to mohou dovolit). Kontroverzní je, co někteří nazývají šestým pilířem islámu, džihád. Džihád znamená doslovně zápas nebo snažení. V nejširším slova smyslu se jím míní úsilí duchovní i fyzické být dobrým muslimem. V užším slova smyslu, a tak to většivou chápou nemuslimové, jde o ozbrojený boj na obranu víry, ale i šíření víry. Tato vysvětlení je ovšem nutno brát opatrně, protože pozdější muslimští učenci zavedli koncept Dar al-Islam versus Dar al-Harab, tedy země islámu versus země války.

Zdrojem islámu je korán, o němž muslimové věří, že je totožný se slovy božími, která byla Mohamedovi zprostředkována archandělem Gabrielem. O obsahu koránu se tedy s muslimem nedá diskutovat, je to pro něj nezměnitelná pravda, slovo boží. Korán se dá pouze různě interpretovat. Navíc pouze originální verze koránu v klasické arabštině se považuje za autentickou, a překlady jsou údajně nedokonalou verzí. Podle islámské tradice byl první úplný písemný text koránu vytvořen Zaydem Ibn Thabitem v časech prvního kalífy Abu Bakra (632–634), tedy až po Mohamedově smrti. Zayed zkompiloval text koránu z různých zápisků a vzpomínek společníků prorokových. Během kalifátu Uthmana Ibn Affana (644–656) vznikla neshoda o přesném znění některých pasáží, pramenící z různých dialektů v nichž byl text recitován. V reakci na to Uthman rozhodl, že text bude standardizován a kodifikován. Sestavil proto komisi zahrnující Zayda a několik prominentních členů kmene Quraysh, aby vytvořila standardní text, jehož základem byla původní Zaydova kompilace. Tento text byl pak rozeslán do všech částí tehdejší islámské říše a všechny ostatní verze bylo nařízeno zničit. Situace je tedy obdobná vzniku evangelií. Lze se ptát, proč to všemohoucí nezařídil tak, aby jeho poselství lidem bylo jednoznačné a srozumitelné. Korán je prvním a nejdůležitějším zdrojem islámského práva. Jeho druhým zdrojem je Sunnah. Arabské slovo „sunnah“ znamená „způsob, zvyk“. Zahrnuje vše, co Mohamed učinil, řekl a schválil, a všem muslimům je doporučeno jeho příklad následovat. První součást Sunny, Sira, jsou tradiční Mohamedovy biografie, z nichž ovšem nejstarší zachovaná byla napsána 150 let po Mohamedově smrti.  Druhá součást, Hadith, je sbírkou příběhů a legend o Mohamedových výrocích, soudech a komentářích. Rovněž Hadith vznikl na základě ústní tradice porovnáváním a kompilací různých verzí islámskými učenci. Sunnitská a šíitská větev islámu se mimo jiné liší tím, že uznávají za pravé odlišné verze Hadithu.

Na otázku, zda se bát islámu, odpovídám nebát se, ale porozumět mu a s jeho znalostí mu čelit. Musí být zajištěno, aby muslimové v Evropě respektovali příslušníky ostatních náboženství i lidi bez náboženské víry. To může být problém, protože z pohledu ortodoxního islámu existují tři kategorie lidí: muslimové, židé a křesťané (nazývaní také „lidé knihy“ – ti jsou chráněni, ale nejsou plnoprávní) a ostatní (kteří jsou bezprávní). Rozšíření islámu v Evropě proto považuji za nežádoucí. Snaha o jakékoliv výjimky z podrobení se evropským zákonům musí být nekompromisně potlačena (což se bohužel leckde neděje).

V ČR – ale i v celé Evropě – se nyní v souvislosti s islámem stále více skloňuje slovo džihád a džihádisté. Jak jsou tyto věci v Kuvajtu vnímány?

Oficiální stanovisko kuvajtské vlády a sdělovacích prostředků k teroristickým útokům je jednoznačně negativní. Mezi svými muslimskými kolegy a známými jsem se nesetkal s nikým, kdo by je v rozhovoru se mnou neodsoudil. Pamatuji se ale na odpoledne 11. září 2001, kdy jsem přišel do nemocnice a nalezl jsem mnoho z nich, jak sledují s evidentně radostným uspokojením přímý televizní přenos newyorských událostí. V současnosti je mnoho mých kolegů znechuceno terorismem z prostého důvodu, že je nyní pro ně mnohom obtížnější získat americká a schengenská víza a že bezpečnostní opatření na letištích komplikují cestování. 

Komplikuje lékaři islám jako víra v nějakém ohledu jeho profesi? A co islámské právo šaría? Jak je v Kuvajtu toto právo vlastně praktikováno?

