Rok 2015 se uzavřel, a tak se sluší bilancovat. Podle některých skeptiků byl rok 2015 nejsložitějším obdobím od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Jsou toto podle vás věci, kvůli kterým se sluší pronést hlubší rozbor? Co byste k nim řekl?

Rok 2015 skutečně byl složitým rokem, ale pro občany České republiky máme za sebou daleko složitější období od roku 1989. Jenom namátkou likvidace federálního státu, masové propuštění kriminálníků na začátku „prezidentování“ Václava Havla nebo prudké znehodnocení české koruny a rozkradení státního majetku za několik bilionů korun na začátku devadesátých let. V roce 2015 se v České republice jako jedné z periferií vyspělého kapitalistického světa prohloubily migrativní projevy krize dnešního kapitalistického systému. Mezi projevy této krize patří vzrůst nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, v Sýrii, Libyi, Afghánistánu, Jižním Súdánu a dalších zemích, finanční krize řady periferních zemí eurozóny, tedy nejen Řecka, o kterém se hodně mluví, ale i Portugalska, Španělska a černých pasažérů eurozóny, kterými jsou Černá Hora a Kosovo.

Teroristické útoky v různých částech světa mají vedle základní příčiny, kterou je krize světového kapitalistického systému, dva zdroje. Jedním z nich je extrémními skupinami islamistů podporovaný individuální a skupinový teror, druhým zdrojem je frustrace druhé či třetí generace migrantů, kteří ve vyspělých zemích, kam buď přišli s rodiči, nebo kde se narodili, nepřijali kulturu hostitelské země a vytvářejí ostrovy zásadně odlišné kultury od země hostitelské. Tito mladí lidé získali v hostitelské zemi občanství, vzdělání, ale nezískali vztah k tradiční kultuře této země a jejich integrace s původním obyvatelstvem hostitelské země ztroskotala. Tento jev je charakteristický zejména pro velká města, kde žijí početné skupiny takovýchto obyvatel.

V první fázi jsou mladí lidé těchto enkláv zdrojem sociálního napětí a při dnešním rozšířeném vlivu salafistů v řadě míst mohou být zdrojem bojovníků teroristických skupin. Na jedné straně cestují do míst aktivit Islámského státu, na druhé straně za určitých okolností připravují a provádějí teroristické útoky. Bylo by naivní se domnívat, že mezi milionem migrantů, kteří přišli do Evropské unie, nejsou žádní exponenti Islámského státu a že v té obrovské mase příchozích, z nichž většina nemá žádný pas ani další osobní identifikační dokumenty, nejsou příznivci, případně organizátoři extrémního islámu. Migrace, ať už legální, nebo nelegální, ze zemí Blízkého a Středního východu, severní a střední Afriky, Ukrajiny, v menší míře i z dalších zemí bývalého Sovětského svazu, není ničím novým. Její intenzita pouze v posledním roce vzrostla takřka o jeden řád a je velmi pravděpodobné, že na jejím organizování velmi slušně vydělávají skupiny „podnikatelů“ z různých částí světa. Hlubší rozbor těchto jevů by ovšem přesáhl svým rozsahem rozměry běžného rozhovoru.

Jak už jste naznačil, tématem číslo jedna se pro Evropu stala bezesporu migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016 s ohledem na uprchlickou krizi?

Evropská unie – nikoliv „Evropa“ – dnes stojí na křižovatce. Buď se výrazně zpřísní podmínky pro imigraci do zemí EU včetně zahájení dodržování podmínek schengenského systému a sblížení sociálních podpor migrantů mezi jednotlivými státy EU, které bude spojeno se zpřísněním podmínek spojování rodin a poskytování azylu, nebo hrozí pokračování rozpadu schengenského prostoru. Ten ostatně postupně zahájily státy s nejbohatším zabezpečením migrantů, a to Německo, Švédsko a v návaznosti na ně Rakousko, Maďarsko a Dánsko. Budování plotů mezi zeměmi Schengenu je opatřením, které zjevně obchází dosavadní dohody, stejně tak jako rozsáhlé nasazení policie a armády ke kontrole migračních toků. V této souvislosti je zajímavé, jak v posledních několika letech s nárůstem migrace a problémů se špatnou integrací migrantů narůstají preference nacionalistických, populistických a extrémně pravicových stran a hnutí napříč celou Evropskou unií.

V závěru minulého a začátkem nového roku se dostalo ve sdělovacích prostředcích hodně prostoru bývalému prezidentovi Václavu Klausovi. V neděli v Partii televize Prima kritizoval, že bruselské elity chtějí migrační krizi zneužít k proměně Evropy, která by se jim jinak nezdařila. „Naše paní Marksové, Šabatové a páni Dienstbierové chtějí vytvořit opravdového Evropana. Spolu s nimi i Gauckové a Merkelové. Evropana chápou jako jakousi tvárnou hmotu, která se stane tímto Evropanem. To chtěli všichni ti diktátoři jako Hitlerové a Stalinové a podobně,“ udeřila v pořadu komerční televize někdejší hlava státu s tím, že jde o pokus změnit shora etnické složení Evropy. Souhlasil byste s Klausem?

