Novým ministrem kultury se stal Lubomír Zaorálek, kterého prezident Miloš Zeman neměl problém jmenovat. Co z celého závěru komplikací kolem změny ministra kultury vyvozovat? Co si máme vzít z krize kolem nejmenování Michala Šmardy ministrem kultury?

Především se opět potvrdilo, že v politice je potřeba jednat, jednat a zase jednat. To zejména v úvodu sociální demokraté hodně podcenili a to bylo v podstatě jádrem celého problému. I já jsem měl pocit, že to celé zbytečně moc eskalovalo, na druhou stranu se to podařilo vyřešit; a to je to důležité.

Kolem celé situace se objevuje spousta dohadů a teorií. Novinář Erik Best řekl, že ČSSD nominací Šmardy chtěla vyvolat spor, neb věděla, že nebude přijata. Následný rozkol ve vládě pak měl Babiše přinutit jít do svazku s Okamurou a mít mezinárodní ostudu. Pokud by Šmardu Zeman jmenoval, nový ministr by pak Babiše „ostřeloval“ přímo zevnitř vlády. Sociální demokraté ale tento plán vzdali v momentě, kdy vyšlo najevo, že někteří jejich poslanci, například Jaroslav Foldyna, by podpořili i „rekonstruovanou“ vládu. Jiné dohady tvrdí, že tím chtěl prezident vyvolat rozkol mezi ČSSD a hnutím ANO, aby se koalice rozpadla. Co vy na to?

Já upřímně řečeno nejsem fanouškem nejrůznějších konspirací a nemyslím si, že by ČSSD dopředu kalkulovala s tím, že prezident Zeman bude mít s MIchalem Šmardou problém. Myslím si naopak, že ČSSD to celé podcenila a zapomněla na to, co je v politice to nejdůležitější – jednání. Vše to začalo konfliktem uvnitř sociální demokracie a prezident Zeman coby bývalý předseda sociální demokracie měl zřejmě potřebu se do toho sporu vložit.

A co tedy říkáte na roli prezidenta Miloše Zemana v současné politické situaci?

Všichni víme, že na Hradě nesedí loutka nebo nějaký automat na podpisy, ale jeden z nejzkušenějších českých politiků, který si samozřejmě v takových politických hrách libuje. Nejsem ústavní právník, abych vám řekl, zda už při svém jednání byl mimo Ústavu, ale myslím si, že se rozhodně nejednalo o hrubé porušení Ústavy, což je i podstata té žaloby, která míří do Sněmovny. První akt, odvolání ministra, prezident naplnil a můžeme se jen bavit o tom, jestli měsíc a půl byla příliš dlouhá doba. Ústava mu totiž žádný termín nedává, a dokonce ani neříká, že by měl konat bezodkladně. Já si také myslím, že to bylo zbytečně protahováno, ale je to pak opravdu hrubé porušení? Dle mého ne.

A u Michala Šmardy je to obdobné. Prezident nikdy explicitně neřekl, že jej nejmenuje. Zapochyboval o jeho kompetenci, požádal předsedu Hamáčka o navrhnutí dalších jmen, a to je celé.

Já si také myslím, že to bylo celé víceméně zbytečné a v podstatě rutinní výměna jednoho z ministrů způsobila zbytečný spor, ale jednoduše bych to neviděl tak zásadně, jak se to především opozice snaží vykreslovat. Z mého pohledu to bylo takové letní divadlo – drama s prvky komedie, možná chvílemi spíše obráceně.

Kritici Babiše tvrdí, že je premiér v rukou prezidenta Miloše Zemana. Nebo že premiérova pozice je slabší kvůli jeho stíhání. Je?

To je směšné. Ten, jehož podpis byl potřeba, byl samozřejmě prezident a všichni víme, že změnit jeho názor je velmi obtížné. Premiér Babiš měl tedy v podstatě dvě možnosti, jak situaci vyřešit: jít cestou dialogu a nekonečného množství schůzek, trpělivě vyjednávat a odolávat tlakům, nebo mohl jít silovou cestou. Poslechnout vládní odpůrce a podat kompetenční žalobu, mluvit o ústavní žalobě a podobně.

Jsem si naprosto jistý, že pokud by zvolil druhou variantu, tak je ministrem kultury stále Antonín Staněk a čekali bychom na rozhodnutí Ústavního soudu. Jediné, k čemu by to vedlo, je spor mezi vládou a prezidentem, a to už tu v minulosti několikrát bylo. Pamatuji si, jak Václav Klaus odmítal podepisovat zákony nebo ratifikovat mezinárodní smlouvy – to přeci není to, co bychom chtěli. Premiér zvolil cestu dialogu a teď se ukazuje, že to bylo správně. Celá věc se dořešila během vládních prázdnin, vládu to neohrozilo, pokračuje se v práci. Ale chápu, že z toho někteří lidé nemají radost.