Vykonávání lékařské praxe z náboženských pravidel islámu nejvíce komplikuje právě probíhající Ramadán. Během tohoto měsíce muslim nesmí od východu do západu slunce jíst, pít, kouřit a být sexuálně aktivní. O letošním Ramadánu slunce vychází před pátou hodinou ranní a zapadá před sedmou hodinou večer. Noční teploty se pohybují kolem 35°C, denní nad 40°C, vlhkost vzduchu je asi 15 %. Po 14 hodinách absolutního půstu budou samozřejmě lidé dehydratovaní a vyhladovělí. Velkým problémem je to pro diabetiky, kterých je mezi Kuvajťany asi 18 procent. Ale i zdravým už nebude odpoledne moc dobře a budou se proto snažit své denní aktivity omezit na minimum, což platí pro pacienty i muslimské lékaře. Pracovní doba je o Ramadánu proto omezena na období  9 – 13:30 hodin. Pacienti v tomto měsíci vyhledávají jen nejnutnější ošetření a zdravotnický personál se snaží pracovat co nejméně, většina měsíce je tedy z hlediska pracovní efektivity promarněna, a to neplatí jen pro zdravotnictví, ale celou ekonomiku. Mnoho pacientů také odmítá během dne užívat léky, ačkoliv nemocní mají z ramadánového půstu vyjímku za předpokladu, že postní dny po uzdravení vynahradí. Po západu slunce naopak nastává v tomto „postním“ měsíci orgie žravosti. Spotřeba potravin se během Ramadánu proti normálnímu stavu zhruba zečtyřnásobuje.

Jiné komplikace pramení spíše z kulturních odlišností než vyloženě náboženských pravidel. Problematické může být ošetřování žen mužským personálem, některé konzervativní pacientky (a zejména jejich manželé) vyžadují ošetření ženami. Muž lékař by za žádných okolností neměl zůstat v ordinaci nebo na pokoji s pacientkou sám, s pacientkami zásadně zacházíme v přítomnosti rodiných příslušníků nebo sestry. Převoz pacientky na operační sál musí provést ženský personál, stejně tak aplikaci elektrod pro monitorování EKG nebo elektrokoagulaci. Pokud je pacientka neprovdaná a potřebuje zavést močový katétr, musí to provést lékařka, gynekoložka, aby nebylo ohroženo pacientčino panenství. 

Kuvajtský právní systém je v podstatě civilní, občanský, a tudíž odvozený od práva evropského. Lze tu podle odborníků rozeznat prvky britského common law, francouzského a egyptského občanského zákoníku a samozřejmě islámského zákoníku šaría. Šaría dominuje pouze rodinnému právu pro muslimy. Rodinné právo se aplikuje u tří rozdílných soudních stolic: sunnitské, šíitské a nemuslimské. Šarijní soudy jako v ostatních GCC zemích tu neexistují. 

V čem je jiné kuvajtské zdravotnictví? Podle dostupných informací je v Kuvajtu státní, tedy bezplatná zdravotnická péče. Jak v praxi funguje? Existuje tam zdravotní pojištění? A jak v Kuvajtu vypadají nemocnice, operační sály? Jak se českému lékaři pracuje v tamním systému? Je tam kupříkladu více byrokracie?

Pro kuvajtské občany je veškerá zdravotnická péče zdarma v plném rozsahu. Stát financuje i léčení v zahraničí, pokud to doporučí odborná komise, nebo pokud si pacient přes zamítavé stanovisko komise najde protekci (tady se tomu říká wastah). V případě léčení v zahraničí stát nejen, že hradí úplně všechny náklady pacienta včetně dopravy, ubytování a stravování, ale ještě jej na státní náklady může doprovázet jeden rodinný příslušník. Takováto zdravotní turistika je samozřejmě nesmírně populární a v poslední době řešíme jen v naší nemocnici a našem oboru několik žádostí měsíčně, z nichž přes 90 % zamítáme, ale mnoho žadatelů si tu protekci nakonec najde. Oblíbenými destinacemi jsou USA, UK, Německo a Francie. Na ministerstvu zdravotnictví existuje oddělení zahraniční léčby a kuvajtské ambasády mají pracovníky, kteří vše organizují. Pro zahraniční zdravotnická zařízení je to ohromný byznys, účty jsou enormní a poskytnutá léčba ne vždy stoprocentně adekvátní. 

Legální expatrioti jsou povinně zdravotně pojištěni, pojištění platí jejich zaměstnavatel nebo sponzor v případě nepracujících členů rodiny. Toto pojištění ale nekryje veškerou péči. Při návštěvě místní polikliniky se platí 1 kuvajtský dinár (1 KWD je asi 80 Kč), při návštěvě specialisty nebo nemocnice 2 dináry. Dva dináry stojí také den hospitalizace. Základní rentgenové a laboratorní vyšetření je zdarma, za ultrazvuk se platí 20 KWD, za počítačovou tomografii 50–70 KWD, za magnetickou rezonanci 100 KWD. To může být pro některé pacienty nedostupné, protože je tu množství nekvalifikovaných pracovníků jako uklízečů, zametačů ulic, nosičů, poslíčků, služek, kteří dostávají 20–50 dinárů měsíčně (kromě stravy a ubytování). Pro ty je jediným řešením buď velkorysost jejich sponzora, nebo různé islámské charity. Také některé drahé léky jsou vyhrazeny pouze pro Kuvajťany. 

