Česká republika se v minulosti často chlubila kvalitou své vzdělávací soustavy. Máte zkušenosti jak z ČR, tak zahraniční, ze soukromých i veřejných škol. Platí to podle vás i dnes? 

Rozhodně to neplatí. Bohužel české školství, počínaje základní školou, konče vysokou, je založeno pouze a jen na memorování faktů, a to velkého množství faktů. Bez návaznosti na jejich využitelnost v praxi či v životě. Naše děti neumí komunikovat, neumí kriticky myslet, nedokážou spojovat informace, neumí obhájit svůj názor.

A co je dle mého nejvíc mrzuté, v podstatě se neumí postarat sami o sebe, své tělo. Nevědí, jak správně dýchat, jak by tělo mělo vypadat a fungovat, nevědí, co jíst, aby byly zdravé a v kondici, neumí se vyrovnávat s tlakem, který v určité fázi života vzniká, například přijímací zkoušky, nebo rozpad první lásky. Ale ovládají zpaměti prvohory či VŘSR, přičemž tato problematika je stejně k diskusi, neboť já jsem ji učila naprosto odlišně než můj syn. Tak kde je tedy pravda?

Ale stejně jsem ji musela umět zpaměti a naprosto protichůdné informace musel namemorovat i on. Bez šance rozvinout diskusi, že to třeba mohlo být jinak nebo alespoň být vnímáno jinak. Neumíme učit cizí jazyky. Naše 12leté děti ovládají spelling, ovládají gramatiku anglického jazyka, jsou známkované za výslovnost při čtení (kde je ale stanovena ta správná výslovnost?), toto vše mají v podstatě na vyšší úrovni než rodilí mluvčí, ale neumí mluvit. Neumí si povídat v cizím jazyce. Někde bude chyba.

Kvalita vysokých škol je založena pouze na hodnocení tzv. vědy a výzkumu. Nikoho nezajímá, že vědec s dokonalou publikační a projektovou činností je většinou mimo praxi, nemá často ani potuchy o změně podmínek trhu či legislativy, přednáší teoretické aspekty často odtržené od současné reality. Na pedagogických fakultách se neučí, jak efektivně zvládat hybridní nebo distanční výuku, která je dnes standardem na řadě základních a středních škol, neučí se, jak připravit studijní materiály pro individuálně vzdělávaného žáka, ale toto je současná realita.