Václav Klaus starší i mladší často směšují naprosto oprávněné obavy obyvatel jednotlivých zemí EU s populistickými výkřiky, kterými zastírají své asociální myšlenky. V jedné věci má Václav Klaus starší ale pravdu. Důsledným uplatněním Lisabonské smlouvy se snaží velké státy, a to zejména Německo, nutit státy periferie – například státy Visegrádské čtyřky – k přijetí mnohdy nesmyslných opatření, která pod pohrůžkou „odebrání možnosti čerpat evropské fondy“ nutí malé státy k naprosto nesmyslným krokům. Paní Šabatová s ministry Marksovou a Dienstbierem na mne někdy působí jako lidé, kteří k nám přišli z jiného kontinentu. Hlouposti, které se snaží zbourat některé dlouhodobě budované instituce, jsou tak zjevné, že překvapují i řadu jejich bývalých podporovatelů. Jenom úplný ignorant může rozpoutat kampaň za zrušení dětských domovů, speciálního školství a rušení psychiatrických léčeben. Chápu, že země, kde tato zařízení nemají a kde je řada dětí již léta „dětmi z ulice“ (v případě dětských domovů) nebo kde se jim nikdy nepovedlo zavést propracovaný systém umožňující zapojit do vzdělávacího systému a práce pro společnost i osoby s lehkou mentální retardací, případně kde lidé s duševními poruchami mohou v extrémním případě ohrožovat životy spoluobčanů, mohou být vzorem pro tyto naše vrcholné politiky, ale domnívám se – a nebudu zřejmě sám – že tyto experimenty pouze ruší některé systémy, které u nás byly v posledních sto letech vzorově vybudovány. Za podobně neuvážený experiment považuji tzv. profesionální pěstouny a boj některých rádoby ochránců lidských práv proti babyboxům. Nedomnívám se, že by kterýkoliv z politiků EU včetně kancléřky Merkelové či prezidenta Gaucka chtěl shora změnit etnické složení Evropy. Kroky, které naši výše zmínění politici z jiného světa a někteří další političtí činitelé Evropské unie podnikají, souvisí s extrémně rigidním lpěním na znění mezinárodních dohod, které byly přijaty krátce po druhé světové válce v naprosto jiném historickém kontextu.

Poslední série teroristických útoků v Paříži vedla k těsnějšímu propojení vojenských sil Velké Británie a Francie proti Islámskému státu – letecké údery na IS odsouhlasil již britský parlament a 1200 vojáků vyšle na Blízký východ rovněž Berlín. Nezávisle na koalici bombarduje v Sýrii IS také Rusko, které stojí za Asadovým režimem. Kam toto podle vás povede?

Spojené státy, Velká Británie a Francie demonstrují svůj boj proti Islámskému státu na jedné straně bezzubými leteckými útoky v kombinaci s tajným či zjevným výcvikem a vyzbrojováním nejrůznějších skupin odpůrců Asadova režimu. Ať chci, nebo nechci, Bašár Asad byl zvolen ve volbách, které byly daleko demokratičtější než volby ve větší části států střední a západní Asie a Afriky. Je tedy zjevné, že Rusko, které podporuje tento Asadův režim, postupuje jako jediné ve shodě s mezinárodním právem. Je zajímavé, že právě Rusko se snaží vytvořit koalici států bojujících proti Islámskému státu na jedné straně a na druhé straně podniká nejintenzivnější kroky k dosažení usmíření mezi různými skupinami uvnitř Sýrie. V této souvislosti je nutno vidět velmi nekonvenční postavení Turecka. Tento jeden z nejsilnějších členských států NATO formálně bojuje proti Islámskému státu, a přitom zároveň útočí do zad kurdským oddílům Pešmergů, kteří již několik let ovládají severovýchodní část Iráku a také severovýchodní cíp Sýrie. Turci jednoznačně odmítají jakoukoliv snahu o autonomii nebo samostatný stát na území Turecka i sousedních zemí.

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak lze hodnotit tento stav?

Dluhová krize v Řecku, ale nejen v Řecku, ale i v dalších státech eurozóny, je pokusem o rozbití sociálních systémů těchto zemí a o likvidaci státního vlastnictví, které v těchto státech dosud mělo významný podíl na hrubém národním produktu. Jedná se o další z významných projevů krize kapitalistického systému. Vývoj v těchto periferních „starých členských státech EU“ ukazuje na selhání oficiální strategie EU, která tvrdí, že směřuje k vyrovnávání rozdílů v ekonomické vyspělosti regionů unie. Krizové jevy v Řecku, Portugalsku a dalších státech v protikladu se základními dokumenty EU zvětšují rozdíly mezi ekonomickou vyspělostí nejbohatších a nejchudších regionů a vyvolávají řadu otázek nad budoucností kohezní politiky. V samotném Řecku podmínky překlenovacího úvěru a výsledky působení druhé vlády Tsiprase naznačují bezvýchodnost dosavadních kroků. Spolu s Cimrmanem by se mi chtělo říci „Tudy cesta nevede, přátelé!“.

