Co říkáte na situaci kolem Krymských Tatarů, kteří to ve své historii nikdy neměli moc lehké. Nyní se opět dostali mezi „mlýnské kameny“, Rusko a Ukrajinu. Hovoří se o tom, že by jejich zástupci si mohli otevřít po vzoru Kurdů v Praze kontaktní kancelář. Ruská federace však Tatary, kteří nedrží proputinovskou politiku, nazývá teroristy. Jak to vidíte vy? A neměl byste proti této diskutované kanceláři námitky?

Mně to připadá, že se slovem terorista se poslední dobou tak trochu roztrhl pytel. A často to připomíná ono známé rčení, že zloděj křičí „chyťte zloděje“. Ale zpět k otázce. Krymští Tataři byli mezi „mlýnskými kameny“ vždy. Známá je i jejich dlouhá krvavá historie s Ruskem, která se datuje nejméně od 15. století. Žádná vstřícnost z Moskvy se proto nedá v tomto případě očekávat ani v současnosti. Jenže ani ukrajinské vlády v posledních 20 letech k nim neoplývaly velkou náklonností. Vzhledem k tomu, jak agresivně a nepřátelsky si Rusko počíná k jiným národům, neměl bych nic proti otevření kontaktní kanceláře Krymských Tatarů v Praze, žádné výhrady. 

V ČR požádala o azyl skupina několika desítek křesťanů z Číny. Nikdo se však k problému nechce příliš vyjadřovat. Máme je podle vás přijmout? A proč mnohdy měříme jiným metrem? Bude se republika vymlouvat na nadstandardní hospodářské vztahy s Čínou?

Křesťané jsou čínským komunistickým režimem dlouhodobě perzekvováni podobně jako tibetští buddhisté. Pokud nejsou důvodem emigrace z Číny ekonomické příčiny, tak bych azyl těmto Číňanům poskytl. Hospodářské vztahy mezi oběma zeměmi jsou ale něco jiného, ty nemají být závislé na tom, zda se právě teď řeší problém nějakých uprchlíků. Čína je v obchodních jednáních samozřejmě tvrdý hráč. To ale znamená také to, že pokud je pro ni něco ekonomicky výhodné, pak to udělá. A to bez ohledu na názory partnera na otázku lidských práv. Ale platí to i naopak. Pokud je pro ni něco nevýhodné, nepomůže, ani kdyby druhá strana uvalila klatbu na dalajlámu – obchod se prostě nekoná.

Nezdá se vám, že se z naší politiky opět vytratila tibetská otázka respektive se zúžila jen na diskusi o věcech kolem návštěv čínského prezidenta u nás?

Tibetská otázka se z české politiky téměř vytratila již před nejméně pěti lety. Skutečně přítomna v ní ovšem byla jen někdy a jen u některých politiků – například u Václava Havla či Mirka Topolánka – zvláštní společnost, že? V tomto případě se vede i lživá propaganda hned z několika stran. Čínská strana tvrdí, že tibetský dalajlama chce nezávislost Tibetu, ale on o ničem takovém nikdy nehovořil, vždy hovoří o široké autonomii a dodržování náboženských a lidských práv. U nás se zase někteří politici demonstrativně připojují k politice „jedné Číny“, jako kdyby bývalé komunistické Československo a následně Česká republika uznávaly něco jiného. Tibet má velmi svébytnou, originální a prastarou kulturu i náboženství, proto si zaslouží naši pozornost a podporu. Navíc jsou tam flagrantně porušována pekingskou vládou lidská práva, což je v přímém rozporu s českými národními zájmy, které máme prosazovat v zahraničí a vůči zahraničí.  

Obáváte se migrační vlny, pokud turecký prezident Erdogan splní své hrozby a přestane zadržovat uprchlíky? Patří podle vás Turecko do Evropy a dle současného vývoje i do NATO?

