Máme za sebou volby do poslanecké sněmovny, v níž hlavní favorit, Andrej Babiš, prohrál a odchází do opozice. Proč se tak stalo?

Babiš prohrál, protože vládnul problematicky, vládnul ode zdi ke zdi, vládnul, aniž by sám tušil, kterým směrem má zemi vést, vládnul v koalici s naprosto nezodpovědnými socialisty rozhazujícími peníze bez jakéhokoliv rozmyslu. Za svoji prohru si v mnohém může také sám tím, s jakou zátěží osobních a podnikatelských problémů vládnul.

Kromě toho všeho však Babiš prohrál i proto, že se mu nepodařilo dostatečně srozumitelně demaskovat naprostou prázdnotu opozičních stran. A to, že se významné části médií podařilo část české veřejnosti přesvědčit, že s Babišem to už nejde dál, je pouze důkazem, že i v Babišově případě není kouře bez ohně. Babiš si, podle mého názoru, prohrál volby sám. Neprohrál je proto, že by byl konfrontován s genialitou či atraktivitou opozice. Prostě porazil sám sebe.

• Bilanční seriál ParlamentníchListů.cz: SVĚT KRIZE A NADĚJE

Bylo vítězství koalic SPOLU a PirSTAN zasloužené? Nebo dílem shody náhod?

Co v politice znamená zasloužené a nezasloužené? Politické strany se účelově a pohodlně schovaly do koalic, čímž se cíleně rozpustily do neviditelna, a pak už těmto amorfním slepencům prostě stačilo dokola omílat slogan, že Babiš je koncentrované zlo, a když zmizí, nastane u nás konečně ráj na zemi. To vše jim stačilo a nasytilo to, jak bylo vidět, také rozhodující část českých voličů. Náhoda to možná byla, rozhodně to však byl účelový kalkul a ten vyšel. Účel světil prostředky. Jestli obě koalice vůbec s tímto výsledkem samy počítaly, to už je věc jiná.

Byla slibována tečka za covidem, místo toho se napadají očkovaní a neočkovaní, současně je jasné, že je nutná třetí, třeba i čtvrtá dávka očkování. Vede se spor o uznávání protilátek, ale sporů kolem covidu je hodně. Proč nenastala ona tečka? Kdo je vinen onou agresivitou, která na jedné straně drtí lékaře a zdravotní sestry, na straně druhé vede k hlasům o vylučování z lékařské komory? Co mělo být jinak?

Spor o očkování, přestože ve své podstatě spor velmi významný, je však pouze sporem dílčím. Je signálem ohromné vnitřní proměny společnosti, na kterou jsme byli zvyklí a která se fundamentálně mění.

Ještě před dvěma lety jsme si neuměli představit, že by nám stát mohl tak brutálně poroučet, jak máme žít. Nikdy před tím bychom nepovažovali za myslitelné, aby děti z nařízení státu přestaly na více než rok chodit do školy. Považovali bychom za nepřijatelné, aby některým z nás bylo zakazováno chodit do restaurací či cestovat do zahraničí. Za posledních třicet let bychom si netroufli pomyslet na to, že by si stát vůbec mohl dovolit zakazovat lidem podnikat či jim jinak naprosto brutálně omezovat vlastnická práva.

Chápejme tak spor o očkování jako jeden ze zásadních sporů o svobodu, ke které, jak to tak vypadá, bude návrat nesmírně bolestivý a dlouhý.

Stoupají ceny energií, příští rok nebude podle odborníků lepší a do toho nám EK vymyslela, že od roku 2040 by se nemělo v EU topit ani plynem, poté, co už by nemělo být uhlí a kdoví jak to bude s jádrem. Není to takový nesmyslný politický výkřik typu Nikity Chruščova, že Sovětský svaz do toho roku dožene a předežene Spojené státy?

Postupně, a jenom velmi pomalu, si část politiků – a snad i veřejnosti – začínají uvědomovat, že jednou z příčin strašidelného zvyšování cen energií je politický program Evropské komise s názvem Green Deal. Dokonce již zaznívají i izolované, nesmělé a obvykle zatím jen okrajové hlasy volající po zrušení našeho závazku účasti v tomto šíleném a zničujícím programu. To by sice bylo bezvadné, ale stačilo by to?

Zelený extremismus, který má aktuální podobu v Green Dealu, je výsledkem politiky bojů tu s ozónovými dírami, tu s globálním oteplováním, dnes s klimatickou změnou – bojů vedených už více než šedesát let. Odstoupit od Green Dealu by byl ohromný první, úžasný, významný a neskutečně politicky odvážný krok, ale bez pojmenování podstaty problému – demaskování levičáckého sociálního inženýrství uvnitř Evropské unie – to nepůjde. A to se nestane.

Za socialismu se také mohlo „konstruktivně kritizovat“, ale dotknout se podstaty bylo zakázané. Celý dnešní systém bude muset nejprve projít silnými společenskými erupcemi, které stávající stav rozmetají. Čím déle to bude trvat, tím otřesnější bude následující společenský vývoj. A zde jsem nesmírným skeptikem.

Na rekordní výši jsou ceny emisních povolenek, které vysoko překračují jakékoliv odhady. Jde o výmysl EU, ta s nimi ani v této situaci nic nedělá. Proč?

Emisní povolenka je forma autoritativního byrokratického trestání údajných viníků, kteří se svojí činností podílejí na tzv. poškozování planety. Nerozhoduje trh, rozhoduje úředník. Emisní povolenka je forma „grétismu“. Je to součást cíleného politického programu environmentalismu, kterému je jedno, co se ekonomicky a společensky stane, hlavně že v Evropě, a to ještě pouze v jedné její části, zachráníme planetu. Emisní povolenky jsou cestou k energetické nedostatečnosti a tedy cestou k chudobě evropského obyvatelstva.

A proč s tím EU nic nedělá? Proč by měla? Vždyť ona sama je konstruktérem téhle hrůzy, ona si to přeje, je to její záměr, jí je ekonomická prosperita lidí úplně jedno. Teď je tu „planetární náboženství EU“, a kdo to nechápe, na hranici s ním…