Pane docente, psal jste na svém webu, jak je důležitá představa o nevyčerpatelných možnostech. A to i kvůli odvrácení nebezpečných představ, že k tomu, aby vyvolení přežili, musí být velká část obětována. „Tento fenomén nazývám snahou o rozehrání komplexu her Titanic, kdy prohlubující se ekonomická nerovnost vede nejen k segregaci, ale kdy se systém začíná vyvíjet od segregace směrem k selektivní likvidaci,“ píšete. Prosím, můžete to více vysvětlit? Jak to, pane docente, myslíte? Vidíme často kolem sebe, že dochází k „likvidaci“ existenčního zajištění lidí, a to nehovořím o absenci varianty důstojného zajištění životních podmínek…

Před časem jsme vypracovali model v rámci teorie her, který ukazuje jeden z důležitých aspektů současného vývoje. Nazvali jsme jej „Titanic“. Název vychází z toho, co se podle jedné z verzí událo, když se zjistilo, že se Titanic neudrží na hladině a že je málo člunů. Třetí třídu zamkli v podpalubí, aby se zvýšila šance na přežití těch, kteří jsou „nahoře“. Dilema, které se v základním modelu řeší, je, zda jednat tak, aby se zvýšila šance na přežití všech, nebo pro vlastní záchranu co nejdříve zmařit šanci na přežití většiny či velké části těch, kteří se stali účastníky hry a kteří jsou ve znevýhodněné pozici. Model jsme s kolegou publikovali v časopise ACTA VŠFS v roce 2017 a prezentovali na některých zahraničních konferencích.

Cílem modelu nebylo šířit nějakou katastrofickou vizi, ale právě naopak – ukázat, že svět, ve kterém žijeme, je natolik bohatý svou růzností či nevyčerpatelností možností, které dává, že existuje realistická a perspektivní vize řešení současných problémů, aniž by bylo nutné část lidstva obětovat. Jde jen o to správně pochopit současnou dobu a prosadit komplexní reformy, které umožní, aby se podstatně změnil charakter dynamického ekonomického růstu. Tj. aby nejen cílem, ale i prostředkem tohoto růstu byl rozvoj schopností člověka. Mj. z tohoto hlediska se stává aktuální prastará dělnická píseň „Hola, hoši, na palubu/třeba pluli jsme v záhubu“. Z hlediska současné doby to lze interpretovat jako výzvu k tomu, abychom se opřeli o sílu rozumu posíleného vzděláním. Čím více lidí půjde cestou pochopení toho, o co jde, tím větší je šance, že v turbulencích, které nás čekají, obstojíme a že zaznamenáme co nejmenší ztráty.

Píšete o tom, že zlo současné globální moci, jehož obdobu bychom v dějinách těžko hledali, vzniklo pod vlivem dvou faktorů. Ten první je: „vzlínáním zdola, vytvářením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad“. Možná prevence tedy je zásady prostě neporušovat? Myslíte si, že je představitelné se zavedeným mechanismem nějakým způsobem pohnout ve smyslu postupného obnovování jiného společensky přijatelného chování? Zatím to spíš vypadá, že to, co bylo dřív naprosto nepřijatelné, se stává, když ne normou, tak něčím, s čím se jaksi musí počítat…

Nejsilnější pojítka mezi lidmi vznikají, když na sebe vědí něco difamujícího, něco, co ostatní lidé chápou jako nemorální chování či porušení pravidel. Ti, kteří se porušení obecně přijatých zásad dopouštějí, se pak vzájemně vydírají, vzájemně kryjí a vzájemně protežují v instituciálních strukturách země či komunity. V podmínkách monopolárního světa se z toho vyvinul globální systém, který srostl s mocí nejbohatších, tj. těch, kteří mají nejsilnější pozici pocházející z výsad založených na majetku. Tímto systémem jsou podstatným způsobem ovládány reprezentace jednotlivých zemí. Protože to má dopady nejen na moralitu, ale i racionalitu člověka, vidíme úpadek tzv. elit. I naše reprezentace jsou vydírány, což jsme mohli pozorovat například v kauze Vrbětice. Ta je dokladem toho, kam až iracionalita postoupila.