Obávám, ale migrační vlny do Evropy budou pokračovat i bez ohledu na to, co udělá prezident Erdogan. Očekávat je kromě Blízkého a Středního východu můžeme například z Afriky, což se už děje i dnes. Turecko očividně mnoho základních podmínek k přijetí do Evropské unie nesplňuje.
Zde si dovolím připomenout výrok paní kancléřky Merkelové k uprchlické krizi z února: „Sázím vše na dohodu s Tureckem.“ Již tenkrát jsem tvrdil, že sázet takzvaně vše na jednu kartu není moudré od nikoho. Natož pak od člověka v pozici s odpovědností paní Merkelové. A už vůbec nemá právo „sázet“ za kohokoliv jiného. Turecko se členem NATO stalo za jiné geopolitické situace a jeho odchod by byl pro Alianci hodně problematický, zejména kvůli postupujícímu islámskému radikalismu na Blízkém východě i jinde. Je to ale skutečně velmi nevyzpytatelný člen NATO. 

Zapomínáme i na další národy, které ve světě trpí. A co naši krajané, nejen na Ukrajině? Neměli bychom se jim věnovat více, jako to bylo v případě rumunského Banátu?

Péče a zájem o naše krajany by měla být nejenom slušností, ale dokonce povinností každé české politické garnitury, ale i jiných institucí i naší veřejnosti. A nemělo by to být zužováno pouze na verbální zájem a oficiální prohlášení. Daleko více bychom měli krajanům pomáhat na poli kulturním, společenském či vzdělávacím. Dát do toho více státních peněz a přitáhnout ke spolupráci i soukromý sektor. Bral bych tuto oblast navíc v daleko širším kontextu. Za příklad lze dát například skvělou péči Velké Británie o hřbitovy svých vojáků po celém světě.

Svět žije budoucí volbou amerického prezidenta. Je pro vás schůdnější Clintonová nebo Trump? A proč?

Hillary Clintonová je typickým příkladem zaběhlého politického establishmentu, který při řešení mnoha problémů nepřináší nic nového a objevného. Nebyl by to můj kandidát. Donald Trump má v některých věcech pravdu a jistě hovoří i jménem velké části Američanů. Bohužel je nevyzpytatelný a už tolikrát na některé věci změnil názor, že někdy lze stěží odhadnout, co si vlastně o problému myslí. Ale takových postav je dostatek i na naší české politické scéně. Přesto si myslím, že v případě zvolení by zde byla šance na určitou kultivaci. Nechci v žádném případě srovnávat, ale obavy zde byly před léty i před zvolením Ronalda Reagana. U Hillary Clintonové tuto naději nevidím. Je a zůstane stejná. Ať již ale bude zvolen kdokoliv z této „dvojky“, na Česko to žádný podstatný vliv mít nebude.

Je okurková sezóna – a to doslova. Politici jsou na dovolené, a tak se zeptám na závěr poněkud volněji. Co vás v tomto období na české politické scéně překvapilo – ať již pozitivně, či negativně – a co dokonce rozesmálo, nebo alespoň, nad čím jste se pousmál?

Musím se přiznat, že mne nic nenapadá. Asi není tato scéna tak překvapující, či dokonce zábavná, jak si o sobě možná myslí, či jak by si voliči zasloužili. Pousmát jsem se musel nad jednou z reakcí na jeden můj článek. Pisatelem jsem byl nazván „hloupým mladíkem“. Tak alespoň takto „na dálku“ děkuji tomuto „starému chytrákovi“ za zařazení mezi mládež. V mém věku 56 let si toho opravdu vážím.

A ještě poslední – kampaň pro senátní a hlavně krajské volby se rozbíhá a začínají se objevovat „načasované zprávy“. Je to podle vás český folklór, tato hra mediálních oligarchů s vazbami do politiky? A bude to ještě „hustější“?

Zprávy, které se objevují účelově, zná celý svět a my nejsme ani v období po listopadové revoluci žádnou výjimkou. Samozřejmě, že víc se jich objevovalo a objeví před různými volbami. I teď. Dnes je u nás ale poněkud specifická situace, protože vicepremiér, ministr, šéf obrovského holdingu a majitel mnoha médií je ta samá osoba. Pak je poměrně jednoduché, aby se na konkurenty něco vytáhlo.

Nemyslím si, že by to snad dnes bylo řídké, ale dovolím si zakončit parafrází názvu kultovního románu Jana Pelce „A bude houšť...“