Selhala podle vás v něčem ve vztahu k uprchlické krizi Evropská unie? A jak se díváte na chování německé kancléřky Angely Merkelové vůči uprchlíkům? Jen pro připomínku – Merkelová se podle amerického časopisu Time stala nejvýraznější osobností letošního roku, přestože za vstřícný přístup vůči migrantům byla kritizována řadou politiků evropských zemí a ztratila i část popularity německých voličů...

Časopis Time má pravdu. Angela Merkelová je skutečně velmi výraznou osobností, a to nejen letošního roku. Její neskutečné piruety v různých oblastech politického rozhodování sleduji již řadu let takřka bez dechu. Proměna propagátorky jaderné energie v motor likvidace všech jaderných elektráren na území Německa, rychlé uvedení do chodu významných kapacit na výrobu elektrické energie z dovezeného černého uhlí ve stínu velkorysé rétoriky o ekonomice založené na obnovitelných zdrojích energie. A to vše v roce 2015 korunováno otevřenou náručí vůči migrantům. V první fázi bylo toto gesto vykládáno jako pozvání pro každého, kdo dojde do Německa a označí se za uprchlíka ze Sýrie. V posledních měsících postupně pod tlakem Horsta Seehofera a dalších konzervativních politiků z koalice i opozice jsou před tuto otevřenou náruč instalovány hraniční kontroly, poté zjišťování země původu uprchlíků. V další fázi je řada zemí prohlášena za bezpečné země a v současné době na kritiku politiků nejen z Německa, ale i ostatních zemí, navazuje částečná ztráta popularity. EU absolutně selhala v dodržování vlastních pravidel. V nich se praví, že uprchlíci mají být zaregistrováni v první bezpečné zemi. Pravidla schengenského systému navíc nepočítala s masovou migrací.

V Německu samotném většinu nákladů spojených s pobytem uprchlíků nesou spolkové země. Náklady na více než milion lidí, kteří žijí na útraty daňových poplatníků, rozhodně nejsou zanedbatelné. Významné problémy s uprchlíky zažívají i Francie, Itálie, Švédsko, Dánsko. Poněkud jiného druhu jsou pro nás nepředstavitelné problémy spojené s průchodem desítek tisíc migrantů řeckou Makedonií, Srbskem, Chorvatskem a Slovinskem. Možná i naši občané by se divili, kolik lidí nezjištěného původu prochází příhraničními oblastmi naší republiky již dnes. EU selhala a Angela Merkelová si velmi zkomplikovala další politickou budoucnost. Přitom celá situace pouze nahrává nejrůznějším xenofobním uskupením a výrazně zatěžuje sociální systém jednotlivých států EU. Mimochodem, Česká republika má několik tisíc bezdomovců a vedle oficiálně registrovaných 450 000 nezaměstnaných dalších cca 200 000 lidí bez práce mimo evidenci. A právě do této oblasti je třeba upřít pozornost přednostně. Škoda, že si to neuvědomují dámy Šabatová a Marksová a že to uniká i bývalému prezidentskému kandidátu Jiřímu Dienstbierovi.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu?

Postavení Ruska se razantním vstupem na syrské bojiště významně upevnilo. Spojené státy, Francie i Velká Británie byly tímto krokem donuceny urychleně předvést alespoň nějaký pokrok v boji proti Islámskému státu a režim Bašára Asada přešel do strategické ofenzivy. Turecko se zjevně pokusilo tento rychlý vývoj podkopat. Sestřelení ruského letounu výrazně zpomalilo tvorbu koalice států bojujících proti tzv. Islámskému státu. To nic nemění na podpoře Íránu a Hizballáhu režimům v Sýrii a Iráku. Dříve nebo později budou Francie, Velká Británie a Spojené státy nuceny s Ruskem uzavřít dohodu o spolupráci (pokud se tak již tajně nestalo).

Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii, Milan Syruček uvedl v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?

Milana Syručka si vážím a jeho publikace týkající se Indočíny jsem četl bez dechu. Domnívám se, že i jeho charakteristika – viz výše moje odpověď v souvislosti s migrační krizí – je pouze polovinou pravdy. Zdrojem boje proti vyspělým státům včetně USA jsou vedle migrantů i ti, kteří ve druhé nebo třetí generaci nepřijali kulturu hostitelské země za svou a jejich příklon k teroristům je výrazem krize kapitalismu jako systému a osobní frustrace těchto lidí. (To platí i o řadě konvertitů, jejichž kořeny v zemích původu jsou křesťanské, ale kteří přestoupili z různých důvodů na islám.)