Ani „zasvěcené“ zpravodajské služby nejsou schopny dát vnitřně konzistentní výklad „důvěryhodného podezření“, které by nebylo v rozporu s dobovými fakty. A pokud někdo říká, že to nelze, protože by se tím něco vyzradilo, lže. A tak se ven různou cestou cíleně vypouštějí jen fragmenty, kterými se ti, kteří v různých oblastech reprezentují stát, zaplétají do stále většího labyrintu lží. V některých případech to začíná být trapné. Pavel Kříženecký nedávno v Parlamentních Listech poukázal na absurditu tvrzení o „jedné variantě.“ Podle mě je to ještě horší. Pokud v úvahu připadá to, že tzv. výbuchy, píšu záměrně „tzv.“, protože ten první začal velkým požárem, sloužily k zametání stop, tak snaha šetřit jen „jednu variantu“ může být pokračováním zametání stop např. po nelegálním obchodu se zbraněmi. A to už je nepromlčitelný trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele.

Hovoříte o strukturách, které postupně pronikají institucionálním systémem, podřizují si enklávy zpravodajských služeb, podřizují si majetkové elity, začínají ovládat společnost tunelováním jejích zdrojů prostřednictvím státu a dosazováním vydíratelných a nesvéprávných figur do reprezentací států a nadstátních organizací. Rozumím, že popisujete systém, přesto, lze to ukázat na nějakém konkrétním přikladu „vydíratelné, nesvéprávné figury“?

Ono to začíná takovým nevinným: „Dáme na kandidátku Frantu?“ – „A co na něho máme?“ Jenže z toho vyrostl globální systém, do kterého vstoupily systematickým získáváním kompromitujících materiálů, případně jejich cíleným vyráběním, i globálně působící zpravodajské služby, viz např. likvidace kandidáta na francouzského prezidenta Strausse-Kahna. Jak se ukázalo např. v Dánsku, jsou globální mocí ovládány i zpravodajské služby jednotlivých zemí, které pak špiclují i tak vrcholové politiky, jakou je třeba Merkelová. Naše zpravodajské služby se také chovají jako filiálka enkláv zpravodajských služeb ovládaných globální mocí. Když se někdo nelíbí, protože netancuje, jak se píská, hned se na něho vytáhne něco fatálně difamujícího, viz kauza Arenberger. Babiš i Hamáček „uvěřili“, či spíše chtěli uvěřit vrbětické fabulaci patrně také proto, že jim byly sděleny nejen informace týkající se Vrbětic. Jinak se jejich chování vysvětlit nedá.

Ještě horší je ovládání osob, které mají pod kůží zabudovaný syndrom slouhovství, poskytováním „užitečných inside informací“, kterým adresáti začínají nekriticky věřit, a následně je jimi manipulováno, aniž by si to uvědomovali. Obětí se stala prakticky celá demo opozice (Piráti, STAN, ODS, KDU-ČSL, TOP 09). Dnes je to jen pátá kolona globální moci, jejíž představitelé ztratili schopnost vlastního kritického pohledu a nadhledu. Chápu současné „volební dilema,“ které pociťuje většina občanů. V normálních podmínkách platí, že když je vláda špatná, měla by se moci ujmout opozice. Jenže tady je opozice ještě horší a část této opozice otrle, demagogicky, skleroticky přehlíží jak to, co napáchala v minulosti, tak i to, že místo zformulování alternativ vládu jen okopává a hází jí klacky pod nohy. Vždyť to přece byla „demo opozice“, která dotlačila vládu k fatálním chybám na poli boje s epidemií, to byli představitelé „demo opozice,“ kteří zorganizovali symbol bagatelizace epidemie v podobě akce „žranice na Karlově mostu,“ aby dotlačili vládu k ústupkům v oblasti protiepidemických opatření, a nyní ji za to kritizují. O jejich diletantismu mj. svědčí to, že často od vlády požadují, co dnes nikdo nemůže vědět. Tedy přesněji, chtít s předstihem několika měsíců znát, jak bude probíhat epidemie, je buď podrazáctví, nebo naprostá neznalost toho, co o epidemii víme.