Nemocnice jsou moderní, neustále se rekonstruují, rozšiřují a přibývají specializovaná centra. Specializovaná centra jsou často sponzorovaná někým z vládnoucí rodiny, nebo ze zdejších superbohatých obchodnických rodin. Centrum pak nese jméno sponzora. Proti našim nemocnicím je největší rozdíl v personálním vybavení. Na lůžkových odděleních často napočítám více sester (a bratrů) než pacientů. Počet pomocného personálu jako uklízečů, sanitářů, poslíčků, opravářů je pro někoho zvyklého na české nemocnice neuvěřitelný. Přístrojové a nástrojové vybavení by mohlo být špičkové, kdybychom dostali, co si objednáme. Bohužel, neskutečné byrokratické překážky stojí v cestě racionálnímu využití nemalých finančních prostředků. Kupříkladu soupravy pro fixaci obličejových zlomenin máme od čtyř různých výrobců, ale žádnou z nich kompletně vybavenou nástroji. Často musím při operaci nechat otevřít tři soupravy, abych dal dohromady vše potřebné. Moje objednávka spotřebního materiálu nejprve jde k hlavnímu odborníkovi naší specializace, poté na oddělení stomatologické péče ministerstva, poté na odbornou komisi, ve které nikdo naši specializaci nereprezentuje, poté na ekonomickou komisi, která posléze vypíše výběrové řízení. Co se děje dál už nevím, ale výsledkem je zásilka zcela odlišná od mých požadavků, doručená za dva až čtyři roky. Letos na podzim se mé oddělení má přestěhovat do velkého stomatologického centra, které se staví v areálu nemocnice. Má být kompletně vybavené nábytkem, nástroji a přístroji. Vůbec ale nevíme, jak to tam bude vypadat,  a nemáme žádnou možnost, jak vybavení ovlivnit.

Operační sály jsou moderně vybaveny a velkoryse osazeny personálem, ať už sesterským, nebo pomocným. Proti evropským nemocnicím se ale vše děje zpomaleným tempem. Také některé postupy dnes považované za samozřejmé se často dějí jen naoko. Velmi často se setkávám s tím, že takzvaný time in, tedy procedura před zahájením operace, která má zajistit bezpečnost pacienta (identifikace pacienta, druh operace, operovaná strana, předpokládaný čas, předpokládané krevní ztráty atd.) je přeskočena, ale přesto mi sestra po operaci dá podepsat příslušný formulář. Mnoho muslimských lékařek a sester také nedbá na „ústrojovou kázeň“ a nosí na sále stejný hidžáb, ve kterém přijely z domova. Často také nemám kontrolu nad tím, zda se stážistky správně chirurgicky myjí, protože to vyžaduje vyhrnout si rukávy nad lokty a já jako muž nesmím tu jejich odhalenou kůži vidět. Mladí kuvajtští lékaři jsou pyšní na svá zahraniční školicí pracoviště a s oblibou nosí jejich tzv. scrubs, tedy sálové uniformy, po celý den a přijíždějí v nich oblečení už z domova, aniž by se na sále převlékli. Mnoho z nich se také jako absolventi zejména amerických a kanadských univerzit považují za nadřazené a na jakoukoliv kritiku reagují podrážděně. 

Velkým problémem je dokumentace, mnoho ambulantních pacientů nemá žádné zdravotnické záznamy. O vystavení řádné ambulantní karty musím u každého pacienta se závažnou diagnózou zvlášť požádat recepci žádankou s razítkem. Záznamy do chorobopisů v nemocnici jsou psány ručně, často nečitelně. Počítačový informační systém je navržen neprakticky a často kolabuje, mnoho použitého softwaru je nelegálního. Zavedl jsem si svou soukromou databázi hospitalizovaných pacientů, ale kdykoliv odjedu na dovolenou, moji kolegové ji nedoplňují.       

A nakonec pro Čechy poměrně zásadní otázka: Zeman nebo Schwarzenberg? V ČR je totiž již od přímé prezidentské volby v roce 2013 módní, že si nejen média do prezidenta Miloše Zemana rádi kopají, a to hlavně kvůli jeho lidovému přístupu k mnoha věcem. Zeman je podle mnohých navíc příliš – mírně řečeno – prostořeký. Vnímáte nějakým způsobem jeho prezidentování? Je pro vás tato otázka vůbec nějak zásadní?

Tato otázka pro mne není zásadní. V prezidenstké volbě jsem hlasoval pro pana Schwarzenberga a udělal bych to znovu, být postaven před volbu mezi stejnými kandidáty.

MUDr. Petr Schütz vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a poté od roku 1975 do roku 1992 pracoval na Dětské stomatologické klinice Fakultní nemocnice v Motole, kterou založil prof. Jaroslav Komínek. V červnu roku 1992 odcestoval do Kuvajtu. Toho času vede oddělení maxillofaciální chirurgie v oblastní kuvajtské nemocnici a externě učí na Kuwait Dental School jako klinický instruktor. Je odborníkem na traumatologii a obličejovou a čelistní chirurgii.