Když se řekne období normalizace po roce 1968, co se Vám vybaví?

Totéž co většině lidí. Tento výraz se všeobecně používá pro označení období od roku 1969 do roku 1989. Je to podobně ustálený pojem, jako když se řeknou 50. léta, čímž se myslí komunistický teror, persekuce, procesy a podobné jevy, které byly typické pro počátek padesátých let. Navíc to není svým původem termín odborný, ale přišel s ním v roce 1969 nastupující nový komunistický establishment.

A podle původců termínu trval tento proces normalizace od nástupu Husákova vedení KSČ v roce 1969 do XIV. sjezdu KSČ v roce 1971, na němž se vyhlásilo, že už se situace normalizovala a volby to dovršily. No, a pak už se to další období v dobovém stranickém žargonu nazývalo „budování rozvinuté socialistické společnosti".

Proč se tedy označuje za dobu normalizace celých dvacet let?

To se vžilo jako termín používaný odpůrci režimu, lidmi, kteří byli režimem pronásledovaní. Myslím proto, že je třeba tento fenomén studovat nejen podle svých osobních prožitků, závislých na tom, zda jsem byl s tímto obdobím spjat pozitivně či negativně, ale studovat jej tak, aby bylo možné jej poznat ve všech jeho vrstvách.

Kdo přesně je profesor Veselý? Čtěte ZDE

Politolog Lukáš Jelínek nedávno napsal, že mezi politology se vede legitimní debata o tom, zda bylo období mezi rokem 1969 a 1989 totalitou, nebo ne. K jakému názoru se přikláníte?

A jsme opět u toho. Pojem „totalita“. Jednou byl tento termín, jako svým způsobem „samozápalný“, vypuštěn do oběhu, spíše jako vyjádření emocí než výsledek odborného poznání, pro označení minulého období. Navíc období, od kterého bylo třeba a chtělo se distancovat. Normalizace, časově užší, je tak vnímaná jako jakási podmnožina této totality. Takže pojem „normalizace“ je období 20 let a „totalita“ zahrnuje oněch 41 let, od roku 1948 do listopadu 1989.

Pan Jelínek má pravdu v tom, že povaha těch dvou období nebyla stejná. Samozřejmě, určité stejné danosti tam byly, především komunistický monopol moci. Ale způsob uplatňování té moci byl poněkud odlišný. Když to zjednodušíme: Ona brutalita 50. let je neporovnatelná s tím, co se odehrávalo v 70. a zejména pak v 80. letech. Samozřejmě, jde také o osobní zkušenost. Člověk, který nezažil padesátá léta, ale zažil léta sedmdesátá a byl během nich zavřený, nemohl na vysoké školy, vnímal, že ho ta represe postihla, a že je to (podle něj) totéž, co byla léta padesátá, kdy byli také lidé zavíráni do vězení. Je tam ale jeden opravdu velký rozdíl – v 70. letech už nebyly masové politické procesy, které končily popravami.

Čemu tedy dávají politologové podle Vás přednost?

Těžko mohu hovořit za politology jako celek. Jednak proto, že k tomu nemám žádné zmocnění a že i mezi nimi je celá řada rozdílných názorů. Mluvit proto mohu sám za sebe. Právě pro zmíněnou  rozdílnost období se přikláním k názoru, že dobou opravdu tvrdé totality byl počátek 50. let. To byl skutečně velmi tvrdý nástup. Každý zakladatelský režim tohoto typu se snaží o dvě věci: upevnit svou moc velmi tvrdými mocenskými prostředky a zároveň  také získat určité sociální zázemí pro tento režim. Jinými slovy, metoda cukru a biče. Typ režimu v období normalizace bych osobně spíše nazval režimem autoritativním.